Vaše hlášení o transparentnosti, svobodě tisku nebo korporátním a politickém vlivu pomáhá zajistit spravedlivý právní systém a rovnost pro všechny před zákonem.
Až do vyhlášení Československa v roce 1918 a uměle vytvořeného pojmu „Čechoslovák“, byli čeští Němci největší národnostní skupinou mezi Čechy, Slezany, Moravany a Slováky.
Za informace uvedené na této stránce nese plnou odpovědnost autor textu. European Justice Organization z.s. poskytuje pouze publikační účet pro nezávislé novináře a nenese odpovědnost za obsah ani za uvedené zdroje.
V červenci 1945 byl princip kolektivní viny potvrzen článkem 13. Postupimské konference, který stanovil deportaci Němců do Německa z Československa, Polska a Maďarska. Podle záznamů, bylo povoleno maximálně 500 000 osob.
Dne 22. prosince 1945 rozhodla maďarská rada ministrů o přesídlení německého obyvatelstva do Německa.
Podle bodu 1: Každý maďarský občan, který se při posledním sčítání lidu přihlásil k německé národnosti, k němčině jako k mateřskému jazyku, byl členem Volksbundu, nebo jiné „ozbrojené německé formace“, či si změnil maďarizované jméno zpět na německé.
475 000 lidí prohlásilo, že je německého původu, z nichž 302 000 se prohlásilo i k německé národnosti.
Po zveřejnění, vláda vyhlásila princip kolektivní viny, jejímž jedním z určujících faktorů byla německá národnost.
Dne 19. 1. 1946 opustily Maďarsko první vagony s rodinami Němců
Proto je 19. leden (od roku 2012) oficiálním Dnem památky deportace Němců z Maďarska. Nejprve putovali do americké zóny, kde jim musely být poskytnuty kapesné a zásoby jídla. Poté deportace pokračovaly do NDR, která byla pod sovětskou nadvládou a přijala je za mírnějších podmínek.
Téměř polovina Němců žijících v Maďarsku bylo deportována. Z 475 000 Němců tento osud postihl přibližně 220 000 lidí. Byly deportovány celé rodiny. Kardinál Mindszenty svou lítost vyjádřil takto:
„Dožili jsme se i toho. Je to německé ghetto, protože deportace postihla děti, ženy, stejně jako Volksbundisty.“
Mad'arsko muselo řešit i ubytování, pro Maďary přesídlené ze Slovenska
Na slavnostní vzpomínce v den vysídlených osob v Dunabogdány shrnul János Olgyay, ředitel místního Kulturního centra, události takto:
Zde Národní výbor, pátrající po válečných zločincích, 18. dubna 1945 informoval o :
- dobrovolných vojáků SS: 55
- donucených vojáků SS: 153
- členů Strany šípových křížů: 29
- členů Volksbund: 191
- celkem 428 osob
Dle údajů ze sčítání lidu se 2313 osob (78 % populace) přihlásilo k německému původu, z toho 1715 osob se také přihlásilo i k německé národnosti.
Příchod vysídlených Maďarů ze Slovenska způsobilo vážné napětí v životě osady. Toto tragické období bylo obrovským šokem jak pro Němce, kteří zůstali doma, tak i pro přesídlené a zde usazené Maďary.
23. srpna 1947 začala druhá vlna vysídlení, celkem 837 osob bylo odvezeno do oblasti Großenhain a Auerbach
Místní Němci nebyli s cizinci spokojeni, protože je nazývali „Maďarští cikáni - Ungarische Zigeuner.“
Starší muž, Franz Stágel, který byl vysídlen ve věku 13 let, řekl:
„My jsme si s Maďary vždycky rozuměli lépe než s Němci. Když nás deportovali, byli jsme tam jen maďarští cikáni… Nepovažovali nás za Němce, odmítali nás. Nikoho jsme tam neznali, nerozuměli jsme německy, oni také nerozuměli našemu švabachu. Samozřejmě jsme se snažili zapadnout, naučit se německy, ale to bylo jen pro moje vnoučata.“
Jedna deportovaná žena to vyjádřila velmi výstižně: „My Švábové jsme byli vždycky dobří Maďaři.“
Pro Němce z Maďarska byl nový začátek v Německu velkou zkouškou za obtížných okolností.
Ze Slovenska museli opustit své domovy Maďaři, jejichž domy se Slovákům líbily, do kterého se rozhodli přestěhovat.
Největší zemědělci byli přesídleni do mnohem horších podmínek.
Do Maďarska a na nucené práce do Sudet, bylo přesídleno více Maďarů, než Slováků z Mad’arska na Slovensko. Slovenští soudruzi se nastěhovali do prázdných domů.
S těmito výměnami dopadli Němci i Maďaři velmi špatně. Prospěch z nich měli pouze Slováci.
Můžeme říct, že z téhle hluboké studny vylezli jen oni….
Aurélia Pongrácz
24.2.2026 P.S.
Podle údajů z Mad'arska, z celkového poctu 20,8 milionů obyvatel Mad’arska, po Trianonu zůstalo v roztrhané republice 7,6 milionů obyvatel.
Bylo odtrhnuto i 3,3 milionů lidí Mad’arské národnosti. Z toho zůstalo na území Slovenska 1 milión Mad’arû.
Z toho v roce 1950 bylo: z 3 442 317 obyvatel Slovenska, jenom 10,3 % maďarské národnosti, tj. 354 558, plus do Sudet deportovaných 40.000, dohromady je to jen 394 558. S porovnáním s rokem 1920, zůstalo pouze 40%! Tedy o 60% méně.
Kdo by si troufal odhadnout kolik jich bylo zabito, kolik jich zahynulo ve válce? Kolik lidí podepsalo, v roce 1945, že jsou Slováci?
Ti, co se pokusili utéci během transportu, nebo ze Sudet, byli zastřelení. Mnoho lidí, během dvou a vícetýdenní cesty v nevytápěných vozech pro dobytek, zemřelo - děti, batolata a zejména mnoho starších členů rodin. Přeživší svědci, kteří se nějakým způsobem později dostali domů, uváděli, že po příjezdu s nimi bylo zacházeno jako s otroky, ohmatávali jim svaly, prohlíželi jim zuby jako obchodníci s koňmi. Na bývalých německých panstvích už byli Češi pány. Maďaři pracovali pro ně. Žili v nelidských podmínkách jen za ubytování a jídlo. Jen velmi málo lidí rozumělo česky. Ti, kteří se pokusili o útěk, byli také okamžitě zastřeleni. I v pozdějších, letech se jich vrátilo jen velmi málo, protože neměli kam jít.
Ze statistiky v příloze je vidět, že v roce 1961 si troufalo přiznat maďarskou národnost o 2,1% více, než těch, co si v roce 1945 podepsali slovenskou národnost. Jinak to procento stále klesá.
Památník deportovaných Němců v Dunabogdány – viz příloha
Je to opravdu autentická brána, jaké jsou tady v obci, z místního kamene, poukazuje na skvělou práci místních kameníků. Vytvořil ji sochař Jenő Kovács. Byla odhalena v roce 1997 k padesátému výročí deportace. Muž ve švábském autentickém oděvu prochází vlastní bránou, kterou sám vytesal. Zastaví se v pohybu a ohlédne se naposledy. Vydává se do dálky, do neznáma, s batohem na zádech a s batohem v ruce, a s batohem na srdci. Brána je propracovaná, s vytesaným křížem a vinnou révu, která ukazuje na vitalitu, život jde dál i beze mne… Na bráně je rok 1947 s německými a maďarskými nápisy. Stojí na dlážděném násypu, v pozadí je kostel. Socha Loučení je bronzová v životní velikosti, brána je z vápence, násyp je z místního dunabogdánského kamene.
Aurélia Pongrácz se zúčastnila loni v srpnu vzpomínkové mše a položení věnců jménem spolku Jánose Esterházyho. Bylo to velmi dojemné.
Ačkoli se českoslovenští představitelé snažili prosadit na mezinárodním fóru i schválení odsunu Maďarů, dali spojenci souhlas jen k transferu německého obyvatelstva. Už od dubna 1945 se začal odsun Maďarů do lágrů a od května do Čech na nucené práce. Ze Slovenska musely odejít i desítky tisíc karpatských Němců, kteří tam žili už od středověku. Podle československého sčítání lidu roku 1930 žili v Československu 3 150 000 lidí, hlásících se k německé národnosti. Údaje o celkovém počtu odsunutých se liší. Většinou se ale výsledné číslo pohybuje kolem tří milionů Němců.
Především v dnešní válečné situaci prioritně usilují o dobré sousedské vztahy, podporují Maďary za hranicemi, jako dosud žádná jiná vláda. Koneckonců, Maďarsko je jedinou zemí na světě, která hraničí sama se sebou.
***
P.S.
Až do vyhlášení uměle vytvořeného pojmu „Čechoslovák“, byli čeští Němci největší národnostní skupinou mezi Čechy, Slezany, Moravany a Slováky.
JŠ
Podpořte nezávislé vyšetřování a sdílení pravdy
Každý Váš příspěvek nejen pomáhá financovat naši práci, ale také podporuje šíření těchto informací, aby se dostaly k co nejvíce lidem. Společně tak můžeme zajistit odpovědnost a spravedlnost, aby pravda nezůstala skrytá. Děkujeme za Vaši podporu!
