Edvard Beneš by byl z dnešního pohledu vnímán jako komunista. 29.6.1945 Rusínský Mnichov

 

Politik, který by v dnešní době navrhoval zestátnění bankovních institucí, znárodnění soukromých pojišťoven a konfiskaci zásadních průmyslových odvětví a vyvlastnění společností, které zaměstnávají více než 500, někdy i pouhých 150 osob, by rozhodně nebyl považován za umírněného středového demokrata, ale v pohledu dnešní společnosti by byl vnímán jako radikální levicový extrémista, byl by považován za komunistu a před těmito opatřeními by varovaly veškeré západní finanční instituce i mezinárodní trhy.

 

Proces rozsáhlého znárodňování, ničení volného trhu a odstranění střední a vyšší podnikatelské vrstvy nezačal až v moment, kdy měl moc pevně v rukou Klement Gottwald, ale ještě mnohem dříve.

 

Beneš si vybral cestu absolutní vstřícnosti vůči diktátorovi. Už v prosinci 1943 odjel do Moskvy, a to navzdory nesouhlasu britské diplomacie. V Kremlu podepsal smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a Sovětským svazem. 

 

S Benešovým požehnáním byla zakázána Agrární strana, která byla nejsilnější politickou silou předválečného Československa, a společně s ní i Národní demokracie a Živnostenská strana. Tímto mocenským zásahem byla odstraněna jakákoliv obrana zájmů soukromých vlastníků a podnikatelů. Když pak v dubnu 1945 vznikl v Košicích za masivního tlaku komunistů Košický vládní program, Beneš jej přijal.

 

Prezident Beneš podepsal dekrety s čísly 100, 101, 102 a 103/1945 Sb. Tyto dokumenty představovaly kompletní narušení tehdejšího volného trhu a podnikání.

K této obrovské přeměně majetkových poměrů došlo bez pomoci sovětských tanků. Rozměr tohoto znárodnění neměl v tehdejší nekomunistické Evropě obdoby. Benešovy dekrety nařídily zestátnění zásadního průmyslu, energetiky a celého finančního sektoru. Zestátněny byly ihned a bez výjimky všechny uhelné a rudné doly, veškeré elektrárny, plynárny, hutě i zbrojní podniky. U těchto strategických provozů se na žádnou velikost příliš nehledělo, stát jednoduše převzal kontrolu nad samotným jádrem těžkého průmyslu.

U majetku kolaborantů a osob německé a maďarské národnosti, což tvořilo značnou část českého průmyslu v pohraničí se znárodňovalo zcela bez náhrady. Ačkoliv u českých vlastníků dekret sliboval kompenzaci, tak v poválečné realitě a tehdejší hospodářské situaci se k reálnému a spravedlivému odškodnění většina majitelů nikdy nedostala. Československé hospodářství se tak ze dne na den proměnilo ve státní ekonomiku.

Zásah do podniků byl obrovský, ale z hlediska kontroly nad společností byly ještě podstatnější zbývající dekrety, které Edvard Beneš podepsal ve stejný den. Tyto právní předpisy okamžitě znárodnily veškeré akciové banky. Finanční sektor, který je zásadní pro každou tržní ekonomiku, přestal jako samostatná entita prakticky existovat. Stát se stal jediným hegemonem.

***

V kremelském sále se 29. června 1945 podepsala smlouva o pár větách. Za sovětskou stranu k ní přistoupil Vjačeslav Molotov, muž, jehož podpis o necelých šest let dříve stvrdil pakt s Hitlerem o dělení Polska. Naproti němu stáli dva Čechoslováci: předseda vlády Zdeněk Fierlinger a státní tajemník ministerstva zahraničí Vladimír Clementis. Předmětem dohody byla nejvýchodnější země republiky, Podkarpatská Rus, a spolu s ní i pruh území na východě Slovenska, který si Sovětský svaz jednostranně přibral. Na odstupovaném území žilo přes šest set tisíc lidí.

V dobovém tisku se pro tu událost rychle vžil název, který ji zařadil do galerie českých národních traumat, rusínský Mnichov.

První guvernér Grigorij Žatkovič podal už roku 1921 demisi právě proto, že autonomní statut nepřišel. A přesto: dvacet let v rámci Československa patří podle historiků k obdobím největšího hospodářského rozkvětu a politické svobody, jaké tato zem ve své historii zažila. Přijížděli sem čeští učitelé, úředníci a inženýři, otevíraly se školy, klesala negramotnost, ustupovala vysoká kojenecká úmrtnost. 

Klíč k pochopení celé záležitosti leží v jednom prostém faktu: v okamžiku, kdy se v Moskvě podepisovala smlouva, už Podkarpatská Rus Československu fakticky nepatřila. Patřila Rudé armádě a aparátu, který šel za ní.

Jinými slovy: československá vláda se rozhodla nevidět, co se dělo, protože vidět to bylo nepohodlné. Když se pak v červnu 1945 v Moskvě podepisovala smlouva, jen se jí stvrzoval stav, který v terénu platil už půl roku.

Proč Praha tak ochotně přistoupila na ztrátu vlastního území? Historik David Svoboda upozorňuje na to, že Edvard Beneš o možnosti vzdát se Podkarpatské Rusi mluvil dlouho předtím, než se stala neodvratnou. Už od roku 1939 v rozhovorech se sovětskými představiteli naznačoval, že je otázka otevřená a že si dokáže představit, jak území jednou připadne Sovětskému svazu. Podobných výroků od něj sověti slyšeli několik. Svoboda to glosuje obrazem, který vystihuje celý poměr sil: když myš obchoduje s kobrou, z obchodu obvykle vyjde lépe kobra.

Když po osvobození probíhalo verbování československých občanů do sovětské armády, což bylo bez prezidentova souhlasu zakázáno, Beneš prohlásil, že je ochoten dát svolení každému, kdo o to požádá. Sověti přitom o jeho souhlas vůbec nestáli a protokol obcházeli dál.

A Stalin nechával Prahu až do poslední chvíle na pochybách, zda vůbec uzná předmnichovské hranice i v případě těch československo-polských. Historik Tomáš Řepa na otázku, zda ztráta území znamenala potvrzení bolševizace, odpovídá bez okolků slovem „jednoznačně“.

Bylo to přinejmenším stvrzení jednostranného příklonu k Moskvě, který přerostl v otevřeně vazalský vztah.

Podle výzkumu z devadesátých let bylo z Československa do Sovětského svazu zavlečeno na 280 osob ruské a ukrajinské národnosti a dalších zhruba 180 lidí české, slovenské či jiné národnosti. Československé úřady přihlížely, podle pořadu Českého rozhlasu liknavě, ba bojácně, a zatčeným zpravidla nijak nepomohly.

A sotva válka skončila, ten samý stát je prezidentským dekretem zbavil občanství a jejich domov předal zpět mocnosti, která je věznila. Vojákům a jejich rodinám sice pozdější dodatek umožnil občanství si ponechat, to však na celkovém účtu mění málo. Lidé, kteří pro obnovenou republiku prolévali krev, zjistili, že republika mezitím rozhodla, že jejich rodný kraj už k ní patřit nebude.

***