24.2.2022: UKRAJINA: BOJ O HISTORII, aneb PRAVDA VÍTĚZÍ – pravda vítězi patří jen dočasně!

SRN, 90 minut, 2024. (ČT2, 19.2.2026 21:50 hod.) Shlédnutí doporučeno! Připojuji malou FOTOGALERII.

 

Dokument sleduje dlouhý boj Ukrajinců proti ruské kultuře útlaku a dokazuje, že jejich boj za svobodu a nezávislost je součástí staletí trvajícího boje za vlastní dějiny. Své k tomu říká kromě švýcarského odborníka na východoevropské dějiny Andrease Kappelera i ruská učitelka dějepisu Tamara Eidelmanová, jejíž relace na YouTube sledují miliony lidí z východní Evropy, autor bestsellerů a hvězda východoevropských studií Timothy Snyder a mezinárodními cenami ověnčený ukrajinský režisér Sergej Loznica. Ti všichni vyprávějí o oblasti, která stála odpradávna v ohnisku evropských dějin: o odvážných Vikinzích, o prosperujícím středověkém mostě mezi Evropou a Asií, o rytířských kozácích, kteří se v 16. a 17. století stali hrdiny západní Evropy, i o ambiciózní carevně německého původu Kateřině II., která se brutálním podrobením jihu dnešní Ukrajiny stala předchůdkyní Stalina a Putina. Film v neposlední řadě vypráví o takzvané „krvavé zemi“, v níž ve 20. století zahynuly, byly zavražděny nebo odtud byly v důsledku válek, revolucí, pogromů a hladu deportovány miliony lidí. Dnešní Ukrajinci si opět pečlivě připomínají vlastní dějiny. Ve stínu Vladimira Putina, pro něhož se zbraní staly nejenom tanky, ale především samotná historie.

***

Cituji z dokumentů údaje, které, mimo Ukrajiny, většina veřejnosti v Rusku a ve světě, známé nejsou:

 

1)      Francouzská mapa Ukrajiny z II. poloviny 17. století. „Ukrajina na ní chybí“, říká historik Putinovi. Žádná Ukrajina. Při bližším pohledu Ukrajina na mapě vidět je, jako země kozáků a Rusko tam chybí. Je to výmluvná ukázka toho, jak někteří vidí jen to, co chtějí. Mapa je dalším úkladným nástrojem Putina proti sousední zemi. Putin: „Ukrajinu vytvořila sovětská vláda, předtím žádná Ukrajina neexistovala.“ Vzít národu jeho dějiny, to je hodně silná káva. Putin je posedlý, vnímá historii jako klíčový politický nástroj. Používá dějiny jako zbraň v informační válce. Tvrdit, že Rusko a Ukrajina je jeden národ je despotické. Stejně jako tvrdit, že Kanada a USA, nebo SRN a Rakousko, jsou jeden národ. 

 

2)      Je to fascinující příběh, jak se z Ukrajina stala dnešní země. Pro mnohé zůstává Ukrajina záhadou, obestřenou mýty, dnes je součástí evropských dějin. Je to fascinující příběh, pokud jste vyrůstali v Británii, Francii, Německu, nebo v USA, učili jste se ve škole, že evropské státy vznikly rozdělením Franské říše Karla velikého. Teprve pak přišla Římská říše Otty I. Velikého. Nesmíme zapomenout ani na Vikingy, kteří sehráli ve formování Evropy často přehlíženou, důležitou roli. Vikingové pronikali do Východní Evropy už v 9. století. Přes Baltské moře se dostali i do Východní Evropy. Po Dněpru pluli hluboko do slovanských území až do krajiny, která později přijala jejich jméno – RUS. Toto slovo zřejmě souvisí s veslováním, kdy hledali nové obchodní cesty. Dobyli Kyjev, který se stal základem jejich budoucího hlavního města. Z malé pevnosti nad Dněprem si Vikingové postupně vytvořili vliv na celou zemi. Jedním z jejich nejmocnějších vládců byl kníže Vladimir. Kyjevská Rus vznikla v 9. století spojením různých vlivů.

3)      Severští dobyvatelé obchodovali i s jihem. Dnešní Istanbul, tehdejší Konstantinopol, byl centrum křesťanského světa. Obyvatelé Kyjeva převzali víru i písmo – Cyrilici – u níž se později vyvinulo dnešní pravoslavné křesťanství. Kníže Vladimir se nechal pokřtít a z Kyjeva udělal centrum tehdejšího pravoslavného křesťanství. Z Kyjeva vyrostla nová říše Kyjevská Rus, sahající od Baltu k Černému moři. Moskva tehdy ještě neexistovala. Mluvit tehdy o Ukrajincích a Rusech nemá smysl, neexistovali. Nevíme, jak sami sebe vnímali.

4)      V roce 2016 Putin odhalil sochu knížeti Vladimírovi, sjednotiteli ruských zemí, jako by chtěl vzkázat světu: „Já půjdu v jeho stopách“. Putin si z dějin bere jen to, co mu vyhovuje. Vše obrací a používá pro vlastní účely. Přetváří historii podle svých cílů. Chce svět přizpůsobit sobě. Putinův příběh o společné historii Ruska a Ukrajiny se ujímá a drží, přitom všechno bylo jinak. Ukrajina psala vlastní dějiny až po rozpadu Kyjevské Rusi.

5)      Od čtrnáctého do sedmnáctého století, byla Ukrajina součástí Litevského velkoknížectví, Polského království a později Polsko-Litevské Unie. K Polsku tak patřila mnohem déle než k Rusku. Území Ukrajiny bylo zaslíbenou zemí pro mocnou a osvícenou Polsko-Litevskou unii. Vysoce rozvinuté Polsko vydělávalo obrovské množství peněz vykořisťováním místního obyvatelstva.

6)      V roce 1639 vznikla první, přesná mapa Ukrajiny. Polsko ovládlo zemědělství a rozšiřovalo své území na Ukrajině. Polská šlechta bohatla díky ukrajinskému zemědělství. Většinově katolické Polsko navíc ovlivnilo Ukrajinu i jazykově. Polština a ukrajinština jsou si dodnes blízké. Ukrajinu, díky Polsku, ovlivňovaly myšlenky, pocházející z institucí střední a západní Evropy, jako humanismus, reformace či jezuitské školy. Mj. sem pronikla i městská práva. Tyto vlivy, které Rusko nemělo, dodnes posilují ukrajinské sebevědomí a vztah k Evropě. To je pro Ukrajinu důležité.

 

7)      Na začátku ruské invaze prohlásil Volodymyr Zelenskij: „Skutečným bratrským národem Ukrajinců, jsou Poláci.“ V 17. stol. přišly konflikty, protože Ukrajinci žili pod nadvládou Poláků. Dnes bychom to nazvali kolonialismus, kdy menšina ovládala většinu.

8)      Na východě rostla říše, jejíž obyvatelé se ještě nenazývali Rusy, ale Moskovity, ale po staletí byli pod mongolskou nadvládou. 

9)      V 16. století vládl v Moskvě Ivan Hrozný. Násilím upevnil ruský stát a položil základy budoucího impéria: “Lesk spravedlivého meče teď oslní každého, kdo by chtěl ohrozit slavné Rusko“. Od 15 min. Volodymyr Zelenskyj v seriálu Sluha národa (2015), měl na Ukrajině mimořádný úspěch. Díky němu si získal oblibu. Hraje v něm učitele dějepisu, který se náhodou stane presidentem. Dělá si legraci z mýtů o historii a rozdílů mezi Kyjevem a Moskvou. Do seriálu vstoupil i Ivan Hrozný. Celý seriál je humornou fikcí, která však zároveň poukazuje na sílu mýtů. Ivan Hrozný: „Přistup mladíku, chtěl bych ti něco říci. Prokletí musejí trpět. Musíš je uvazovat ke kůlu, lámat je v kole, rozdrtit jim kolena a do úst a do úst jim naleješ rozžhavené olovo.“ Volodymyr Zelenskyj: „Ale Ivane, to je přece nezákonné. Ty jsi přece zákon, ty jsi car!“ – „Nejsem car“ – „Kdo jsi tedy? – „President Ukrajiny“ – „Ukrajinský, cože? Něco jako kyjevský velkokníže?“ – „Nazývejte mne, jak chcete“ – „Pořád trpíte pod Poláky a Litevci. Buďte stateční bratři. Brzy vás osvobodíme.“ – „Ne děkujeme. Nás nemusí nikdo osvobozovat“ – „Jakže?“ – „Chceme do Evropy!“ – „Cože, do jaké Evropy?“ – „No přece tam! Do Evropy!“ - „My jsme Slované, bratři!“ – „Zase ta krev. Vy jdete svou cestou a my jinou a třeba se za tři století potkáme.“ – „Jakou jinou cestou?“ – „Každý má svou vlastní cestu.“ – „Jakou vlastní cestu?“ – „Vlastní, no.“ – „My máme přece společnou cestu!“ – „Vy jdete svou cestou, my taky. Jsme jiní!“. Načež ho Ivan Hrozný zabil… Ztělesňuje Putina, který říká: „Jinou cestou nepůjdete! Do Evropy, nikdy!“

   

10)  Rusové Ukrajincům nerozumějí, stále trvají na tom, že Ukrajinci a Rusové jsou jeden národ. Dějiny Ukrajiny jsou o závislosti a nezávislosti. Touto otázkou se zabývali ukrajinští kozáci, kteří toto území ovládali po obou březích Dněpru v 17. století. Kozácký řád byl naprosto jedinečný, jako slogan Francouzské revoluce: SVOBODA – ROVNOST – BRATRSTVÍ. Kozák byl svobodný a své svobody si cenil nadevše. Zde vznikl mýtus Ukrajiny, který přetrval až dodnes. Silným symbolem dneška je Ukrajinská hymna. V refrénu se zpívá: „Bojujme za svobodu, tělem i duší a ukažme, že jsme potomky kozáků“. Kozácká touha po svobodě vedla ke stále větším sporům s polsko-litevskou šlechtou. Roku 1648 propuklo největší lidové povstání ranného novověku ve Východní Evropě. Vedl ho hejtman Bohdan Chmelnickyj: “Slavní kozáci, synové Ukrajiny, jsou ve Varšavě lámáni v kole, kleštěmi jim trhají těla! Budeme čekat na hanebnou smrt, nebo půjdeme do boje za vlast, za svobodu, čest a život našeho lidu?“ Chmelnického kozáci dokázali osvobodit většinu Ukrajiny od polské nadvlády a sám hejtman vešel v jejich čele do Kyjeva. Začal budovat nezávislý kozácký hejtmanát a prohlásil se za ochránce pravoslaví proti polskému katolicismu. Ani jemu se nevyhnuly temné stránky. Povstání mělo nejen osvobozenecký, ale i náboženský rozměr. Pravoslavní kozáci zabili tisíce polských katolíků, došlo i masakrům židovského obyvatelstva. Dlouho vnímali Ukrajinu jako bezpečné místo. Chmelnickyj je ale rychle přesvědčil o opaku. V židovských kronikách je Chmelnického povstání zaznamenáno jako jedna z nejhorších katastrof židovského národa.

 

11)  Poláci se se ztrátou Ukrajiny odmítali jen tak smířit. Chmelnickyj proto požádal o pomoc svého pravoslavného bratra ruského cara Alexeje I. Setkání mělo dalekosáhlé důsledky – došlo k němu v roce 1654. Perejaslavská dohoda znamenala snahu kozáků zachovat si nezávislost. Ze střetu s mohutnou polskou armádou v roce 1651 odešli poraženi, přišli o podporovatele, proto hledali nové spojení. Pro kozáky byla carská říše neznámou mocností, moc toho o ní nevěděli, protože její obyvatelé mluvili jim neznámým jazykem. Schůzce musel být proto přítomen tlumočník. Rusové tvrdili, že Bohdan měl být pod carovou ochrannou a navždy poddaným. Obě strany ale pojem chápali úplně jinak. Kozáci to považovali za „svaz rodů“ a chtěli si v každém případě zachovat autonomii a všechna práva. Carovi zástupci to viděli jinak – kozáci neměli na výběr, neměli kam jít. Představa, že Chmelnickyj se stal ruským přítelem je výmysl. Sovětský vůdce Nikita Chruščov, přesně 300 let po schůzce, z ní udělal událost historického významu, kdy v roce 1954 řešil vztahy Ukrajiny a Ruska. Jeho řešení spočívalo v tom, že Ukrajinci a Rusové jsou sice odlišně národy, ale Ukrajinci se rozhodli spojit svou budoucnost s Ruskem. Navzdory smlouvě kozáci dál snili o nezávislosti a svobodě.

 

12)  V 17 a 18 stol. Ukrajina rezonovala na Západě. Její hrdinské skutky se rozšířily po celé Evropě. Mezi hrdiny východní Evropy patřil i hejtman Ivan Mazepa, jeden z posledních, velkých kozáckých vůdců. Jeho bohatý život je po staletí předmětem zájmu básníků a umělců. Podporoval Petra I., ale bál se jeho dobyvačných choutek, které škodily kozákům. Proto změnil a přesunul své zájmy a jednotky ke švédskému králi z území, kde nebyly chráněny carem. K Petru I. se obrátil zády a připojil se k jeho nepříteli Karlovi XII. Spojné švédské a kozácké jednotky utrpěly v bitvě u Poltavy rozhodující porážku. Mazepa je dodnes pro Ukrajince národním hrdinou, protože jako poslední usiloval o zbavení Ukrajiny ruské nadvlády. Mazepovo přeběhnutí ke Švédům bylo v ukrajinských dějinách klíčové. V Rusku se dodnes používá pojem Zrada Ukrajiny. Car Petr I. je dodnes nejoblíbenější postavou ruských dějin. Zatímco Mazepa, je symbolem zrady. Dodnes se výraz „Mazepinci“ považuje za označení zrádných Ukrajinců. 

13)  V roce 1774 dojeli do Petrohradu k carevně Kateřině Veliké zástupci kozáků a žádali, aby mohlo zůstat na svých územích, která byla pod stále větším tlakem, jak ukazuje dobový film. To byla jen fikce, audienci u Kateřiny II. nikdy nedostali. Přijali je jen vysoce postavení dvořané.  Tak se vrátili s prázdnýma rukama. Carevna se rozhodla svoji říši dál rozšiřovat a modernizovat. Její rostoucí impérium získávalo prestiž. Už od doby Petra I., bylo rovnocenným hráčem na mezinárodní scéně. Kateřina II. jen pokračovala v Petrově díle, vedla dobyvačné války a hranice Ruska se za ní posunuly. Na konci 18. století pak byla k Rusku připojena velká část Ukrajiny. Kateřina II. rozšířila Rusko, o velké území Polska a Pobaltí. Rusko tak získalo přímou hranici s Pruskem. Roku 1783 dobyla Krym a široká pás černomořského pobřeží po Osmanskou říši. Toto území označila Novorosija – Nové Rusko. Založila tu nová města, mj. i dnešní Dněpr. Zároveň tato území nekompromisně kolonizovala a zavedla na nich ruštinu. Většinu ukrajinských rolníků uvrhla do nevolnictví a pozemky rozdělila mezi vysoké úředníky.

14)  Kateřina nebyla rodilá Ruska, pocházela z Pruska. Její pohled byl možná evropský a osvícenský. Pokusila se z jižní Ukrajiny udělat oblast, řízenou z jednoho místa, ne s vlastními volbami a samosprávou. V roce 1775 nařídila rozbít základnu ukrajinských kozáků záporožskou Syť. Svobodní rolníci a kozáci ohrožovali celistvost její říše. Kateřina kozáky utlačovala, ale za vedení ruské správy položila základy dnešní Ukrajiny. Pomník Kateřiny II. zakladatelky dnešní Oděsy, už dnes nestojí. Byl stržen během prvního roku ruské agrese.

15)  Na Ukrajině převládá názor, že Kateřina II. zničila kozáky a ukrajinskou autonomii. Rusové ji vidí jako panovnici, která rozvinula Rusko včetně Krymu. Tyto dva pohledy jsou dnes v rozporu. Za její vlády skončila svobodná éra ukrajinských kozáků, kteří formovali historii Ukrajiny. Jejich mýtus však přetrvává. Kozáci symbolizují touhu po svobodě a osvobození. V ukrajinské literatuře 19. století se staly obrazem Ukrajiny. Kozáci symbolizují samotnou Ukrajinu. Důležitou roli sehrály básně Tarase Ševčenka. Dnes je jednou z nejdůležitějších postav ukrajinské identity. Pro Ukrajince je stejně významný, jako pro Rusy Puškin. V roce 1775 napsal báseň SEN, kde kritizuje Petra i Kateřinu. Na konci rozebírá, jak oba zničili Ukrajinu. Báseň končí slov: „Tak, tak, lidojed.“ 

16)  Ukrajinština, tehdy nazývána maloruština, byla považována za ruské nářečí. Ideje národní svobody a sebeurčení, sepsané navíc v ukrajinštině, přivedly Tarase do konfliktu s ruskou mocí. Nejprve byl vězněn, pak odsouzen k deseti letům vyhnanství na východě říše: „Není mi lhostejné, jak zlé síly uspávají Ukrajinu zlem, pálí ji ohněm a probouzejí ji oloupenou. Ach, není mi to lhostejně…“ Před Ševčenkem panoval názor, že ukrajinština je jazykem nevhodným pro poezii a filosofii. Ševčenko dokázal opak a je považován za vrchol vývoje ukrajinského, literárního jazyka: „Široký Dněpr hučí a sténá, zlá meluzína naříká, až k zemi shýbá staré jívy, vlny jak hory pozvedá.“ V roce 2014, při dvoustém výročí Ševčenkova narození, jsou jeho myšlenky aktuálnější než kdy předtím. Stal se znovu symbolem boje protestujících za svobodu. Ruské bomby poškodily mnoho soch Tarase Ševčenka. Hlavy některých z nich se staly symbolem odporu.   

17)  Rusové tvrdili, že: „Po území Ukrajiny pohybují polští vojáci – ukrajinština neexistuje, tak to musí být polština“. Car Alexandr II. v roce 1876 zakázal tisk v ukrajinštině, aby zlikvidoval ukrajinskou propagandu, která ohrožovala říši.

 

18)  Lvov, dříve Lemberg, byl na přelomu 19. a 20. století součástí Rakousko Uherska. Díky tomu se mohlo svobodné národní hnutí Ukrajinců rozvíjet mimo carské Rusko. Ukrajinská kultura a jazyk, byly v Rusku zakázány. Proto mnozí slavní spisovatelé emigrovali do Haliče, kde již žilo mnoho ukrajinsky mluvících lidí. Dnešní Lvov byl hlavním městem Haliče. Lemberg byl i multikulturním centrem, kde žili Poláci, Němci, Židé a Ukrajinci. Fungovaly tam ukrajinské školy i akademie. Byl ideálním místem pro rozvoj myšlenek nezávislé Ukrajiny. Mohly se svobodně vyjadřovat názory, vycházely tiskoviny v mnoha jazycích. Právě zde sepsal historik Michail Hruševský první Národní dějiny Ukrajiny. Ukrajinci a Rusové jsou dva různé národy. O budoucnosti Ukrajiny měl jasnou představu. S vypuknutím II. světové války se naděje na ukrajinskou nezávislost staly reálnějšími než dřív.

 

19)  Konec I. světové války přinesl rozpad impérií ve Střední a Východní Evropě. Zanikla nejen Osmanská říše, Německé císařství, Habsburská monarchie. Reakcí byla národní sebeurčení, včetně ukrajinského. Sny ukrajinského hnutí se naplnily v roce 1917 kolem Michaila Hruševského, vyhlášením první Ukrajinské republiky. Pod tlakem rozpadajícího se carského impéria dlouho nevydržela. Ukrajina uvízla mezi ruskými imperialisty zvanými Bílí a Bolševiky, zvanými rudí. Bylo těžké budovat vlastní stát.

20)  V Rusku se k moci dostal Lenin, který chtěl změnit svět. V roce 1919 dobyli Kyjev a tříletá, krvavá, občanská válka s miliony obětí skončila vítězstvím Leninových jednotek. Bolševiky vedená Ukrajina se v roce 1922 stala součástí SSSR. Lenin byl chytrý a tvrdý politický taktik. Věděl, že každý národ má právo na sebeurčení, tedy pokud neodporuje revolučním myšlenkám. Bolševici to vyřešili založením republiky Ukrajina sovětského typu. Uznali existenci národa, ale stát podřídili bolševické straně. Z pohledu Putina je dnešní Ukrajina dílem Leninových bolševiků. Putin: „Dnešní Ukrajina, byla zcela, bez jakýchkoli omezení, vytvořena bolševickým, komunistickým Ruskem. I proto ji lze nazývat Ukrajinou Vladimíra Iljiče Lenina, který je považován za jejího tvůrce a architekta“. Jako obvykle říká jen část pravdy a zamlčuje, že Ukrajinu předtím založil Hruševský a jeho Hnutí za nezávislost. Putin rád využívá historii ve svůj prospěch. Ukrajinu založili lidé, kteří s Leninem neměli nic společného. 

 

21)  Tehdy se Ukrajina mohla chlubit desítkami vědců, spisovatelů a filmařů evropské úrovně. Zkraje Lenin takticky podporoval národní kulturu, aby později proměnil Ukrajinu v znovu v kolonii. V roce 1929 začal strašlivý úder proti Ukrajině Stalinovou proměnou Sovětského svazu v průmyslovou mocnost. Aby urychlil industrializaci, potřeboval peníze, které získával prodejem ukrajinského obilí. V roce 1932 Moskva zavedla tzv. zákon „Pěti klasů“. Veškerá úroda, i z ostatních částí země, připadla státu. Hlavně šlo o Ukrajinu „obilnici Evropy“. Rolníci nesměli nakládat ani s vlastní sklizní, dokonce ani s pár klasy. Za jejich sběr hrozilo vězení, nebo smrt. Moskevská vláda chtěla vyvézt obilí bez ohledu na lidské životy – plány se musejí plnit. Stalin donutil rolníky vzdát se svých statků a připojit se ke kolchozům. Hlavní problém představovali ukrajinští rolníci, kteří se kolektivizaci bránili. Půdu považovali za dědictví svých předků.

 

22)  Na podzim 1932 přicházely zprávy o hladu. Ukrajinské vedení žádalo Stalina o pomoc, ale ten se rozzuřil, funkcionáře odvolal a nahradil je moskevskými úředníky, kteří o pomoc nežádali. Západní země přivíraly nad hladomorem oči, Rusko pro ně bylo z hospodářského a obchodního hlediska příliš důležité. Mnozí západní politici Stalina obdivovali za jeho vyřešení problémů kolektivizací a které měly sami. Hladomor pokračoval bez zájmu světa. Do roku 1933, po necelých dvou letech, zemřely kvůli hladomory asi 4 miliony lidí. O tomto traumatu se nemluvilo až do konce osmdesátých let. Informace se předávaly v rodinách z generace na generaci. V SSSR nebyl postaven žádný památník, nebyla vydána žádná kniha. V roce 2006 uznala vláda Ukrajiny zákonem hladomor za genocidu ukrajinského národa. Od té doby je jeho popírání trestné. Od začátku ruské agrese v roce 2022, uznala genocidu řada dalších zemí. Je to i podpora Ukrajiny v boji proti Rusku. To tvrdí, že se nic takového nestalo. 4 miliony mrtvých je draze vykoupená zkušenost Ukrajinců. Likvidováni byli nejen rolníci, ale i ukrajinská intelektuální elita.

 

23)  Polsko 21.10.1933 Lemberg, nyní Lvov. 19ti letý Nikola Lemig vešel do sovětského konzulátu a zastřelil Stalinova zvláštního diplomata. Byl zatčen na místě činu a krátce nato postaven před soud. Spáchal vraždu na protest proti hladomoru. Chtěl, aby si svět všiml ukrajinského utrpení. Patřil k organizaci ukrajinských nacionalistů a jednal na pokyn jejího vůdce Stepana Bandery. Chtěl vytvořit nezávislou Ukrajinu bez Rusů, Poláků, Židů a komunistů v přesvědčení, že cestou k cíli je teror. Po napadení SSSR Německem lidé doufali, že nenáviděný sovětský režim zmizí a nahradí ho nová, možná lepší, německá vláda. Mnozí věřili, že je čeká civilizovaný Západ, který nahradí barbarské Rusko. Bandera vnímal příchod Němců jako šanci osvobodit Ukrajinu od Sovětů. Proto začal spolupracovat s nacisty. Během židovských pogromů byl vyhlášen samostatný stát Ukrajina. To nacisté nepřijali a jejich spojenci se brzy stali pronásledovanými. Bandera byl deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde jako privilegovaný vězeň přežil. Po roce 1945 pokračoval z Mnichova jako vůdce OÚN v partyzánském boji proti Sovětům. V roce 1959 zavraždila Banderu KGB v Mnichově a udělali z něho symbol všeho špatného, včetně rostoucího ukrajinského nacionalismu. Sovětská propaganda využívala Banderu vždy, když chtěla odsoudit všechny proukrajinské projevy, včetně kulturních. Podporovatelé Ukrajiny byli označování za banderovce. Dnešní Ukrajinci otevřeně říkají: „Jsme proti Rusku!“, takže do určité míry jsme i Banderovci. A někde tady začíná obdiv.

 

24)  Ukrajinci vidí v Banderovi bojovníka proti SSSR a tím i proti Rusku. Velká vlastenecká válka nadlouho určila podobu národní paměti. Podle běžných Ukrajinců byli horší Němci, protože zločiny páchali mnohem efektivněji než Rusové. Každý šestý obyvatel Kyjeva se hlásil k judaismu. Všechny zbylé staré lidí a děti nacisté odvedli do rokle zvané Babí Jar, poblíž Kyjeva. Nacisté tehdy popravili 33 771 lidí. Děti do tří let nebyly započítány, protože nefigurovaly na seznamech. Byl to největší masakr II. světové války v Evropě, tzv. „Holocaustu kulek“. Čtvrtina všech obětí Holocaustu, asi 1 500 000 lidí, pocházela z Ukrajiny. Dnešní Babí Jar je částečně zastavěn domy, vede tudy Metro a část území zabírá park s dětským hřištěm. V prvních dnech války dopadla jedna z ruských raket nedaleko Babí Jar, zasáhla oblast hřbitovů a jeden z nich poškodila. Jde o bezprecedentní událost s obrovským symbolem. Rusko tvrdí, že bojuje proti nacismu, přitom svými raketami ničí místa, kde leží oběti nacistické zvůle. 

 

25)  V listopadu 1943 Stalinovy jednotky dobyly Kyjev, v létě 1944 Lvov a v květnu 1945 dobyly Berlín. Nebyly důležité oběti, ale vítězství. Jeden z nejhorších efektů sovětské propagandy. Hrůzy války se změnily na příběh triumfu. Pro Rusy vždy platilo, že důležité je hrdinství. Kdysi populární slogan „Můžeme to zopakovat“ mířil na Němce a Západ. Naznačoval, že Rusové se mohou vrátit ne v autobusech, ale v tancích. Jasné zneužití historie jako zbraně. V roce 2014 se slogan znovu rozšířil ruskými ulicemi, když Putinovy jednotky anektovaly Krym a na východě Ukrajiny vypukly boje. Tentokrát mířil proti kvůli údajné fašistické Ukrajině a jejím západním spojencům. Jak začali stavět tu novou legendu kolem Dne vítězství, přišlo i tohle. Tenhle výplod je ukázkou toho, jak je ten režim schopný ničit i sám sebe. Opravdu chtějí válku s miliony mrtvých zopakovat?

26)  Tohle nejsou jen sovětská pravidla, tohle je celý systém, který nezmizel, ale který přežil v původní podobě. Neumím si představit, že by se dnes v německých učebnicích psalo, že Hitler patřil k německým významným politikům, protože stavěl dálnice. O Stalinovi se však podobné věci píšou. Jeho obdivovatelé píšou, že udělal pár chyb, ale navzdory tomu vybudoval skvělou říši. Po II. světové válce bylo Stalinovo impérium největší v historii. Dar Krymu Ukrajině v roce 1954 ve skutečnosti žádným darem nebyl. SSSR záleželo jen na hospodářském rozvoji, který byl více zajištěn ze strany Ukrajiny. Chruščov sledoval i podporu Ukrajinců, který prohlásil druhým národem SSSR. Mimochodem Leonid Brežněv byl Ukrajinec. Nicméně začalo docházet k nelítostné rusifikaci Ukrajiny ve školách, univerzitách, na knižním trhu, zkrátka všude. SSSR se snažil vytvořit tzv. „sovětského člověka“, který mluví rusky. Ve skutečnosti to ale znamenalo, že potlačoval ukrajinskou kulturu a snažil se všude prosadit ruský jazyk. Pokud vás přistihly s ukrajinskou knihou, dostali jste „7+5“ – 7 let v táborech na Sibiři a 5 let ve vyhnanství.

27)  Katastrofu v Černobylu Moskva dlouho zamlčovala. Výrazně přispěla k rozkladu SSSR a ohrozila silně důvěru ve státní instituce. Pro Ukrajince znamenal Černobyl konec sovětského systému. Moskevská vláda lhala a ohrožovala životy svých lidí. Ukrajinci to bylo vnímáno jako neuctivé a nezodpovědné. Černobyl představoval pro ukrajinskou společnost zlom, který spojil jadrnou katastrofu s dalšími traumaty XX. století: občanskou válkou, hladomorem a Stalinovými čistkami. Skutečný tlak na nezávislost přišel až v roce 1991. Ukrajinský parlament vyhlásil nezávislost 24.8.1991. V prosinci 1991 při referendu, 90% hlasovalo pro nezávislost!

28)  „Ještě nezemřela sláva Ukrajiny ani svoboda, ještě se na nás, bratři Ukrajinci, osud usměje. Zhynou nepřátelé naši, jako rosa na slunci, začněme konečně vládnout v naší zemi.“ Tak přesně začalo poselství na začátku 90tých let. Probuďte se, Ukrajina není Rusko. Základem národní identity zůstává národní historie. Ukrajinská společnost, před více jak 30ti lety, začala postupně odkrývat své dějiny a připomínat si svůj dlouhý boj za svobodu a právo na sebeurčení. To se výrazně projevilo při velkých, proevropských demonstracích v Kyjevě. Všichni jsme si překvapivě uvědomili, jak silně se občanská společnost už v roce 2004 a znovu po roce 2014, ozvala. V těchto letech proběhly největší demonstrace v Evropě od konce komunismu. Byly neuvěřitelně rychlé a mohutné. Na Náměstí Nezávislosti v Kyjevě se tehdy sešly statisíce lidí. Úžasně rychle se tam zformovala občanská společnost.

 

29)  Díval jsem se na televizi a sedmiletý synek se zarazil nad slovy řečníka: „Chceme patřit k Evropě, chceme jít do Evropy“. Zeptal se mne: „Proč to říká, my přece k Evropě patříme, jsme evropská země, nemám pravdu?“ 

30)  Po rozpadu SSSR začali Ukrajinci znovu objevovat svoji historii. Stačila jim půl generace, aby našli svou cestu. Ukrajina ukázala, že je národem, který se dokáže poučit a nezlomit se. To je síla, která jí dodává naději do budoucna.

***

P.S. 

I my jsme dokázaly vytvořit nesmysly z Čechů, Moravanů a Slováků: Čechoslovák - Československo. Mohl vzniknout ještě Čechomoravoslovák, či Českomoravskoslovensko a to neuvádím české Němce. Mimochodem Rusko je zřejmě i „světovým rekordmanem“ v počtu národů, ze kterých udělal jeden stát a jeden národ. Kupodivu označení Sovětsko, či Sověťan se dodnes neujalo… 

 

Připomínám i staletou nadvládu Mongolů nad územím dnešního Ruska, která nepochybně zanechala i „dobyvačné geny“ v populaci a v ruské mentalitě. Dokud neskončí válka na Ukrajině, budu nosit vlčí mák na klopě a na mém bývalém domě budou vlát vlajky Ukrajiny, USA a ČR. Vlají už od začátku barbarské války barbarů. JŠ

***

Film začíná získávat první ceny. Je velkým favoritem na Oscara. Snímek vznikl na základě materiálu, který Paša vynesl z Ruska, když pochopil, že začíná budit příliš pozornosti a že se kolem něj stahuje smyčka. Režijně ho zaštítil dánský dokumentarista David Borenstein. Vznikl tichý, intimní, a právě proto zdrcující obraz pokřivenosti vzdělávacího systému, potažmo celé země. Nominace na Oscary 2026: Nejlepší dokumentární celovečerní film