7.10.2025: Skandální Usnesení (II. ÚS 884/25) Ústavního soudu ČR v kauze Slopné – korunní svědek a jasné důkazy ignorovány!

 

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Šimona, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 2024, č. j. 5 To 68/2024-716, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

 

Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí

 

1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)

 

2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen „krajský soud“) ze dne 15. 7. 2024, č. j. 68 Nt 23/2023-646, byl zamítnut návrh stěžovatele a M. Straňáka na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 61 T 15/2013. V této trestní věci byli stěžovatel a spoluobviněný M. Straňák rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „vrchní soud“) ze dne 3. 6. 2014, č. j. 3 To 50/2014-3367, vydaným v návaznosti na rozsudek krajského soudu ze dne 10. 4. 2014, č. j. 61 T 15/2013-3252, uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i), j) trestního zákoníku, spáchaným formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. II. ÚS 884/25

 

3. Stěžovatel usnesení krajského soudu napadl stížností, jež byla vrchním soudem jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. Stížnost odsouzeného M. Straňáka byla týmž usnesením vrchního soudu taktéž jako nedůvodná zamítnuta.

 

4. Stěžovatel uvádí, že od pravomocného odsouzení vyšla postupně najevo celá řada skutečností a staly se dostupnými takové nové důkazy, že nelze nemít pochybnosti o nutnosti přezkumu správnosti odsuzujícího rozsudku.

 

5. Stěžovatel takto rekapituluje, že ještě před vydáním odsuzujícího rozsudku vrchního soudu se policii a státnímu zastupitelství dostala informace o ztotožnění osoby, která zanechala své DNA na kukle, která se našla v blízkosti místa činu, přičemž na této kukle bylo zároveň nalezeno DNA poškozeného. Odvolací vrchní soud však vůbec nedostal informaci, že osobou, jejíž DNA byla na kukle nalezeno, patří slovenskému recidivistovi Z. Kovácsovi.

 

6. Metoda pachové identifikace, na základě jejíhož výsledku byli stěžovatel a M. Straňák odsouzeni, se jeví jako zcela nespolehlivá a neodpovídá stavu současného vědeckého poznání. Další nově zjištěnou skutečností má být to, že je dán hrubý nesoulad mezi tím, jaká zranění utrpěl poškozený přibližně tři týdny před vraždou, přičemž se jeví jako pravděpodobné, že tento úraz byl výsledkem útoku stejných pachatelů, kteří jej následně zavraždili, a se závěrem odsuzujícího rozsudku o loupežném motivu útoku. Opakované fyzické útoky s narůstající intenzitou jsou typické pro jednání vyděračů. Stěžovatel namítá, že předmětnou skutečností se soudy řádně nezabývaly a nevyhověly návrhu stěžovatele nechat znalecky posoudit zranění poškozeného. Stěžovatel dovozuje, že poškozený své dřívější zranění vysvětloval pádem ze schodů, což však stěžovatel považuje za zcela nevěrohodné a je toho názoru, že poškozený se snažil skrývat, že je vydírán tak, aby se o této skutečnosti nikdo nedozvěděl.

 

7. Stěžovatel dále uvádí, že svědkovi M. Rakašovi, jehož svědectví bylo ve věci klíčové, bylo poskytnuto beneficium upuštění od výkonu trestu odnětí svobody.

 

8. Stěžovatel sděluje, že reportérkám Seznam Zpráv A. Jelínkové a Ch. Havranové poskytli Z. Kovács a bratranec svědka M. Rakaše L. Mencl (dříve též Rakaš) nové relevantní informace. M. Rakaš těmto reportérkám popsal dohodu mezi ním a státním zástupcem JUDr. L. Foltýnem, Ph.D. Z. Kovács dále reportérkám sdělil, že poškozený dodával a opravoval zbraně pro organizovaný zločin na Slovensku a důvodem jeho vraždy byly spory s těmito zákazníky.

 

9. Krajským soudem nově slyšený svědek E. Grodl potvrdil zjištění shora uvedených reportérek o dohodě M. Rakaše se státním zástupcem JUDr. L. Foltýnem, Ph.D., čímž je prokázána nevěrohodnost výpovědi M. Rakaše. Z listin dozorového spisu Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka ve Zlíně, skutečně vyplývá, že uvedený státní zástupce u svých kolegů intervenoval ve prospěch M. Rakaše.

 

10. Stěžovatel shrnuje, že nebude vyjmenovávat další nova, jelikož i souhrn již uvedených nových skutečnosti odůvodňuje jiný závěr o vině stěžovatele. Stěžovatel dodává, že předmětná nespravedlnost je zřejmá široké veřejnosti, která je přesvědčena o nevině stěžovatele na rozdíl od soudů, které pouze ze stavovské solidarity nepovolily obnovu řízení. 

 

11. Stěžovatel dále namítá vady dokazování před krajským soudem, kdy tento neumožnil stěžovateli seznámit se s obsahem spisu dozorového krajského státního zastupitelství sp. zn. 3 KZV 34/2012, resp. 6 KZV 34/2012, přičemž spis prostudoval a do listin nahlédl toliko senát krajského soudu.

 

 

12. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.

 

 

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.

 

14. Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí za podmínek uvedených v § 278 odst. 1 větě prvé trestního řádu. V řízení o povolení obnovy se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí (to obstálo i před Ústavním soudem, viz usnesení ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 1099/15, ústavní stížnost spoluobviněného M. Straňáka proti odsuzujícímu rozsudku a navazujícím rozhodnutím byla zamítnuta nálezem ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1098/15). Posuzuje se, zda došlo k předložení nových skutečností nebo důkazů, které by mohly změnit dosavadní výroky napadeného rozhodnutí. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)]. Nelze také v jakékoliv nové skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámým, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle § 278 odst. 1 trestního řádu. To znamená, že soudy musejí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí či jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost nebo důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409)].

 

15. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá řadu skutečností, z nichž však většinu nelze nazírat jako tzv. nova, která by splňovala kritéria uvedená v ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu, neboť jde o skutečnosti, s nimiž soudy již v minulosti zacházely a zabývaly se jimi. Jedinou skutečně novou informací tak je tak pouze rozhovor L. Mencla a M. Rakaše s reportérkami Seznam zpráv A. Jelínkovou a Ch. Havranovou. Krajský soud tuto nahrávku II. ÚS 884/25 ve veřejném zasedání provedl, jakož provedl i další rozsáhlé dokazování, když vyslechl svědky M. Rakaše a L. Mencla, kteří však setrvali na svých usvědčujících výpovědích; dále krajský soud vyslechl i další svědky, provedl listinné důkazy, včetně znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace forenzní biologie, a odborné vyjádření z oboru kriminalistické techniky a expertíz. Následně po tomto širokém dokazování krajský soud přistoupil k vyhodnocení tvrzení, která svědci M. Rakaš a L. Mencl poskytli reportérkám A. Jelínkové a Ch. Havranové, a k posouzení, zda tato jejich tvrzení zpochybnily jejich svědecké výpovědi učiněné v nalézacím řízení. Krajský soud takto dospěl k závěru, že tvrzení řečená reportérkám nenarušila věrohodnost těchto svědků a nejsou tak zpochybněny jejich výpovědi v nalézacím řízení. Odůvodnění usnesení krajského soudu je možno považovat za vyčerpávající a vrchní soud jej zcela aproboval.

 

16. Nad rámec vyčerpávajícího odůvodnění krajského soudu se však vrchní soud ještě vyjádřil ke stěžovatelovým opakovaně vznášeným námitkám, které byly vypořádány jak v rámci samotného nalézacího řízení, tak i v rámci řízení o odvolání a o dovolání, jakož i v řízeních o povolení obnovy řízení, kdy nyní napadené rozhodnutí vzešlo v pořadí ze čtvrtého návrhu o povolení obnovy řízení. Takto se vrchní soud vyjádřil zejména k otázce, zda svědek M. Rakaš obdržel za své usvědčující svědectví v hlavním líčení odměnu spočívající v podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody či v podobě následného přerušení výkonu trestu odnětí svobody, resp. ve formě upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů. Touto otázkou se vrchní soud zabýval opakovaně a zcela tuto možnost vyloučil.

 

17. S popsaným hodnocením provedených důkazů stěžovatel sice nesouhlasí, nicméně ve své ústavní stížnosti nepředkládá žádnou ústavněprávní argumentaci, pouze v rovině podústavního práva obecně polemizuje s tím, jakým způsobem obecné soudy vyhodnotily jím uváděné skutečnosti týkající se výpovědí obou svědků. Úlohou Ústavního soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti však není, aby závěry učiněné obecnými soudy přehodnocoval. Z pohledu požadavků ústavnosti je především podstatné, zda soudy svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnily, čemuž, jak vyplývá ze shora uvedeného, soudy zcela dostály.

 

18. Vrchní soud dále vypořádal důkazní návrhy stěžovatele, jimž nebylo ze strany vrchního soudu vyhověno, což stěžovatel taktéž v ústavní stížnosti částečně namítá. K této otázce se vrchní soud důkladně vyjádřil v bodech 41 a násl. napadeného usnesení, když lze shrnout, že předmětné důkazní návrhy byly zcela nadbytečné a neúčelné, což je v odůvodnění popsáno. Nadbytečnost důkazů, pokud je zdůvodněna, je relevantním důvodem pro rozhodnutí soudu navrhované důkazy neprovádět, a jde tedy o důvod souladný s požadavky vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá.

 

19. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

 

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

 

V Brně dne 7. října 2025

Předseda senátu

***

PS. Tučně JŠ

***

Ústavní soud „pokryl“ zločin české justice. Potvrzuje tak, že v této kauze se zachoval také zbaběle a zločinně. Hanba soudcům, kteří se pod toto „formalistické svinstvo“ podepsali. Nyní už zbývá jen věřit, že ESLP se nezachová tak jak Ústavní soud ČR a svým rozhodnutím učiní zadost právu, spravedlnosti a zdravému rozumu. Mimochodem pokutu 3 000 kč, udělenou mi předsedou senátu KS Brno pobočka Zlín Mgr. Petrem Dvorským - za slušné vyjádření názorů přítomné veřejnosti v kauze Slopné, jsem odmítl zaplatit. Nikdo ji dodnes nevymáhá? V Praze mi soudkyně JUDr. Irena Čepková udělila max. pokutu 50 000 kč za rušení soudního jednání po jeho skončení (ostudná kauza velvyslance ČR ve SRN Jiřího Čisteckého). V soudní síni jsem byl na místech pro veřejnost osamocen (po půl roce jsem se dozvěděl, na mé vyžádání, že pokutu zrušila, prý splnila svůj účel). Soudkyně OS Ostrava JUDr. Jana Bochňáková mne trvale neumožňovala vstup na veřejné soudní jednání kauzy ing. Jana Karase, oznámila veřejnosti, že na mne podala trestní oznámení - za zveřejnění její fotografie. Nepodala, veřejně lhala, dopustila se tak trestného činu vyhrožování, šikany, ohrožování svobody slova, tisku a práva veřejnosti na informace, zaručené Ústavou ČR. JŠ    

 

***

***
Právní věta: „Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektování kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody.“