Budapešť 23.10.1956: 70. výročí masakru - věnováno památce statečných

 

 

Nyní byly poslední snahy o sebeurčení, vedeni vládou Viktora Orbána, rozdrceny Metou, lži šířící, liberální levicím podporované proválečným Bruselem. Jejich loutková vláda odstranila prezidenta, vězní bývalé ministry. Za půl roku nenašli jediný důkaz o zneužívání. Právě probíhá nové vykrvácení Maďarska.

 

Maďaři jsou svobodu milující národ! 

 

Před sedmdesátém výročím revoluce v roce 1956, jsem uslyšela zprávu, že dne 6.10.2026 zemřel András Pongrátz, nejmladší ze šesti bratrů, bojovníků za svobodu, který odolávali sovětskému tankovému útoku v Budapešti v prostoru Corvin. Naposledy promluvil na vzpomínkové akci 23.10. 2023.

 

 

Gergely Pongrácz (1932-2005) se stal vrchním velitelem Corvin köz. Spolu se svými pěti bratry bojovali proti útokům okupačních sovětských vojsk.

András Pongrácz (1938-2026) vedl demolici Stalinovy ​​sochy v Městském parku, zúčastnil se demonstrace, před budovou rozhlasu, kde členové AVH stříleli do davu.

 

Kristóf Pongrátz (1927–2009) a Bálint Pongrátz, dovezli malé dělo, (Bálint ho opravil) na křižovatku Corvin, z továrny přivezli zbraně.

 

Ödön Pongrácz (1922–2009): osadil malé dělo, poslal chlapce do horního patra protějšího domu, odtud dával znamení, kdy je tank na dohodnutém místě, aby všechny jejich výstřely zasáhly tank.

 

Ernő Pongrátz (1920–1978): 23.října promluvil v rozhlase a v parlamentu jménem revolucionářů.  Přivedl Imre Nagyho a požádal ho, aby promluvil k davu shromážděnému na Kossuthově náměstí. Protože v parlamentu měli pouze státní vlajku s komunistickým erbem, vystřihl ji nožem. Vlajka s otvorem se tak stala symbolem revoluce 1956 a boje za svobodu.

 

 

Následující myšlenka je již bolestná, když si vzpomeneme, že útokům postupujících sovětských tanků dokázali odolávat ,,jen,, do 15. listopadu, kdy byla revoluce potlačena. Celý svět zklamal chlapce z Pešti, kteří chtěli svobodu. Navzdory povzbuzování z vysílání Rádia Svobodná Evropa, dala Amerika volnou ruku Sovětům.

 

Dokonce i jejich sestra Marie pomáhala svým šesti revolučním bratrům a telefonicky hlásila přesun ruských vojsk přijíždějících do Budapešti. Po potlačení revoluce musela celá rodina uprchnout nejprve do Vídně a poté do USA.

 

 

Podle údajů rakouského ministerstva vnitra bylo v Rakousku mezi 28. říjnem 1956 a 1. únorem 1959 registrováno 180 461 Maďarů. Na konci února 1957 se v Rakousku stále nacházelo 5273 maďarských dětí bez doprovodu. V Jugoslávii tvořili více než čtvrtinu z 200 000 uprchlíků děti, z nichž 67,3 % překročilo hranice samo, včetně 101 sirotků mladších 14 let. To jsou zdrcující čísla. Svědčí o tom, že v poválečných letech se stát nestaral o válečné sirotky a děti mužů a žen, kteří byli odvedeni z ulice na Sibiř do Gulagu. 

 

 

Sirotci, kteří zůstali bez rodiny nebo příbuzných, žili na ulici. Na starých záběrech proto můžeme vidět mnoho dětí z ulice. V době událostí roku 1956 jsem byla čtyřletá, ale dobře se pamatuji. Zanechaly ve mně vzpomínky plné strachu. 

 

 

Hodně jsem se dědečka ptala. Od něho jsem slyšela, že devět sourozenců Pongrátzových se narodilo v Szamosújváru (dnes Rumunsko) v katolické maďarsko-arménské rodině, která se kvůli rumunské okupaci přestěhovala do Budapešti. Otec revolučních bratrů z roku 1945, řekl, že se nebude holit, dokud Rusové neopustí zemi. Nedožil se jejich odchodu. V 1956 byl pohřben s vousem až po hruď…

Maria Witnerová, která se během revoluce starala o zraněné, a sama byla zraněna, přeběhla se svými spolubojovníky, do Rakouska, ale vrátila se. Dne 16. června 1957 byla uvězněna, odsouzena k smrti, strávila 200 dní v domě smutku čekajíce na den popravy (rozsudek jí změnili na doživotí). Roku 1990 po změně režimu a propuštění byla několikrát zvolena poslankyní parlamentu. V té době levici připomínala, že revolucionáři a hrdinové žijí ve svých malých bytech, zatímco jejich soudci a kati žijí v zabavených vilkách v Budapešti. Za své nejdůležitější poslání považovala splnění slibu, který dala ve vězení, poté co byla její přítelkyně oběšena: Udržovat živou památku těch, kteří bojovali v roku 1956, padlých, popravených a těch, kteří nemohli dělat nic jiného než utéci do zahraničí.

 

U příležitosti desátého výročí revoluce z roku 1956 napsal Pietr Francesco Pingitore píseň Avanti Ragadzi di Buda (Vpřed, budapešťská mládeži), na hudbu Dimitri Gribanovskiho ji zazpíval Pino Caruso. Píseň si v Itálii získala obrovskou popularitu, rozšířila se do univerzitního prostředí: „Neříkej mé matce, že dnes v noci zemřu, ale že se vrátím na Jaře…“

 

V roku 1990 po návratu domů se Gergely Pongrátz stal známým svými radikálně pravicovými, protikomunistickými názory a byl terčem četných útoků. Na památku svých spolubojovníků hrdinů z roku 1956, s pomocí bratrů, založil v Kiskunmajse Muzeum 56, protože viděl, že levicové vlády si je nepřipomínají. Ať říkají cokoli, ať si jejich nově vzniklé strany nazývají sociální, demokratickou koalicí, jakkoli, jsou to potomci komunistů, jsou stejní.

 

Bylo to znát i v roce 2006, za vlády Gyurcsânya, když byla pokojná vzpomínková akce rozháněna se slzným plynem, gumovými projektily, donucovacím prostředkem zvaným zmije a gumovými obušky.

 

Nevím, na jakou vzpomínkovou akci, se chystá nová vláda letos, když už včera začali s rozmisťováním těžkých vojenských vozidel v hradním obvodu?

 

U sochy ,,budapešťského chlapce,, v Corvin köz, je ohlášena na 23.10.2026 kondolence. Také se tam chystám. Napsala jsem i báseň, kterou budu u sochy chlapce recitovat. 

 

16.10.2026

*** 

 

 

 

 

P.S.

Připojuji FOTOGALERII. Po jejím slavném předkovi zůstala památka i v Praze – Pankrác, jak symbolické!

JŠ