Vaše hlášení o transparentnosti, svobodě tisku nebo korporátním a politickém vlivu pomáhá zajistit spravedlivý právní systém a rovnost pro všechny před zákonem.
Detail článku
Večer dopis, ráno stěhování do chlíva: Soudruzi vyhnali stovky rodin z měst
Patřili mezi ně i manželky mužů odsouzených za špionáž nebo velezradu, penzisté a osamělí lidé. Na seznam se dostali dokonce i obyvatelé, kteří se teprve nedávno vrátili z nacistických koncentračních táborů.
Za informace uvedené na této stránce nese plnou odpovědnost autor textu. European Justice Organization z.s. poskytuje pouze publikační účet pro nezávislé novináře a nenese odpovědnost za obsah ani za uvedené zdroje.
V letech 1952 a 1953 mizely z velkých měst celé rodiny. Stačil úřední výměr, nákladní auto plné milicionářů a pár hodin na sbalení. Jejich byty si mezitím rozdělili jiní.
Pro sousedy to byli obyčejní lidé z vedlejšího patra. Bývalý živnostník, vdova po důstojníkovi, penzista, který žil sám, kavárník nebo úředník. Pro komunistický režim to byli třídní nepřátelé, kteří zabírali byty potřebné pro „nové lidi“. Tajná operace s nenápadným názvem Akce B je měla z měst vymést. Rodiny, které se ještě ráno chystaly do práce a do školy, končily o pár dní později v chalupách bez vody, elektřiny a topení.
Přísně tajný návrh
Rozhodnutí padlo 17. května 1952. Předsednictvo Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska tehdy schválilo přísně tajný návrh, jak v Bratislavě „získat bytový prostor“. Ostrý start přišel 15. července 1952, kdy dostalo první várku vystěhování 165 rodin. Do podzimu 1953 pak z Bratislavy muselo odejít téměř 700 dalších. Se slovenskými městy dohromady šlo o 1 400 až 1 500 rodin. Podobně se postupovalo v Praze, Plzni a dalších českých městech. Jen z Plzně odvezli nejméně 204 rodin i jednotlivců.
Oběti si vybírala Státní bezpečnost při neohlášených návštěvách bytů. Podklady chystalo tajné oddělení, o osudu lidí rozhodovala zvláštní komise a samotný výměr podepsal bytový odbor národního výboru. Odvolat se sice dalo, ale vystěhování to nijak nezdrželo.
Na koho se ukázalo
Seznam „nežádoucích“ byl pestrý. Patřili na něj bývalí podnikatelé, majitelé hotelů a kaváren, řemeslníci a úředníci, které už předtím poslali „do výroby“. Dále manželky mužů odsouzených za špionáž nebo velezradu, penzisté a osamělí lidé. Na seznam se dostali dokonce i obyvatelé, kteří se teprve nedávno vrátili z nacistických koncentračních táborů.
Oficiálně měly uvolněné byty dostat dělnické rodiny a úderníci. Ve skutečnosti se do nich často stěhovali straničtí funkcionáři, lidé z ministerstva vnitra, z armády, z politických organizací nebo z redakce stranického deníku Pravda.
Dva až pět dní na celý život
Na odchod měli lidé obvykle dva až pět dní. Kam pojedou, se většinou dozvěděli na poslední chvíli. Z Bratislavy je vozili do odlehlých vesnic na jihu středního Slovenska nebo na Oravu. Bydleli v opuštěných domech, často v hospodářských budovách, kde nebyla elektřina, voda ani kamna. Každý, komu bylo patnáct a víc, musel nastoupit na těžkou manuální práci do lomu, dolu, cementárny, cihelny nebo na stavbu silnic.
Někdy to bylo ještě rychlejší. Rodina Sakových z Plzně dostala výměr v červnu 1953 v pět hodin odpoledne. V šest ráno před domem zastavil nákladní vůz plný milicionářů. Otec Jindřich byl před válkou kriminálním inspektorem a sociálním demokratem, který odmítl splynutí své strany s komunisty, a proto přišel o místo. Matku nájemníci z domu udali, že prý nadává na komunisty.
Domov v kozím chlívku
Na dva náklaďáky se všechno nevešlo. Část věcí se při nakládání rozbila, část zmizela a schované cennosti už rodina nikdy nenašla. Za vlastní vystěhování navíc musela zaplatit 1 200 korun. Cesta skončila v Potvorově, kde Sakovi bydleli v bývalém kozím chlívku u příbuzných. Otec dojížděl každé ráno do Plzně, kde pracoval jako skladník v autoopravně. Do práce nastupoval ve tři hodiny ráno.
V prosinci 1953 jim úřad nálepku politicky nespolehlivých zase sebral. Jejich dům ale mezitím obsadili nájemníci, a tak se rodina domů dostala až po třech letech. Dcera Eugenie nesměla jako dítě třídních nepřátel studovat vysokou školu a celý život pracovala ve Škodovce. V roce 1957 ji z bytu vystěhovali podruhé, tentokrát do veřejného skladiště. Návrat jí trval šest let.
I jedna slavná rodina měla jet do pohraničí
Výměr dostala v roce 1952 také rodina stavebního inženýra Václava M. Havla z nábřeží v Praze. Jako majitelé znárodněného domu měli určené nové bydliště v pohraniční vesnici Albrechtice a v říjnu 1952 měli vyklidit byt. Otci se nakonec podařilo s úředníky vyjednat, že rodina smí zůstat v domě. Přestěhovala se ale do malé garsonky ve čtvrtém patře. Jeden z jejích synů se o čtyřicet let později stal prezidentem.
Konec akce, ale ne křivdy
V září 1953 komunisté Akci B potichu ukončili. Pro vystěhované se ale nezměnilo vůbec nic. Deportace skončily, návrat do měst však nikdo nepovolil a byty už patřily jiným. Mnohé rodiny zůstaly na venkově napořád, děti s „buržoazním“ původem měly zavřené dveře na vysoké školy a dospělí se k původním profesím už nevrátili. Celá akce se přitom odehrála bez soudu a bez obvinění. Stačilo mít byt, o který stál někdo jiný.
Stále žijeme v bezprávním státě nikým nevolených mocenských struktur "kamarádů a kamarádíčků", zbaveného skutečných elit. Věčně krást a rozkrádat nelze, nechceme-li zmizet v dějinách, jako mnohé malé země před námi. Bez poctivé práce, tvorby skutečných hodnot, nastane zákonitě bída a mravní propad až na dno, na účet budoucích.
Jan Šinágl
***
„Česká media se za více než dvacet let demokratického vývoje nestala skutečně nezávislým a kritickým zrcadlem reality, ale zůstala přikrčená, úplatná a stranící moci před rozumem a spravedlností. Kulty Klause, Havla, veřejnoprávní servilita a komerční povrchnost přispěly společně k tomu, že nemáme kvalitní nezávislé analytické mediální zdroje, jen ohlupovače a roztleskávače.“
„Stát a státní struktury nebyly budovány podle pevného plánu a v úctě k demokratickému systému hodnot. Policie je fatálně zkorumpovaná, justiční systém je dysfunkční, zemi ovládají mafie exekutorů, lichvářů a podvodníků, proti nimž slušný člověk nenajde zastání a nemá proto důvod se státem se identifikovat a hájit jej, je-li sám denně konfrontován s tím, jak je státu lhostejný on.“
Tomáš Pecina
Podpořte nezávislé vyšetřování a sdílení pravdy
Každý Váš příspěvek nejen pomáhá financovat naši práci, ale také podporuje šíření těchto informací, aby se dostaly k co nejvíce lidem. Společně tak můžeme zajistit odpovědnost a spravedlnost, aby pravda nezůstala skrytá. Děkujeme za Vaši podporu!