Vaše hlášení o transparentnosti, svobodě tisku nebo korporátním a politickém vlivu pomáhá zajistit spravedlivý právní systém a rovnost pro všechny před zákonem.
Detail článku
1943: ZDROJ – dokonalá předpověď co přijde, přišlo a přichází – o nepoučitelnosti člověka
Dnes, v naší době, jako by se kolektivismus, vláda těch, kdo žijí z druhé ruky, ta odvěká stvůra, utrhla ze řetězu a začala vztekle řádit. Dotlačila lidi na úroveň takového intelektuálního ponížení, které nemá v historii lidstva obdoby.
Za informace uvedené na této stránce nese plnou odpovědnost autor textu. European Justice Organization z.s. poskytuje pouze publikační účet pro nezávislé novináře a nenese odpovědnost za obsah ani za uvedené zdroje.
Dnes, v naší době, jako by se kolektivismus, vláda těch, kdo žijí z druhé ruky, ta odvěká stvůra, utrhla ze řetězu a začala vztekle řádit. Dotlačila lidi na úroveň takového intelektuálního ponížení, které nemá v historii lidstva obdoby. Dosáhla tak hrůzného měřítka, jaké svět dosud nepoznal. Nakazila každou mysl. Pohltila většinu Evropy. A sápe se i na naši zem.
„Přišel jsem, abych řekl, že jsem člověk, který nežije pro ostatní. Je třeba to říci. Protože svět umírá na orgie sebeobětování. Přišel jsem, abych řekl, že poctivá tvůrčí práce je důležitější než jakékoli charitativní snahy. A ten, kdo to nechápe, je tím, kdo ničí svět.“
„Ne, buďte rád, že nevěříte. Příčiny klamných iluzí nejsou nijak pěkné. Jsou buď nekalé, nebo tragické. A tahle je nekalá i tragická. Hlavně nekalá. Ale není to žádný vtip. Ale to teď nebudeme rozebírat. Chci tím říci jen to, že správní radu tvoří jeden, či dva ambiciózní lidé – a spousta balastu. Chci říci, že lidská seskupení jsou prázdnota. Jedno velké, obrovské, prázdné nic. Říká se, že člověk si neumí představit naprosté nic. Blbost, stačí se posadit na jakoukoli schůzi jakéhokoliv výboru. Vtip je jen v tom, kdo se rozhodne to nic zaplnit. Je to těžký boj. Ten nejtěžší. Je jednoduché bojovat s nepřítelem, pokud existuje.. Ale když ne… Nedívejte se na mne, jako bych byl blázen. Zrovna vy byste to měl vědět. Vy přece bojujete s prázdnotou po celý život.“
ZDROJ (Ayn Randová, str. 345, první vydání 1943) ***
Oblohu zarámovanou čtvercem otevřeného okna přetínala větev stromu. V pohybu listů bylo cítit slunce, léto a nevyčerpatelná energie země čekající na své využití. Dominique přemýšlela o světě jako o pozadí. Wynand přemýšlel o dvou lidských dlaních ohýbajících větev jako o významu života. Listy stromu se ohýbaly dolů a dotýkaly se špiček věží na horizontu New Yorku v dálce za řekou. Mrakodrapy vypadaly jako pruhy světla, vybělené dálkou a létem. Soudní síň byla zaplněná lidmi, kteří se přišli podívat na proces s Howardem Roarkem.
Roark seděl u stolu obhajoby. Klidně poslouchal.
Dominique seděla ve třetí řadě mezi diváky. Když se na ni někdo podíval, měl dojem, že se usmívá.
Ona se však neusmívala. Jen pozorovala listy za oknem.
Gail Wynand seděl úplně vzadu. Přišel sám ve chvíli, kdy síň už byla plná lidí. Zvědavých pohledů ani blesků fotoaparátů, jež se kolem něho rozblikaly, si nevšímal. Zůstal chvíli stát v uličce a rozhlížel se po síni, jako by nebyl důvod, proč by se neměl rozhlížet. Měl na sobě šedý letní oblek a na hlavě panamák s krempou sklopenou do tváře, na jedné straně mírně zvednutou. Dominique zaznamenal stejným pohledem jako zbytek soudní síně. Na Roarka se podíval, až když se posadil. Roark se k němu otáčel od chvíle, kdy se Wynand objevil ve dveřích soudní síně. Kdykoli se na něj podíval, Wynand se odvrátil.
„Motiv, který stát hodlá obžalovanému dokázat," zahájil prokurátor svou úvodní řeč k porotě, ,,překračuje hranice normálních lidských citů. Většině z nás bude připadat zrůdný a nepředstavitelný."
Dominique seděla v lavici s Mallorym, Hellerem, Lansingem, Enrightem, Mikem a - k překvapení všech přátel - s Guyem Franconem. Na protější straně přes uličku se slavné osobnosti města zformovaly do tvaru jakési komety: na její špičce, daleko vpředu, seděl Ellsworth Toohey a za ním se táhl chvost oblíbených jmen: Lois Cooková, Gordon L. Prescott, Gus Webb, Lancelot Clokey, Ike, Jules Fougler, Sally Brentová, Homer Slottern, Mitchell Layton.
,,Tento motiv, stejně jako dynamit, jímž vyhodil do vzduchu celý dům, vyhodil z duše tohoto muže veškerou lidskost. Ctěná poroto, před vámi stojí nejzákeřnější výbušnina na světě - egotista!"
Na židlích, na okenních rámech, v uličkách, namačkána na zdi se jako monolit mísila lidská masa, z níž byly rozpoznatelné jen bledé ovály tváří. Vystupovaly z ní jednotlivé obličeje, oddělené, samotné, nepodobné jeden druhému. Za každým z nich byly roky celého či zpola prožitého života, úsilí, nadějí a snahy, upřímné či neupřímné, ale přesto snahy. Z toho všeho zůstalo na všech jediné znamení: na rtech usmívajících se škodolibostí, na rtech uvolněných sebezapřením, na rtech stažených nejistou důstojností - na všech - znamení utrpení.
,,... Dnes, v době, kdy svět je sužován obrovskými problémy a hledá odpověď na otázky týkající se přežití člověka - se tento muž uchýlil k něčemu tak neobjektivnímu, abstraktnímu a nepodstatnému, jako je jeho umělecký názor, a považoval ho za natolik důležitý, že se pro něho stal posedlostí a motivem k spáchání protispolečenského zločinu."
Lidé přišli, aby byli svědky skandálního případu, aby viděli slavné osobnosti, aby si měli o čem povídat, aby se ukázali před ostatními, nebo prostě jen z nudy. Vrátí se do zaměstnání, která je nebaví, do rodin, které nemilují, k přátelům, které si nevybrali, do salonů, ke společenským šatům, koktejlovým skleničkám, do kin, k nepřiznané bolesti, k zašlapaným nadějím, k nenaplněným touhám vznášejícím se nad cestami, na něž nikdo nevykročil, ke dnům naplněným snahou nemyslet, nevyslovovat nahlas, zapomenout, vzdát se a přestat doufat. V každém z nich však byl uložen nějaký nezapomenutelný okamžik - ráno, kdy se nestalo nic zvláštního, úryvek hudby zničehonic zaslechnutý a už nikdy znovu stejně neslyšený, tvář neznámého člověka v autobusu - okamžik, kdy každý z nich pocítil jakýsi vyšší smysl života. A každý z nich si pamatoval i chvíle, v bezesnych nocích, v deštivém odpoledni, v kostele, v liduprázdné ulici při západu slunce, kdy je náhle cosi přimělo položit si otázku, proč je všude kolem tolik utrpení a ošklivosti. Nepokusili se najít na to odpověď a jejich život běžel dál, jako by to byla jen řečnická otázka. Každý z nich však kdysi zažil okamžik, kdy o samotě a v opravdové upřímnosti pocítil potřebu tu odpověď najít.
,,... bezcitný, arogantní egotista, který musel za každou cenu prosadit svou... "
Porotu tvořilo dvanáct mužů. Poslouchali a jejich tváře byly pozorné, bez výrazu. Lidé v síni si šuškali, že porota vypadá nesmlouvavě. Mezi porotci byli dva ředitelé továren, dva inženýři, jeden matematik, řidič kamionu, zedník, elektrikář, zahradník a tři dělníci. Výběr poroty trval dost dlouho. Roark mnoho porotců odmítl. Nakonec vybral těchto dvanáct. Žalobce souhlasil a v duchu si říkal, že přesně to se stává, když se amatér rozhodne, že se bude obhajovat sám; advokát by vybral kultivovanější typy, u kterých by byla větší šance, že vyslyší žádost o milost; Roark si však vybral ty nejdrsnější tváře.
,,... Kdyby šlo o sídlo nějakého plutokrata, ale projekt bytové výstavby, ctěná poroto, projekt bytové výstavby!"
Soudce seděl vzpřímeně na vysoké lavici. Byl šedovlasý a měl přísnou tvář vojenského důstojníka.
,,... Člověk, který má sloužit společnosti, stavitel, který se stal bořitelem... "
Hlas mluvil dál, profesionálně a sebevědomě. Ve tvářích, které ho poslouchaly, se zračilo stejné uspokojení jako nad sváteční večeří ve všední den: uspokojení, jež mělo být za hodinu zapomenuto. Souhlasily s každou jeho větou; neslyšely je poprvé, slýchaly je neustále, bylo to to, čím svět žil; bylo to stejně samozřejmé jako louže na chodníku.
Prokurátor představil své svědky. Na svědeckou lavici usedl policista, který Roarka zatýkal, aby popsal, jak obžalovaného přistihl u elektrického odpalovače. Noční hlídač vypověděl, jak byl odeslán z místa činu. Jeho výpověď byla stručná, prokurátor nechtěl zbytečně zdůrazňovat roli Dominique. Ředitel stavební firmy dosvědčil, že ze skladu na staveništi se ztratil dynamit. Postupně předstupovali před porotu členové výboru pro výstavbu Cortlandtu, stavební inspektoři, odborní poradci, aby stavbu popsali a vyčíslili rozsah vzniklých škod. Tím byl první den soudního líčení ukončen.
Následující den byl jako první svědek předvolán Peter Keating. Usedl na lavici, shrbený a zhroucený do sebe. Poslušně vzhlédl k prokurátorovi. Čas od času pohnul očima. Pohlédl do davu, na porotu, na Roarka. Na všechny se díval stejným pohledem.
„Pane Keatingu, můžete před soudem místopřísežně prohlásit, zda jste autorem projektu známého pod názvem Cortlandtské domovy, jehož autorství je vám připisováno?"
,,Ne, nejsem."
,,Kdo je tedy jeho autorem?"
,,Howard Roark."
„Na čí žádost návrh vypracoval?"
,,Na mou."
,,Proč jste ho o to požádal?"
,,Protože jsem to nedokázal udělat sám."
Jeho hlas nezněl upřímně, chyběl v něm jakýkoli náznak rozhodnutí mluvit pravdu; to, co říkal, neznělo ani jako pravda, ani jako lež, ale jako lhostejnost.
Prokurátor mu podal jakýsi papír. ,,Je toto smlouva s vaším podpisem?" Keating si přidržel papír před očima. ,,Ano."
,,Je na ní podpis Howarda Roarka?"
,,Ano."
,,Mohl byste porotě přečíst podmínky té dohody?"
Keating je nahlas přečetl. Hlas měl vyrovnaný a text dobře naučený. Jeho výpověď nepůsobila nijak skandálně, ač měla. To nebyl slavný architekt veřejně přiznávající svou neschopnost, ale člověk odříkávající naučenou lekci. Vzbuzoval dojem, že kdyby ho někdo přerušil, ztratil by nit a musel by začít zase od začátku.
Zodpověděl soudu ještě mnoho dalších otázek. Na důkaz jeho svědectví předložil prokurátor Roarkovy původní návrhy Cortlandtu, které si Keating schoval, dále pak kopie, které podle nich Keating nechal udělat, a fotografie stavby Cortlandtu v jeho závěrečné podobě.
,,Proč jste tak vášnivě protestoval proti profesionálním změnám navrhovaným panem Prescottem a panem Webbem?"
,,Protože jsem se bál Howarda Roarka."
,,Čeho jste se mohl podle svých zkušeností od něj obávat?"
,,Čehokoli."
,,Můžete se vyjádřit přesněji?"
,,Nevím. Prostě jsem se ho bál. Vždycky jsem se ho bál."
Následovaly další otázky. Byl to výjimečný soudní proces, ale obecenstvo se nudilo. To, co slyšeli, neznělo jako výpověď očitého svědka. Ostatní svědkové se zdáli mít s případem mnohem více společného.
Když Keating opustil svědeckou lavici, mělo publikum divný pocit, jako by se jeho odchodem nic nezměnilo; jako by vůbec neodešel.
,,Obžaloba skončila," prohlásil okresní prokurátor. Soudce pohlédl na Roarka.
,,Máte slovo," řekl. Hlas měl vlídný.
Roark vstal. ,,Vaše ctihodnosti, nebudu předvolávat žádné svědky. Toto bude mé svědectví i závěrečná řeč."
,,Složte přísahu."
Roark složil přísahu a postavil se ke schodům svědecké lavice. Publikum ho sledovalo pohledem. Byli přesvědčeni, že nemá sebemenší šanci. Proto mohli bez obav odhodit tu bezejmennou zášť a pocit ohrožení, jež ve většině z nich vzbuzoval. A tak ho poprvé spatřili takového, jaký byl: jako člověka, který nezná strach.
Ne přirozený strach, který je reakcí na nějaké konkrétní nebezpečí, ale onen chronický, nepřiznaný strach, v němž všichni žili. Vybavilo se jim zoufalství okamžiků, kdy člověk o samotě přemýšlí o tom, jak chytrá slova mohl říct, kdyby ho byla v pravou chvíli napadla, a nenávidí všechny, kteří mu sebrali odvahu, aby je vyslovil. To zoufalství, když si člověk uvědomí, jak umí být v duchu silný a schopný, ten krásný sen, který se nemůže nikdy stát skutečností. Jsou to sny? Sebeklam? Anebo potlačená skutečnost, nenarozená, zabitá tím sžírajícím, bezejmenným pocitem - strachem - potřebou - závislostí - nenávistí?
Roark stál před nimi jako člověk s čistým svědomím. Stál před nepřátelským davem - a jim náhle došlo, že není schopen žádné nenávisti. Na zlomek vteřiny pochopili jeho způsob myšlení. A každý z nich si položil i otázku: potřebuji něčí souhlas? - záleží na tom? - jsem něčím vázán? A na ten zlomek okamžiku byli všichni svobodní - natolik svobodní, aby pocítili shovívavost se všemi lidmi v síni. 1
To vše se odehrálo v jediném okamžiku; v tom krátkém okamžiku ticha těsně před tím, než začal Roark mluvit.
,,Před mnoha tisíci lety přišel člověk na to, jak rozdělat oheň. Pravděpodobně nakonec skončil na hranici, kterou naučil své bratry zapalovat. Považovali ho za zloducha, který se spojil s tolik obávaným ďáblem. Od té doby měl však člověk oheň, u něhož se mohl hřát, na němž mohl vařit jídlo, jímž si mohl osvítit jeskyni. Získali dar, který nepochopili a který je vyvedl ze tmy. O několik staletí později vynalezl jiný člověk kolo. Pravděpodobně mu nakonec jeho bratři, jež naučil kolo sestrojovat, na tomtéž kole rozlámali kosti. Považovali ho za kacíře, který překročil hranice zapovězeného území. Od té doby však mohli cestovat za hranice obzoru. Získali dar, který nepochopili a který jim otevřel cestu do světa.
Takoví lidé, nezlomní a první v historii, stojí na začátku každé legendy, již lidstvo zapsalo od svých počátků. Prométheus byl připoután řetězy ke skále a roztrhán supy, protože ukradl oheň bohům. Adam byl odsouzen k tomu, aby trpěl a zemřel - protože ochutnal ovoce ze stromu poznání. Ať jde o jakoukoli legendu, kdesi ve stínu své paměti si byli lidé vždy vědomi toho, že jejich sláva začala jedním člověkem, který za svou odvahu zaplatil.
V každém století žili lidé, kteří vykročili na cestu jako první, vybaveni jen svým snem. Jejich cíle byly různé, ale všichni měli jedno společné: jejich krok byl krokem prvním, jejich cesta byla nová, jejich sen nebyl nikde vypůjčený a všem se za to dostalo nenávisti. Velcí tvůrci - filozofové, umělci, vědci, vynálezci - stáli ve své době sami proti všem. Každá nová velká myšlenka byla nejprve odmítnuta. Každý nový velký objev byl nejprve zavržen. První motor považovali lidé za nesmysl. Nikdo nevěřil, že by letadlo mohlo létat. Tkalcovský stav měli za něco nebezpečného. Narkózu za hřích. A přesto se lidé s nevypůjčenými myšlenkami nenechali zastavit. Bojovali, trpěli a dopláceli na to. Ale nakonec vyhráli.
Žádného tvůrce nikdy nepoháněla touha sloužit svým bratrům, protože jeho bratři dar, který jim nabízel, odmítali, ačkoli je zbavoval těžkopádné rutiny jejich životů. Jediným motivem mu byla pravda. Jeho pravda a jeho práce, kterou chtěl dělat po svém. Symfonie, kniha, stroj, filozofie, letadlo nebo stavba - to byl jeho pravý a jediný cíl, jeho život. Ne ti, kdo jeho dílo slyšeli, četli, řídili, věřili v něj, létali v něm nebo v něm bydleli. Tvůrčí proces, ne ti, kdo ho užívali. Tvůrčí proces, ne výhody, které představoval. Tvůrčí proces, jenž dával jeho pravdě formu. Jeho pravda mu byla cennější než cokoli jiného, a proto ji bránil proti celému světu.
Jeho sen, síla i odvaha vycházely z jeho duše. Lidská duše je však jeho vlastní já. To je to, co tvoří vědomí. Přemýšlet, cítit, hodnotit, jednat, to jsou funkce samostatného já.
Tvůrci nikdy nebyli nesobečtí. V tom tkví tajemství jejich síly - že byla zcela soběstačná, sama sebou motivovaná a inspirovaná. Prvotní impuls, zdroj energie, životní, hybná síla. Tvůrce nikdy nesloužil ničemu ani nikomu. Žil vždy jen sám pro sebe.
A jen díky tomu, že žil sám pro sebe, mohl dosáhnout věcí, které se staly pýchou lidstva. Taková je podstata úspěchu.
Člověk nemůže přežít jinak než prostřednictvím svého rozumu. Přichází na svět bezbranný. Jedinou jeho zbraní je jeho mozek. Zvířata si obstarávají potravu svou silou. Člověk nemá drápy, tesáky, rohy ani nijak zvlášť vyvinuté svalstvo. Svou potravu si musí pěstovat nebo ji musí ulovit. Aby mohl něco vypěstovat, musí použít svůj rozum. Aby mohl něco ulovit, potřebuje zbraně, a k výrobě zbraní musí použít - opět rozum. Od těchto nejprimitivnějších potřeb až k nejabstraktnějším náboženským představám, od kola až k mrakodrapu, vše, čím jsme a co máme, pochází z jediné lidské vlastnosti - schopnosti přemýšlet.
Myšlení je však vlastností jednotlivce. Neexistuje žádný kolektivní mozek. Neexistuje žádná kolektivní myšlenka. Dohoda, jíž dosáhne určitá skupina lidí, je vždy jen kompromisem nebo průměrem odvozeným z myšlenek několika jednotlivců. Je to jen vedlejší produkt. Prvotní akt - myšlenkový proces - musí vykonat každý člověk sám. Jídlo se dá rozdělit mezi spoustu lidí. Ale nemůžeme je strávit kolektivním žaludkem. Nikdo nemůže použít své plíce na to, aby dýchal za někoho jiného. A nikdo nemůže použít svůj mozek, aby za někoho jiného myslel. Všechny funkce těla a duše jsou čistě soukromé. Nelze je s někým sdílet nebo je někomu předávat.
Produkty myšlení jiných lidí nám zůstaly jako dědictví. Zdědíme kolo. Vyrobíme dvoukolák. Z dvoukoláku se stane auto. Z auta letadlo. Ale všechno, co můžeme získat od jiných, je pouze konečný produkt jejich myšlení. Tvůrčí schopnost, která se chopí tohoto výsledku jako materiálu, využije ho a posune dál, je hybnou silou. Tato tvůrčí schopnost se nedá darovat ani přijmout, sdílet ani vypůjčit. Patří jedinému, individuálnímu člověku. To, co díky ní vzniká, je majetkem tvůrce. Lidé se jeden od druhého učí. Ale veškeré učení je jen předávání materiálu. Žádný člověk nemůže předat druhému schopnost myšlení. A přesto je tato schopnost jediným možným prostředkem našeho přežití.
Nic na světě není člověku darováno. Vše, co potřebuje, musí vyrobit. A zde je člověk postaven před zásadní rozhodnutí: přežít lze jen dvěma způsoby - nezávislou prací svého vlastního myšlení, anebo jako parazit žijící z myšlení jiných. Tvůrce vytváří něco nového. Parazit si vypůjčuje. ji Tvůrce se potýká s přírodou sám. Parazit k tomu potřebuje prostředníka. Tvůrce chce ovládnout přírodu. Parazit chce ovládnout člověka.
Tvůrce žije svou prací. Nepotřebuje k tomu nikoho jiného. Jeho hlavní cíl leží v něm samém. Parazit žije z druhé ruky. Musí být neustále obklopen lidmi. Ti jsou jeho hlavním motivem.
Základní potřebou tvůrce je nezávislost. Logické myšlení nemůže fungovat pod žádnou formou nátlaku. Nemůže být omezováno, nemůže se obětovat ani podřizovat žádnému jinému účelu. Potřebuje absolutní nezávislost ve svém fungování i v motivaci. Pro tvůrce jsou všechny vztahy s lidmi vedlejší.
Základní potřebou člověka žijícího z druhé ruky je zajistit si vazby s jinými lidmi, aby se nasytil. Vztahy s lidmi staví na první místo. Hlásá, že člověk žije proto, aby sloužil druhým. Vyzývá k altruismu.
Altruismus je doktrína, jež od člověka žádá, aby žil pro druhé a stavěl druhé nad sebe sama.
Žádný člověk nemůže žít pro někoho druhého. Nemůže s někým sdílet svou duši, stejně jako nemůže s nikým sdílet své tělo. Ale člověk, který žije z druhé ruky, užívá altruismu jako zbraně, pomocí které druhé zneužívá a překrucuje základní morální principy lidstva. Vtlouká lidem do hlavy zásady toho, jak zničit tvůrce. Učí je, že je správné být závislý.
Člověk, který se snaží žít pro druhé, je závislý. Motivem, pro který jedná, parazituje na druhých, a současně dělá parazity z těch, kterým sám slouží. Takový vztah nevytváří nic jiného než jen vzájemnou korupci. Je v zásadě nemožný. Jeho nejbližším ekvivalentem v realitě - člověkem, který žije, aby sloužil druhým - je otrok. Fyzické otroctví je odsouzeníhodné, o co horší je však otroctví duševní? Skutečný otrok má alespoň zbytky nějaké cti. Lze mu přiznat, že se bránil a že se svým stavem nesouhlasí. Ale člověk, který ze sebe dělá otroka dobrovolně ve jménu lásky, je ten nejnižší ze všech tvorů. Snižuje důstojnost člověka a znehodnocuje skutečnou lásku. Právě to je však pravou podstatou altruismu.
Lidem je od malička vštěpováno, že nejvyšší ctností není něco vytvářet, ale dávat. Člověk však nemůže dávat něco, co nebylo vytvořeno. Procesu darování musí předcházet tvůrčí proces - jinak není z čeho dávat. Potřeby tvůrce předcházejí potřebám budoucích příjemců. A přesto máme obdivovat ty, kteří žijí z druhé ruky a rozdávají dary, jež nevytvořili, víc než člověka, který ty dary poskytl. Vychvalujeme charitativní skutky. Ovšem nad úspěchy jen mávneme rukou.
Lidem je od malička vštěpováno, aby se snažili zbavit druhé utrpení. Ale utrpení je jako nemoc. Když se s ní člověk setká, snaží se postiženému poskytnout úlevu a pomoc. Povyšovat však takovou samozřejmost na největší měřítko ctnosti znamená povyšovat utrpení na nejpodstatnější součást života. Pak si ovšem člověk musí přát, aby druzí trpěli - aby mohl dokázat, že je dobrý. Taková je povaha altruismu. Tvůrce se nezabývá nemocemi, ale životem. A přesto výsledky jeho práce vyléčily už mnoho nemocí, jak lidského těla, tak duše, a přinesly trpícím větší úlevu, než v jakou by altruisté mohli kdy doufat.
Lidem je od malička vštěpováno, že mají s druhými souhlasit. Ale tvůrce je ten, kdo nesouhlasí. Lidem je od malička vštěpováno, že mají jít s davem. Ale tvůrce jde proti proudu. Lidem je od malička vštěpováno, že se mají držet pohromadě. Ale tvůrce stojí stranou.
Lidem je od malička vštěpováno, že ego je synonymem zla a obětavost ideálem ctnosti. Ale tvůrce je v pravém slova smyslu egotista, a nesobecký člověk je ten, kdo nepřemýšlí, necítí, nesoudí, nejedná. To jsou atributy samostatného já.
Zde došlo k nejhoršímu překroucení pojmů. Celá věc byla postavena na hlavu a člověku nezůstala žádná možnost volby - a žádná svoboda. Jako protipóly dobra a zla mu byly předloženy dva pojmy: egotismus a altruismus Egotismus je vysvětlován jako obětování druhých pro svůj vlastní prospěch. Altruismus - jako obětování sebe sama ve prospěch druhých. To člověka připoutalo neodvolatelně k druhým a nezůstala mu jiná volba než bolest: buď jeho vlastní bolest, jíž trpí kvůli ostatním, anebo bolest, již vnucuje druhým kvůli sobě. Když se k tomu ještě dodalo, že v sebeobětování musí člověk nacházet radost, dvířka klece definitivně zapadla. Člověk byl donucen přijmout masochismus za svůj ideál - pod hrozbou toho, že jedinou jinou možností je sadismus. A to byl ten největší podvod, jaký byl kdy na lidstvu spáchán.
To byl prostředek, jakým byly za základní hodnoty života prosazeny závislost a utrpení.
Přitom však nejde o volbu mezi sebeobětováním a nadřazeností. Jde o volbu mezi závislostí a nezávislostí. O volbu mezi morálním kodexem tvůrce a člověka, který žije z druhé ruky.
To je ta základní otázka. Otázka volby života nebo smrti. Morální kodex tvůrce vychází z potřeb logického myšlení, umožňujícího člověku přežít. Morální kodex člověka žijícího z druhé ruky vychází z potřeb myšlení, které není schopno přežít. Všechno, co pochází z nezávislého lidského ega, je dobré. Všechno, co pochází z lidské závislosti na druhých, je špatné.
Absolutní egoista není ten, který obětuje druhé. Je to člověk, jenž necítí sebemenší potřebu kohokoli jakkoli využívat. Nepracuje prostřednictvím druhých. Ostatní lidé se ho v žádném podstatném bodě vůbec netýkají. Ani pokud jde o jeho cíl, motivaci, způsob myšlení, touhu nebo zdroj energie.
Nežije pro někoho jiného - a po nikom také nežádá, aby žil pro něho. To je jediná forma bratrství a vzájemné úcty, která je mezi lidmi možná.
Lidé se liší mírou svých schopností, ale základní princip zůstává stejný: pracovní talent a lidskou hodnotu člověka určuje míra jeho nezávislosti, jeho osobní iniciativy a lásky ke své práci. Nezávislost je jediným měřítkem lidského charakteru a hodnoty člověka. To, čím člověk je a co se sebou udělá; ne to, co udělal nebo neudělal pro druhé. Lidská důstojnost se nedá ničím nahradit. Neexistuje žádné jiné měřítko lidské důstojnosti než nezávislost.
V kvalitním vztahu není potřeba přinášet žádné oběti. Architekt potřebuje klienty, ale nepodřizuje svou práci jejich požadavkům. Oni ho také potřebují, ale neobjednávají si u něho dům, jen aby mu poskytli nějakou práci. Lidé si mezi sebou vyměňují produkty své práce na základě svobodné, vzájemné a oboustranně výhodné smlouvy, shodnou-li se ve svých osobních zájmech a chtějí-li obě strany výměnu uskutečnit. Pokud nechtějí, nemusí spolu vůbec jednat. Hledají někde jinde. To je jediná možná forma vztahu mezi rovnocennými partnery. Cokoli jiného je vztah mezi otrokem a otrokářem nebo obětí a katem.
Žádná práce nevzniká kolektivně, rozhodnutím většiny. Každá tvůrčí práce vzniká pod vedením jediné individuální myšlenky. Architekt potřebuje spoustu lidí, aby mohl svou budovu postavit. Ale neptá se jich, zda se jim jeho návrh líbí. Pracují spolu na základě svobodné dohody a každý z nich je svobodný v rámci své specifické funkce. Architekt používá ocel, sklo nebo beton, které vyrobili jiní. Ale, tento materiál zůstává ocelí, sklem a betonem jen do chvíle, než se jich dotkne. To, co s nimi udělá, je jeho vlastní produkt a jeho osobní vlastnictví. Jen tak může mezi lidmi vzniknout dobrá spolupráce.
Nejdůležitější právo je právo na své vlastní já. Nejdůležitější povinností člověka je povinnost vůči sobě samému. Jeho morální povinností je nevidět svůj hlavní cíl v jiných lidech. Jeho morální povinností je dělat to, co chce, za předpokladu, že to, co chce, není prvotně závislé na jiných lidech. To se týká celé oblasti jeho tvůrčích schopností, jeho myšlení, jeho práce. Netýká se to zločince, altruisty a diktátora.
Člověk přemýšlí a pracuje sám. Krást, využívat druhých nebo vládnout však sám člověk nemůže. K tomu potřebuje oběti. Potřebuje něčí závislost. Krádež, vykořisťování a vládnutí jsou doménou těch, kdo žijí z druhé ruky. Ti, kdo vládnou jiným, nejsou egotisté. Nic nevytvářejí, existují jen skrze druhé. Jejich hlavním cílem jsou jejich poddaní a jejich zotročování. Jsou stejně závislí jako žebrák, sociální pracovník nebo zloděj. Na formě závislosti nezáleží.
Lidem je však od malička vštěpováno, že ti, kteří žijí z druhé ruky - tyrani, císaři, diktátoři, jsou představitelé egotismu. Díky této mylné představě byli přinuceni zničit ego, své vlastní i jiných. Cílem hlásání tohoto bludu bylo zničit tvůrce. Nebo je spoutat. Což je jinými slovy totéž.
Od počátku věků stáli proti sobě dva protivníci: tvůrce a ten, kdo žije z druhé ruky. Když první tvůrce vynalezl kolo, první člověk, který žil z druhé ruky, na to odpověděl - vynalezl altruismus.
Tvůrce - odmítnutý, neuznaný, pronásledovaný, zneužitý - pokračoval dál, postupoval dopředu a svou energií táhl celé lidstvo s sebou. Ten, kdo žije z druhé ruky, k tomu ničím nepřispěl, kromě toho, že kladl tvůrci do cesty překážky. Jejich souboj lze označit i jinak: jednotlivec proti kolektivu.
Oním veřejným prospěchem kolektivu - rasy, třídy, státu - byla zdůvodněna a ospravedlněna každá tyranie, která kdy člověku vládla. Všechny hrůzy minulosti byly spáchány ve jménu nějakého ušlechtilého cíle. Mohl by se snad nějaký sobecký čin vyrovnat všemu tomu krveprolití, k němuž došlo ve jménu altruistických zásad? Může za to pokrytectví, nebo sama povaha principu? Ti nejhorší řezníci minulosti byli jedni z nejupřímnějších lidí. Věřili v dokonalou společnost, jíž lze za pomoci gilotiny a popravčí čety dosáhnout. Nikdo jejich právo zabíjet nezpochybňoval, protože zabíjeli s dobrým úmyslem. To, že člověk musí oběovat sám sebe pro druhé, se považovalo za samozřejmost. Herci se mění, ale role a děj tragédie zůstávají stejné. Dobrodinec, který zpočátku hlásá lásku k lidem a nakonec se koupe v lidské krvi. Tak to jde dál a nikdy to neskončí, dokud lidé budou věřit tomu, že jedná-li někdo nesobecky, jedná dobře. Tím dávají altruistům volnou ruku a jejich oběti vystavují nutnosti to snášet. Ale podívejme se na výsledky.
Jediné, co mohou lidé jeden pro druhého udělat, a jediné možné vyjádření jejich dobrého vztahu je - Ruce pryč!
Podívejme se nyní na výsledky společnosti vybudované na zásadách individualismu. Na naši zemi. Tu nejvznešenější v historii lidstva. Je to země největších úspěchů, nejvyšší prosperity, nejsvobodnější. Naše země nebyla budována na nesobecké službě, na sebeobětování, odříkání či jiném altruistickém imperativu. Byla budována s myšlenkou, že každý člověk má právo jít za svým štěstím. Za svým osobním štěstím. Ne za štěstím někoho jiného. Za čistě soukromým, osobním, sobeckým zájmem. A podívejte se na výsledky. Zpytujte své svědomí.
Je to odvěký spor. Lidé se přiblížili pravdě téměř na dosah, ale pokaždé ji zničili a civilizace zanikaly jedna za druhou. Civilizace znamená posun směrem ke společnosti soukromí. Celý život primitivního člověka byl veřejnou záležitostí, podřízenou zákonům jeho kmene. Civilizace je proces osvobozování člověka od lidí.
Dnes, v naší době, jako by se kolektivismus, vláda těch, kdo žijí z druhé ruky, ta odvěká stvůra, utrhla ze řetězu a začala vztekle řádit. Dotlačila lidi na úroveň takového intelektuálního ponížení, které nemá v historii lidstva obdoby. Dosáhla tak hrůzného měřítka, jaké svět dosud nepoznal. Nakazila každou mysl. Pohltila většinu Evropy. A sápe se i na naši zem.
Jsem architekt. Vím, co přinese princip, na kterém je postavena. Blížíme se světu, v němž si nebudu moci dovolit žít.
Teď tedy víte, proč jsem vyhodil Cortlandt do vzduchu.
Ano, navrhl jsem Cortlandt. Dal jsem vám ho. A zničil jsem ho.
Zničil jsem ho, protože jsem se rozhodl, že nepřipustím, aby existoval. Byla to dvojnásobná stvůra. Co do formy i co do užití. Musel jsem vyhodit do vzduchu obojí. Její formu zmrzačili dva takoví, kteří žijí z druhé ruky a kteří si přisvojili právo opravovat něco, co sami nevytvořili a čemu se nedokázali vyrovnat. To jim umožnilo všeobecné přesvědčení, že dobročinný účel budovy převyšuje všechny ostatní účely, a já tedy nemám právo se proti tomu postavit.
Souhlasil jsem s tím, že Cortlandt navrhnu, jen proto, abych ho viděl postavený tak, jak jsem ho navrhl. To byla cena, kterou jsem stanovil za svou práci. Nedostal jsem však zaplaceno.
Neviním z toho Petera Keatinga. Byl bezmocný. Podepsal smlouvu se svými zaměstnavateli. Smlouva však byla porušena. Bylo mu přislíbeno, že stavba bude postavena přesně podle návrhu, který předložil. Slib však nebyl dodržen. Láska člověka k poctivosti své práce a jeho právo na její zachování jsou dnes považovány za něco neobjektivního, abstraktního a nepodstatného, jak řekl pan prokurátor. Proč byla ta stavba zmrzačena? Jen tak. Takové věci nikdy nemají žádný zvláštní důvod, kromě samolibosti těch, kdo žijí z druhé ruky a osobují si právo na duševní nebo materiální vlastnictví kohokoli jiného. Kdo jim to umožnil? Z těch desítek úředníků to nebyl nikdo konkrétní. Nikdo se neobtěžoval něco povolovat nebo zakazovat. Nikdo nebyl za nic zodpovědný. Nikdo nemůže být pohnán k odpovědnosti. A takový je každý kolektivní čin.
Nedostal jsem zaplaceno tak, jak jsem požadoval. Majitelé Cortlandtu však ode mne dostali, co chtěli. Chtěli schéma, podle něhož by bylo možno postavit budovu co nejlevněji. Nenašli nikoho jiného, kdo by jejich požadavku dokázal vyhovět. Já jsem jim vyhovět mohl a také jsem to udělal. Oni mou práci využili a chtěli, abych jim ji odkázal jako dar. Já ale nejsem altruista. Takové dary já nedávám.
Prý jsem zničil domov pro chudé. Zapomíná se však na to, že beze mne by takový dům nemohli mít. Ti, kterým šlo o chudé, museli přijít za mnou, za tím, kterému o chudé nikdy nešlo, aby jim pomohli. Chudoba budoucích nájemníků jim prý dala právo si mou práci přivlastnit. Ve jménu jejich potřeb prý měli nárok na můj život. Bylo prý mou povinností obětovat, cokoli se po mně žádá. To je krédo těch, kteří žijí z druhé ruky a kteří se dnes rozpínají po celém světě.
Přišel jsem, abych přede všemi prohlásil, že nikdo nemá právo ani na jedinou minutu mého života. Ani na sebemenší část mé energie. Ani na cokoli, co jsem kdy stvořil. A nezáleží na tom, kdo si takový nárok činí, kolik jich je, ani na tom, jak moc to potřebují.
Přišel jsem, abych řekl, že jsem člověk, který nežije pro ostatní.
Je třeba to říct. Protože svět umírá na orgie sebeobětování.
Přišel jsem, abych řekl, že poctivá tvůrčí práce je důležitější než jakékoli charitativní snahy; A ten, kdo to nechápe, je ten, kdo ničí svět.
Přišel jsem, abych vyslovil své podmínky. Za žádných jiných nehodlám žít.
Necítím se lidstvu ničím povinován, kromě jediné věci: respektování svobody každého člověka a odmítnutí jakékoli formy své účasti ve společnosti, která dělá z lidí otroky. Rád své zemi daruji těch deset let, které strávím za mřížemi, kdyby už dál neměla existovat. Prožiji je ve vděčných vzpomínkách na to, čím moje země byla. To bude vyjádření mé loajality, mé odmítnutí žít nebo pracovat v tom, co se z ní stane.
Vyjádření mé loajality s každým tvůrcem, který kdy žil a musel trpět pod útlakem sil, které mě donutily vyhodit Cortlandt do vzduchu. Mé loajality s každou hodinou bolestné samoty, pocitu odmítnutí, zklamání, zneužití, kterou si musel prožít - i s bitvami, které vyhrál. S každým tvůrcem, jehož jméno se stalo slavným - a s každým tvůrcem, který žil, bojoval a odešel nepoznán dřív, než stačil dosáhnout toho, co chtěl. S každým tvůrcem, který byl zničen na těle i na duchu. S Henrym Cameronem. Se Stevenem Mallorym. S člověkem, který nechce být jmenován, ale je v této soudní síni a ví, že mluvím o něm.
Roark stál, nohy rozkročené, paže spuštěné volně podél těla, hlavu vztyčenou - stejně jako stával na svých nedokončených stavbách. Později, když opět seděl zpátky u stolu obhajoby, mělo mnoho lidí v síni pocit, jako by tam pořád ještě stál; jako momentka, která se nedá ničím nahradit.
Ten obraz jim zůstal v paměti po celou dobu dalších dlouhých právních diskusí. Slyšeli soudce, jak říká prokurátorovi, že obhájce v podstatě změnil svou obhajobu: doznal se ke svému činu, ale necítí se být za spáchaný zločin vinen; je na porotě, aby rozhodla, zda si je obhájce vědom povahy a podstaty svého činu, a pokud ano, zda si uvědomuje, že jeho čin je špatný. Prokurátor nevznesl žádnou námitku; v síni zavládlo zvláštní ticho; byl si jist, že případ vyhrál. Pronesl závěrečnou řeč. Nikdo si nepamatoval, co řekl. Soudce dal porotě příslušné pokyny. Pak vstal a vyšel ze soudní síně.
Lidé se pohnuli, chystajíce se pomalu k odchodu, vědomi si toho, že mají před sebou několik dlouhých hodin čekání. Wynand vzadu a Dominique vpředu seděli bez hnutí.
Soudní zřízenec přistoupil k Roarkovi, aby ho vyvedl ven. Roark vstal. Podíval se na Dominique, pak na Wynanda. Pak se obrátil a následoval soudního zřízence.
Byl už u dveří, když se ozvalo pronikavé zaklepání a po něm chvíle hluchého ticha, než si lidé uvědomili, že to bylo zaklepání na zavřené dveře místnosti pro porotu. Porota se shodla na rozsudku.
Ti, kdo stáli, zůstali stát na místě, dokud se soudce nevrátil na svou stolici. Porota zaujala svá místa v soudní síni.
„Obžalovaný povstane a vyslechne rozhodnutí poroty," oznámil soudní úředník.
Howard Roark postoupil o krok vpřed a obrátil se k porotě. Vzadu v síni povstal a zůstal stát i Gail Wynand.
,,Pane hlavní porotce, shodla se porota na rozsudku?"
,,Ano, shodla."
,,Jak zní váš rozsudek?"
,,Nevinen."
První Roarkův pohyb hlavou nesměřoval k městu za okny, ani k soudci, ani k Dominique. Směřoval k Wynandovi.
Wynand se rychle otočil a vyšel ven. Soudní síň opustil jako první.
(str. 757-770)
***
Ukázky z DOSLOVU:
Howard Roark -Ukázkový příklad ušlechtilé duše. Člověk takový, jakým by měl člověk být. Spoléhající sám na sebe, sebevědomý, je sám sobě cílem, člověk rozumu, zosobněná radost ze života. A především - člověk, jenž žije svůj vlastní život, a to tak, jak je třeba žití pro sebe sama chápat. A triumfuje. Je takovým člověkem, jakým by měl člověk být.
Svým naprostým sobectvím se nijak nechlubí, ani se za něj neomlouvá. O nic více než za své právo se nadechnout nebo jíst. Projevuje tichý, plný a nezvratný klid plynoucí z jeho železného přesvědčení. V jeho postoji není žádné drama, hysterie ani nedůtklivost - on o něm nepochybuje.
Člověk s rychlou, bystrou myslí, jenž má odvahu a nebojí se bolesti, člověk, který již dávno plně pochopil, že okolní svět je jiný než on, a přesně mu porozuměl. Proto ho už nic nemůže zranit. Svět jej už ničím bolestivým nemůže překvapit, protože dávno ví, co od něj může čekat...
Netrpí, protože na utrpení nevěří. Porážka nebo zklamání jsou pro něj jen součástí zápasu. Nic se ho ve skutečnosti niterně nedotkne. Zajímá se jen o své jednání, nikoli o své pocity. Jak a co cítí, je zcela jeho věcí, kterou nemůže ovlivnit nikdo a nic zvenčí. Jeho pocitem je trvalý a neochvějný plamen, hluboce ukrytý v jeho nitru, obrovský pocit radosti ze života a vědomí síly, radosti, kterou si téměř ani neuvědomuje, protože je tak trvalá a přirozená a nezměnitelná ...
Bude sám sebou za jakoukoli cenu - což je jediná věc, kterou od života chce. A hluboko ve svém nitru ví, že dokáže uplatnit své právo na to, být sám sebou. Jeho život je tudíž jasný, jednoduchý, spokojený a radostný - ač z vnějšího pohledu velmi tvrdý.
Je v konfliktu se světem ze všech možných stran - a přitom v plném, klidném souznění sám se sebou. A jeho základní odlišností od okolního světa je to, že se narodil bez schopnosti zvažovat mínění ostatních. Uvažuje tedy o něm? Potkává-li je jako přirozeně samozřejmou a nezbytnou součást na své životní cestě - ano. Brát je jako východisko svého uvažování - ne.
Náboženství - žádné. Ani špetka. Narozen bez jakéhokoli myšlenkového ukotvení v náboženství. Nerozumí, či dokonce není s to si představit, že by mohly existovat nějaké instinkty k poklonkování a podrobení se. Jeho celá schopnost něco s vážností respektovat a uctívat se soustředí na něho samotného. Nepotřebuje žádnou mystickou „útěchu“ žádný další život mimo nás. Je příliš zaneprázdněn tímto světem, než aby očekával jiný nebo po něm toužil...
Román je příběhem triumfu Howarda Roarka. Musí ukázat, čím tento člověk je, co chce a jak toho dosahuje. Musí to být triumfální román o duši člověka, hymna oslavující v člověku jeho vlastní „já".
Toohey: si dříve než mnozí jiní uvědomil obrovskou sílu počtu, sílu davů, která poprvé ve 20. století získává skutečný význam ve všech sférách lidského života, i v té intelektuální. Z tohoto pohledu je člověkem daného století, géniem moderní demokracie v tom nejhorším smyslu. Prvním úhelným kamenem jeho přesvědčení je rovnost - jeho největší vášeň. V ní je obsažena i myšlenka, že všichni, coby dvounohá lidská stvoření, mají jistou vnitřní hodnotu už jen díky skutečnosti, že se narodili v podobě lidí a nikoli opic. Na žádném konkrétním duševním obsahu uvnitř lidského těla nezáleží. Brilantní mysl, velký talent ani skvělý morální charakter nehrají žádnou roli v porovnání s onou vnitřní hodnotou, kterou mají všichni lidé - ať jsou jacíkoli. Nikdy nevysvětluje, kde se v nich ta hodnota vzala, a rozzlobí ho, když takovou otázku někdo pokládá...
Protože přesvědčení je pro něj důležité jen jako prostředek k cíli, zabývá se jím jen do té míry a nezajímají ho rozpory, vágnost a logické omyly v názorech. Přesvědčení je efektivní a účinné' k dosažení jeho cílů. Funguje - a to je vše, k čemu je dobré...
Komunismus, zejména jeho sovětská varianta, není jen ekonomickou teorií. Nepožaduje ekonomickou rovnost a jistoty proto, aby dal každému jednotlivci svobodu růst takovým směrem, jaký si zvolí. Komunismus je především na duši orientovanou teorií, která popírá jednotlivce; a to nejen jeho ekonomickou schopnost, nýbrž ve všech jeho aspektech. Žádá duševní podřízenost jednotlivce davu, ve všech myslitelných ohledech, ekonomickém, intelektuálním i uměleckém; dovoluje mu růst pouze ve službách davu, má být jen jako hlásná trouba ve prospěch velkého průměru. Mezi jednotlivci to staví Ellsworthe Monktona Tooheyho na vrchol lidské pyramidy...
Ve své opozici vůči stávajícímu společenskému řádu není v opozici vůči velkým kapitalistům a jejich penězům; staví se proti uvadajícím myšlenkám individualismu, které dosud ve společnosti existují, a té hrstce privilegovaných, kteří jsou jeho ztělesněnými symboly. Říká, že bojuje proti Rockefellerovi a Morganovi; bojuje však proti Beethovenovi a Shakespearovi...
Toohey dychtivě studuje. Má úžasnou paměť na fakta a statistiky, je znám jako „chodící encyklopedie". Je to přirozené - protože nemá žádnou tvořivou mysl, pouze opakuje, napodobuje, vstřebává myšlení „z druhé ruky". A to je důvod, proč je ponořen do studia: nemá nic nového, co by vytvořil, ale získává na důležitosti vstřebáváním děl a úspěchů ostatních. Je houbou, nikoli čerstvým pramenem...
Je člověkem, jenž je duševním jedem natolik otráven, že se jeho neduživé fyzické vzezření zdá být chodícím svědectvím duševního hnisu, který koluje v jeho krevním oběhu.
***
Může to vypadat naivně. Ale - bude náš život vůbec někdy reálný? Budeme vůbec někdy žít život lidským způsobem, nebo bude život vždy jiný, bude něčím jiným, než by měl být? Skutečný život, jednoduchý, upřímný, a dokonce naivní, je jediným životem, kde lze veškerou potenciální velkolepost a krásu lidské existence opravdu nalézt. Existují skutečné důvody, abychom akceptovali onu alternativu, kterou nyní žijeme? Nikdo nikdy vlastně neukázal dnešní život, jaký skutečně je, jaký má skutečný smysl a důvody. Já to ukážu. A pokud to nebude hezký obrázek - tak čím honahradit?
Od roku 1949, kdy jsem Zdroj objevil, jsem ho četl mnohokrát. Četl jsem ho jen pro tu pouhou radost žít v onom „náhradním" světě, který Ayn Randová vytváří. Doufám, že vám příběh přinesl podobnou radost.
Leonard Peikoff Irvine, California
březen 1992 *** P.S.
Těch organizací, funkcí, aparátů, zákonů, předpisů, nařízení apod., které nevytváří žádné hodnoty a omezují rozhodující tvořivost jednotlivců, to nemůže nikdy nakonec dopadnout dobře. Bez práce nejsou koláče! Svět opět degeneruje z blahobytu. Příliš mnoho lidí bezpracně zbohatlo a bohatne. Jsou-li u moci, jsou z ní nemocní, ohrožují celý svět i sami sebe, aniž tuší. Trestáni jsou slušní občané, ty druhé zákon chrání. Žijeme v těžce nemocné zemi, světě a době. Věřme, že s koncem blahobytu přestane degenerace skutečných hodnot a vrátí se vláda zdravého rozumu, základ všeho. Neměnné zákony Přírody se opět, zákonitě prosadí, dříve či později. Času už mnoho nezbývá. JŠ
Podpořte nezávislé vyšetřování a sdílení pravdy
Každý Váš příspěvek nejen pomáhá financovat naši práci, ale také podporuje šíření těchto informací, aby se dostaly k co nejvíce lidem. Společně tak můžeme zajistit odpovědnost a spravedlnost, aby pravda nezůstala skrytá. Děkujeme za Vaši podporu!