REFLEX 2007: Mediální potížista Jana Šinágl

 S Janem Šináglem (54), kterého přede dvěma lety nechal z prvomájových oslav komunistů na Letné vyvést Miroslav Grebeníček a jehož internetové stránky na tuto příhodu dodnes vděčně vzpomínají, jsem se sešel na Václavském náměstí u památníku Jana Palacha. „Půjdeme tady kousek do mé oblíbené restaurace,“ nasměroval mě do podniku poblíž pasáže Lucerna. Zatímco si odskočil, číšník mi odmítl přinést kávu. Pokud si prý neobjednám jídlo, neobslouží mě. Tuším blížící se problém. A taky že ano: jakmile se Jan Šinágl vrátí, začne číšníkovi vyhrožovat policií (První lež: policií, jsem nevyhrožoval, dodnes tam chodím na kávu bez problémů, součást kina, kde je klid a málo lidí). Nakonec se ukáže, že povinnou konzumaci nařídil majitel podniku, ale obsluha si už proti nám radši nic nedovolí a nechá nás posedět i bez objednávky.

 

„Kdy jsem se začal věnovat občanským aktivitám? Prakticky od svého návratu do České republiky. Ale teprve od Prvního máje na Letné se o tom začalo díky médiím tak nějak víc mluvit,“ vypráví mi Jan Šinágl. Začátkem osmdesátých let odešel do Spojených států (Druhá lež: exil do USA jsem pouze zvažoval) a potom do Švýcarska, kde se živil jako zaměstnanec několika krajanských spolků a hnutí (Třetí lež: byl jsem členem Sokola Luzern, který žádné zaměstnance neměl a nemá, jako ostatní spolky v CH). Tam si našetřil peníze, za něž v devadesátých letech podnikal cesty zpátky do České republiky, aby se tu v roce 2002 usadil natrvalo. Jinak učíval angličtinu a živil se počítačovými kursy (Čtvrtá lež: angličtinu jsem nevyučoval a neživil se počítačovými kursy). Dnes žije v domě po rodičích v Žebráku u Berouna, a jak říká, do České republiky se vrátil proto, aby tu zastupoval chybějící generaci svobodně myslících padesátníků. Přestože tu žije nepřetržitě posledních pět let, nemá Jan Šinágl české občanství a vlastní pouze švýcarský pas. I to je jeden z důvodů, proč tak zarputile bojuje s českými úřady. Letos uplyne zákonná lhůta, po které by se mohl stát znovu úředně Čechem. „Stojím o to hlavně proto, že bych chtěl dělat politiku a sloužit občanům. Bez občanství nemůžu kandidovat ve volbách,“ vysvětluje. Vážně uvažuje o tom, že by založil vlastní politickou stranu. „Líbí se mi politický styl Jiřího Čunka a přijde mi nemístné, jakým způsobem se ho chtějí zbavit. Pokud by do toho šel se mnou, velice rád mu budu pomáhat.“ (Dnes už ne. Mravní zásady mám neměnné. Názor na druhé měním, pokud se jiná osoba změní, či se dozvím věci, které jsou pro mne v rozporu s dobrými mravy).

 

V poněkud neklidnější situaci jsem Jana Šinágla potkal začátkem března při veřejném projednávání kauzy bývalého milicionáře, vrchního a programového ředitele České televize Františka Lamberta. Rada ČT se tehdy rozhodla, že bude jednat bez účasti veřejnosti, a Šinágl radním vynadal do komunistů (Pátá lež: Nikdy, nikde a nikomu nenadávám a rozhodnutí respektuji). Když se přiblížil nebezpečně blízko radní-koulařce Heleně Fibingerové, nechal ho ředitel televize Jiří Janeček vyvést ochrankou (Šestá lež: Nevzpomínám si, že bych byl kdy ze zasedání Rady ČT vyloučen? S Janečkem a Fibingerovou jsem běžně komunikoval o přestávce. Dnešní Rada ČT raději ruší bod Různé, abych jako jediný zástupce veřejnosti nemohl 3 min. promluvit). Nejsou takové scény kontraproduktivní? A co si Jan Šinágl slibuje od svých kázání pro prázdná náměstí? (Účelovou fotografii není třeba komentovat).

 

Tuhle si společně s dalším aktivistou, Jiřím Jehličkou, objednal aparaturu pro ozvučení Václavského náměstí, počítali, že ji zaplatí z příspěvků veřejnosti, ale nikdo nepřišel a dluh splácejí dodnes (Sedmá lež: Aparaturu jsem neobjednával. Vybral jsem cca 40 000 kč a předal je panu Jehličkovi, předpokládal jsem na úhradu zvukové aparatury. Václavské náměstí, horní část, byla zcela zaplněna. Zablokovali jsme i dálnici, veřejnoprávní média mlčela. Díky našim demonstracím a mé peticí DOST PAROUBKA s cca 100 000 podpisy, byl Paroubek nucen brzy na to odstoupit). 

 

„Já prostě reaguji na to, co mě osloví a na co je třeba reagovat, a nevážu se na to, jestli přijde sto tisíc lidí, nebo jich bude jenom deset. Tam jde o tu kvalitu,“ hájí se.

 Svůj vztah s médii vidí Jan Šinágl podobně jako kolega-aktivista Karel Berka: „Buď mě ignorují, anebo mě velmi dobře vnímají jako určité nebezpečí a nechtějí se mnou mít nic společného. Třeba mám zjištěno, že si mě poslanci a senátoři z velké většiny podrobně čtou. To, že jsem určitý internetový fenomén a šířím spoustu informací, které jsou necenzurované nebo na něž se zapomene a které jsou čteny statisíci lidmi, a přesto jsem málo mediálně prezentován, napovídá spíš tomu, že jsem svým způsobem nebezpečný, a tím pádem tabu pro média, jež jsou z velké části dost kontrolovaná.“

***

Jan Potůček je account managerem v PR agentuře Taktiq Communications, zabývá se mediální podporou a konzultacemi klientům - např. ESET software, ADATA, Air Telecom. V minulosti dlouhá léta působil jako novinář zaměřený na média. Zakládal a deset let vedl odborný web DigiZone.cz o digitálním televizním vysílání, působil jako reportér v týdeníku Reflex, vedoucí přílohy Media a redaktor domácí redakce Lidových novin, aj. Spoluzakládal a vedl weby RaM.cz a RadioTV.cz. Působil na Univerzitě Karlově, Fakulta sociálních věd, hlásí Google, nesděluje zda jako absolvent, či vyučující? Styl jeho psaní má daleko k seriosnímu informování veřejnosti. Zřejmě se to naučil až na UK, v lepším případě? Tehdy i dnes je pomlouvání nezávislých novinářů běžné. „Koho chleba jíž, toho píseň zpívej“.  

 

Pro mne jsou komentáře podobných „pisálků“ poctou a důkazem potřebnosti mé práce v rámci svobody slova a práva veřejnosti na pravdivé informace – dezinformací už mají lidé dost!

 

JŠ

***