Sudetší Němci rozvířili hladinu českého rybníka aneb Jak snadné je ztratit iluze o „vlastencích“

 

Hysterie náckomoušů, árijskou krví spojených s evropskými neonacisty z AfD a FPÖ, je zrcadlem nevzdělaných hňupů i toužení kolaborantů, ať již se jmenují Okamura, Klaus, Zeman, Rajchl, Ševčík či další vředy na tváři demokracie a svobody, po znovunastolení režimu gubernie zemljanek plných fyzické, duchovní i mravní bídy. Proto se zapřísahají Edvardem Benešem, nejkontroverznější postavou moderních dějin země, mužem, který chorobnou touhu po vládě zhmotnil dvakrát za sebou v tříleté epizodě přechodů demokracie do režimů krvavých okupací. Není tak na škodu připomenout málo známé a dlouho tajené děje vztahů Čechů a sudetských Němců i morálku Benešovy politiky.

 

Parlamentní volby 1935 vyhrála Henleinova Sudetoněmecká strana, z níž zisk 1,2 milionu hlasů učinil nejsilnější politickou formaci, a nebylo tak divu, že vláda bez SdP vydržela jen jako listí na stromech.

 

„Celá věc je pro mne tak urážlivá, že toho mám dost. Já se přece nedám zvolit proti národnímu kandidátu komunisty a henleinovci. Řekněte jim, že jsem na to příliš velkým vlastencem,“ hřímá s patosem jemu vlastním Beneš a jeho Národní socialisté dementují „hnusné pomluvy“ o vyjednávání s komunisty o podpoře pro Beneše.

 

 

Komunisté dohodu o podpoře Beneše stvrdí jako féroví kluci rukou dáním, zřeknou se Gottwaldovy kandidatury a TGM podepře benešovsko-komunistický incest generální amnestií pro komunistické aktivisty! A je to! Edvard Beneš právě budoucí krví nás všech podepsal bianco šek, první z řady příštích. Splácet je začneme nejpozději 25. února 1948.

 

 

Ti mají v těle více cti než komunisté, nejsou ochotni házet do uren lístky s Benešovým jménem a navrhují taktiku bílých lístků, i pro Beneše lepší, tajnosnubné řešení.

 

Milan Hodža jako předseda vlády podává demisi, ale Masaryk ji nepřijme! Komunisté cítí šanci vzít si větší díl moci, ale potřebují požehnání! Proto 12. prosince 1935 hlásí Jan Šverma do Moskvy: „Navrhli jsme antifašistickou jednotnou frontu pro volbu demokratického presidenta na základě jednotných požadavků. Připravujeme velkou kampaň dole, protože mezi masami je velké vzrušení.“ A v den volby vychází provolání ÚV KSČ: „Dojde-li v prezidentských volbách k bojovému hlasování, přičemž rozhodují naše hlasy, podpoříme (…) kandidaturu dr. Edvarda Beneše. K tomu rozhodnutí nás vede jediný důvod – zmařit vítězství reakce (…)“

 

Když 14. prosince 1935 TGM abdikuje, stává se úřadujícím prezidentem do příští volby ministerský předseda Milan Hodža. Tři dny poté 17. prosince dopoledne se Bohumil Němec „překvapivě“ vzdává kandidatury, ale oznámeno je to až po půlnoci v den volby (Beneše by porazil JŠ). Ve středu 18. prosince 1935 zahájí jednání sněmovny předseda Jan Malypetr zprávou, že se do Vladislavského sálu dostavilo 292 poslanců ze 300 a 144 senátorů ze 160. Na závěr Malypetr oznamuje 440 platných lístků, jediný kandidát Edvard Beneš dostal 340 hlasů, odstoupivší Bohumil Němec 24 hlasů, bílých lístků bylo 76 – všechny od henleinovců! Prezidentem se proto stal Edvard Beneš!

 

 

Národnostní spory hoří v celé zemi bez ohledu na jazyk, jakým se v místě hovoří, a Hodžovy pokusy napravit vnitřní politiku minulých dvaceti let jsou o to těžší, že byl sám její součástí. 

 

Počátkem roku 1936 nabídne vstup do vlády i hlinkovcům, ale už je pozdě! Slováci zvýšili svou cenu a chtějí slíbenou autonomii. Stejným nezdarem končí v září 1937 i námluvy s Konradem Henleinem, u nějž Hodža sonduje, zda by Sudetoněmecká strana přijala vládní funkce a přimluvila se za ČSR u Hitlera za zlepšení vztahů.

 

Dnešní vzor vlastence Edvard Beneš čekala na jeho popud svolaná Mnichovská konference 1938, zbabělý útek, v roce 1943 ponižující vazalská smlouva se Stalinem, první splátka za volbu 1935, v roce 1945 přisvojení si titulu President osvoboditel a potvrzení změny republiky na budoucí gubernii vč. darování Zakarpatské Ukrajiny. A poslední, třetí v únoru 1948…

Pokud se laskavému čtenáři zdají být některé postupy povědomé z nedávné historie, nemýlí se. Podrobnosti stačí hledat mj. pod hesly Václav Klaus a Miloš Zeman.

 

***

Připojuji ukázku z demonstrace na Dominikánském náměstí v Brně z nedělního odpoledne (24.5.2026) s trapným vystoupením poslance Rajchla. Nabízí se slovní hříčka „Rajchle do Reichu“, má německé jméno… Věřím, že i vás osloví můj náhodný rozhovor na závěr videa s jedním důchodcem (symbolicky v obličeji podobnému prezidentu Klausovi). Mimochodem Klausův tchán, Štefan Miština, zabavoval majetek slovenským židům, jako příslušník tajné policie Slovenského štátu, skončili v Osvětimi… Jméno Klaus pochází také z němčiny. 

 

I mé příjmení se nalézá ve starobavorském slovníku, jak mne kdysi upozornil jeden kněz z Bavor. Prostě jsme národem Bohemianů, různého etnického původu. Bylo tomu tak po dlouhá staletí…  

 

Jsou lidé, kteří nechtějí, abychom si rozuměli, potkávali se, smiřovali se, odpouštěli si. Jsme potom slabší a snáze ovladatelní. Nejvyšší čas přestat se chovat jako ovce, netušící, že dobrovolně pomáhají vlastní porážce, v obou významech slova.