Vaše hlášení o transparentnosti, svobodě tisku nebo korporátním a politickém vlivu pomáhá zajistit spravedlivý právní systém a rovnost pro všechny před zákonem.
Detail článku
Otevřete staré rány, chceme slyšet pravdu o minulosti - Vyhnali jsme je. Jejich domy jsou dnes symbolem češství
„Útočíme na zlo v jednotlivých „špatných lidech“, místo abychom odhalovali lži, předávané z generace na generaci, a odsuzovali takové věci, sužující většinu kultur, jako jsou pýcha, podvodné jednání, moc, válka a chamtivost!“
Za informace uvedené na této stránce nese plnou odpovědnost autor textu. European Justice Organization z.s. poskytuje pouze publikační účet pro nezávislé novináře a nenese odpovědnost za obsah ani za uvedené zdroje.
„Potvrzuje se, že člověk není racionální bytost, která má emoce, ale emocionální tvor, který občas myslí.“
Marian Jelínek ***
Konečně je tu střetnutí, které takzvanou stranickou politiku tvrdě konfrontuje s její tak dlouho navyklou prolhaností a předstíráním. Populistická „politika“ logicky reaguje nedůstojně a s hysterií.
„Chceme slyšet pravdu o minulosti, ať je jaká chce. Nás už totiž nezajímají náhražky patetického vlastenčení a Dnů vlajky. Mluvme o minulosti, o chybách první, podlosti druhé a zločinech třetí republiky, o šíleném propadnutí komunismu, prolhanosti „normalizace“ i o podvodech polistopadové doby. Proč? Protože, jak vidíme každý den, pokud Vás, politiky, necháme lhát o minulosti, budete lhát o všem ostatním, i o korupci, ekonomice nebo vztazích se spojenci. Takhle jednoduché to je.“
Už přes sto let česká společnost, zrazovaná svými elitami, nevěří v syrovou a nepřikrášlenou pravdu a ostrakizuje kohokoliv, kdo by o ni usiloval. Generál Lev Prchala, Vladimír Ležák-Borin a desítky dalších československých antifašistů a demokratů, kteří se nesměli v roce 1945 vrátit do Československa, protože odmítali diktátorské metody prezidenta Beneše a jeho podlézání stalinské diktatuře.
Žili jsme jen strachem a podbízením se režimu – ať byl jakýkoliv. Za tu dobu společenství přestalo pravdu potřebovat. Bez pravdy však přišlo o páteř, o jazyk i o svědomí. Pravda se stala tajným luxusem pro soukromí. Proto je Brno začátku letošního léta tak důležité.
Vůbec už nejde o ony pověstné chalupy či o návrat dávno mrtvých vyhnaných a odsunutých, kterými straší čecháčkové.
Jde o možnost a schopnost mladé generace z obou stran sousedství uzavřít konečně a důstojně tolik mytizovanou, a dnes už tak falešnou a neproduktivní bolest na obou stranách.
Brněnské setkání je zásadním výrazem sebevědomí a zodpovědnosti mladé generace, která, doufejme, brzy začne nabývat důležitosti i v politice. Bude potřebovat moudrost, které se mnoha českým politikům žalostně nedostává.
A o to důležitější je hlas nového pražského arcibiskupa Stanislava Přibyla, který vyhlásil právě tento rok Rokem smíření.
V jeho pastýřském listu zaznělo, že je čas, kdy „namísto stavění zdí je důležité ono často lopotné stavění mostů“. A jako přímý vzkaz moudrosti všem ustrašeným, pochybujícím o oprávněnosti brněnského gesta smíření, zaznělo i toto: „Je potřeba staré rány otevřít, aby se mohly zahojit.“
Povinnou vojenskou službu jako přípravu na obranu vlasti považuje za zbytečnou šedesát procent lidí.
Je toto společenství vůbec ochotno hájit svoji svobodu? Nebo stále chceme pokračovat v odkazu kolaborantské minulosti českých většin?
Moudrost bez připravenosti k obraně vlastních hodnot nikdy nestačila. Jestliže zatím chybí v české politice, o to silněji musí zaznít hlasy odjinud. Z církve, od mladé generace, a bylo by jen správné, kdyby zaznívaly i z univerzit.
Společnost musí bránit svoje hodnoty slušnosti a smíru. Jinak nám budou vládnout nevzdělaní a hlavně neslušní kolaboranti a posluhové s ruskou zmrzlinou v ruce.
Jihočeské Holašovice jsou symbolem české kultury, kterým se chlubíme celému světu. Přitom prakticky celou „typicky českou“ vesnici nechali postavit Němci. Ale byli to opravdu Němci? I tohle dokládá složitost otázky, na kterou mají odpůrci sudetoněmeckého sjezdu v Brně příliš jednoduchou odpověď.
Ti, kteří dnes demonstrují proti tomu, aby Brno hostilo sudetoněmecký sjezd, se snaží vyvolat dojem, že takzvaní sudetští Němci jsou v Česku jakýmsi cizorodým prvkem, který nám jen škodil, a proto jsme ho po válce právem vyhnali.
Jenže právě příklad Holašovic, které si nechali postavit německy mluvící sedláci, ukazuje, že takové striktní dělení na „zlé Němce a utlačované Čechy“ neodpovídá realitě. Je to mnohem složitější.
I když byly Holašovice vybudované Němci, neexistuje snad nic, co by Češi považovali za tak bytostně českou památku jako právě tuto vesnickou památkovou rezervaci, zapsanou na seznamu UNESCO
A vůbec nám přitom nevadí, že Holašovice jsou dědictvím německých vyhnanců. Malebné štíty na holašovické návsi možná stavěli v 19. století čeští zedníci, ovšem na zadání majitelů, tedy německých sedláků. Při sčítání lidu v roce 1910 se hlásilo k německé „obcovací řeči“ v Holašovicích 100 % obyvatel, v roce 1921 (tedy za první Československé republiky) pak 70 %. Po válce byli holašovičtí sedláci a jejich rodiny takřka komplet vyhnáni.
Stejně tak, a nikdo soudný to nepopírá, byla určitě mezi českými Němci i řada válečných zločinců a kovaných nacistů. A to i mezi poněmčenými Čechy. Nic to ale nemění na tom, že poválečné vyhnání takzvaných sudetských Němců a jeho deklarované důvody by neměly zastínit prostý fakt, že prolínání českojazyčné a německojazyčné kultury přineslo mnoho pozitivního. Na to a nic jiného by měl poukázat nadcházející sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně.
Dějiny se neustále připomínají, na neschopné politiky se časem zapomíná. Skutečných, osvícených politiků, má svět dnes opět zapotřebí - nechceme-li si opět zopakovat minulost!
Jan Šinágl
Podpořte nezávislé vyšetřování a sdílení pravdy
Každý Váš příspěvek nejen pomáhá financovat naši práci, ale také podporuje šíření těchto informací, aby se dostaly k co nejvíce lidem. Společně tak můžeme zajistit odpovědnost a spravedlnost, aby pravda nezůstala skrytá. Děkujeme za Vaši podporu!
