Stará Boleslav 28.9.2026: Nadčasová promluva Arcibiskupa pražského Stanislava Přibyla. Většina obyvatelstva si ho nevyslechla…

Měla formu klasického duchovního kázání, které se silně dotýkalo aktuálních celospolečenských a politických témat. Veřejnoprávní ČT přenášela přímým přenosem(od 25:30 min.). Většina obyvatelstva jej nesledovala. Dala přednost hezkému počasí. Události ČT reportáž večer zařadily jako šestou zprávu v délce tří minut (od 12:12 min.). Více prostoru dostali návštěvníci, než Arcibiskup pražský. Prezident Petr Pavel se nezúčastnil, dal přednost otevření výstavy ve Vojenském historickém muzeu na Vítkově, o které Události ČT neinformovali. Níže podstatné z promluvy: 

 

 

Moudrost není luxus pro chvíle, kdy je všechno snadné. Je schopností rozlišit co je opravdu dobré, co slouží životu a co má budoucnost. A právě takovou moudrost potřeboval i mladý kníže Václav. Nevyrůstal v jednoduché době. Jeho babička Ludmila mu předala křesťanskou víru. Na Budči dostal vzdělání, které mu otevíralo cestu k širšímu světu. Když převzal vládu, česká země nebyla ještě zdaleka jednotným křesťanským prostorem. Staré zvyky se střetávaly s novou vírou, jednotlivá mocenská centra spolu soupeřila a Česká politika musela hledat své místo mezi silnějšími sousedy. Václav v této situaci nestavěl jen kostely - stavěl budoucnost. Zvlášť výmluvné je jeho rozhodnutí vůči saskému králi Jindřichu Ptáčníkovi. České prostředí bylo předtím především tradičně spojeno se vším bavorským a řezeňským okruhem. Václav však rozpoznal, že se těžiště moci mění. Přijal vztah k Jindřichovi a také povinnost odvádět tribut, tedy vazalský poplatek za ochranu. Můžeme se přít o jednotlivosti, jak to historikové také dělají. Podstatná je však jeho schopnost vidět dál, než k nejbližší hranici a dál, než k vlastní prestiži. Dokázal se spojit s těmi, kteří v dané chvíli představovali sílu, schopnou vytvářet budoucnost Střední Evropy. … 

 

Kdo neví odkud přišel, snadno ztratí svou identitu. Kdo si nepřizná, kdo skutečně je, začne si o sobě vyprávět pohádky. A kdo neví kam jde, může sice běžet velmi rychle, ale vůbec ne správným směrem. Svatý Václav nám připomíná, že k našemu odkud, patří křesťanství. Ne jako jediná vrstva našich dějin, ale jako vrstva zásadní, naše chápaní lidské důstojnosti, odpovědnosti za slabé, odpuštění, svědomí služby, ale i naše umění, krajina, kalendář, jazyk i pojetí vlády, byly po staletí formovány biblickou a křesťanskou tradicí. 

 

Platí to i pro naši zemi. Proto bych se nezříkal pojmu kulturní křesťanství, jako by šlo o cosi méněcenného. Pro sekulární společnost může být kulturní křesťanství důležitou pamětí a společným jazykem. Člověk nemusí stát každou neděli v kostele, aby chápal, že milosrdenství je víc než pomsta, že slabý člověk neztrácí svou důstojnost, že moc má být službou a že odpuštění může přerušit řetěz nenávisti. To jsou plody křesťanské kultury a stojí za to je chránit a rozvíjet. Ale nám praktikujícím katolíkům, a platí to podobně pro všechny křesťanské církve. 

 

Našim úkolem není jen udržovat kostely, opravovat památky, pořádat poutě a připomínat co vybudovali naši předkové. Církev není muzeum a křesťan není kustod minulosti. Víra musí být živá, musí vycházet z živého vztahu s Kristem, kterého jsme přijali jako pána a spasitele a je třeba, aby se stala životním stylem, totiž způsob, jak podnikáme, jak mluvíme a jak vykonáváme veřejnou službu, jak zacházíme s protivníkem, nebo jak se chováme k člověku, který nám nemůže nic oplatit. Společnost od nás nepotřebuje, abychom se stali hlučnými a všehoschopnými, nicméně musí nás být vidět, slyšet, jako věrohodné svědky Evangelia, tedy lidi, kteří přinášejí pokoj tam, kde je neklid, naději tam kde je únava, a pravdu, která ač jednoznačná, není zbraní proti druhému člověku. Právě zde v Boleslavi milí přátelé nesmíme přeskočit poslední kapitolu Václavova života, která končí násilím mezi nejbližšími. 

 

Bratr zabíjí bratra. Spor o způsobu vlády a budoucnost země se mění v krev 

To není jen vzdálený příběh z 10. století. Je to varování každé společnosti, která dovolí, aby nesouhlas přerostl v nenávist a protivník se změnil v nepřítele, jemuž už ani nepřiznáváme dobrý úmysl, ani čest, ani lidskou důstojnost. V Litoměřické diecézi, odkud jsem přišel do Prahy, jsem letošní rok vyhlásil Rokem smíření. Opakoval jsem při tom, že minulost nelze uzdravit tím, že ji vymlčíme. A tou minulostí nemám na mysli jen historické rány a křivdy, ale prostě všechno to, co jsme si v minulosti udělali a čím jsme druhé zranili. 

 

Pravda je prvním krokem ke smíření, ale musí být spojena s milosrdenstvím. Odpuštění není slabost, je to, životodárná síla, která nám umožňuje každé ráno nezačínat od starých křivd, jak to zpíváme v písni o sv. Václavu. Nikdy nezahyne plémě věrných Čechů, pokud bratr bude bratru odpouštět. Totéž platí pro celou společnost. Moje biskupské heslo PAX VOBIS pokoj vám. Pokoj pro mne není nehybnost, ani mlčení o problémech, je to Boží dar, který nám umožňuje pravdivě se vidět, a přesto zůstat spolu, stát se odolnými, tvořit odolnou společnost. 

 

Odolná společnost potřebuje především důvěru jednoho v druhého. Potřebuje lidi spolu schopné mluvit i tehdy, když spolu nesouhlasí. Potřebuje ochotu nést a snést něco pro společné dobro. Potřebuje Smíření, Odpuštění a Svornost. Svornost pak neznamená, že máme všichni stejné názory. Znamená, že kvůli rozdílným názorům nepřestáváme patřit k sobě. To říkám dnes vám všem, ale také vám, kdo jste nositelem politické a veřejné moci. 

 

Chce mluvit o hodnotách Evangelia a vést dialog se všemi, kdo nesou za naši zemi odpovědnost. Moc je vždy svěřována jen na čas. Svatováclavská tradice nám připomíná prostou věc – nejsme vlastníky země v níž žijeme, jsme pouze jejími služebníky a jsme správci. Mnoho jsme převzali od těch před námi, máme na tom poctivě pracovat a jednou to předat těm, co přijdou po nás. A to, pokud možno, v lepším stavu.

 

Nám všem dnešní Evangelium říká: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj Kříž a následuj mě 

To je poselství, tajemství Václavovi moudrosti. Nestačilo mu správně odhadnout politickou situaci. Jeho nejhlubší orientací nebylo ani Bavorsko, ani Sasko, jeho orientací byl Kristus. Proto mohl ztratit život, a přece se nestal poraženým. Pro ten, kdo zemřel u dveří boleslavského kostela vstoupil do dějin silněji, než mnozí vítězové bitev.

 

Uč nás vážit si dědictví z něhož jsme vyrostli, a přitom se nebát budoucnosti. Uč nás spojovat víru s odpovědností, pravdu s milosrdenstvím a svobodu se službou. Vyprošuj naší zemi, aby byla domovem lidí, kteří vědí odkud přišli, poctivě vidí, kde jsou a mají odvahu společně hledat kam mají jít. Svatý Václave nedej zahynouti nám i budoucím. AMEN.   

 

Stará Boleslav, 28.9.2026 L. P. 2026

***

Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války je ve skutečnosti román o nás lidech. Přináší otřesnou zprávu, které se musíme smát, protože jiná reakce než bezmocný smích, nezbývá.

***