Proč jsem neoslavoval 17. listopad

 

Oběťmi bylo 9 místních Němců internovaných v jednom ze 7 sběrných táborů na území města Frýdku-Místku zřízených pro osoby úředně určené k odsunu do Bavor. Desátou zavražděnou osobou, jako v nějakém Přikázání, byl místní stavitel Čermák odjakživa národnosti české, který ovšem o svých vrazích ledasco z válečných časů věděl. Jeho mrtvola mezi 9 dalšími už nevypadala tak nápadně...

 

Nejedná se o nijak veliký počet obětí, vždyť v dnešních časech zahyne v této zemi při dopravních nehodách týdně občas i osob víc. Před rokem, s příležitostí oslav Velikého Listopadu, jsem přesto písemně oslovil místního primátora návrhem, zdali by nebylo důstojné v roce 2025 v lese Hliník k jubileu 80 let od excesů zřídit tamtěm bez zákona popraveným památník. Dodnes jsem však na můj dotaz rok žádnou odpověď neobdržel.

 

Ledy se však aspoň maličko hnuly, neboť z celkového počtu popravených byl díky české národnosti vyňat stavitel Čermák a byl mu úředně udělen jistý stav čestného občanství města Frýdku-Místku, aniž by byly jakkoli veřejně magistrátem podrobněji popsány a zveřejněny okolnosti jeho popravy.

 

 

Kromě této kamuflující maskírovky se ve věci připomenutí nezákonných vražd z léta roku 1945 neudálo po celý rok více nic. Proto jsem den před letošním výročím památného listopadu obeslal písemně primátora města Frýdku-Místku poznovu. Jsem přesvědčen, že cena všech jubileí se odvíjí od čehosi jako jejich mravního obsahu, který je v nich pro aktuální současníky obsažen. Pro mne je proto státní svátek halasných oslav návratu demokracie přiřčený k datu 17. listopadu především uvědomováním si čehosi jako občanského mementa, že totiž žádná demokracie neexistuje bez právnosti.

 

Proto jsem letos i po pětatřicáté neměl co slavit. Oslovil jsem tedy opět letošního 16. listopadu téhož frýdeckomísteckého primátora ve věci jakési jakkoli zhmotnělé památky oněch 10 vražd vykonaných příslušníky Revolučních gard před 80 roky. A tentokrát se ledy hnuly, a na hladiny moře zapomnění vypluly celé ledovce a kry!

 

Nežli uplynuly 3 dny po odeslání mého vzkazu primátorovi, ozvala se mi jistá funkcionářka oddělení preventivně kriminálních činností frýdeckomístecké městské policie. Jakoby v nějaké povídce žánru sci-fi, anebo filmů Wese Andersona natáčených v neexistujícím žánru quirk, bylo rázem možno činit v současnosti prevenci minulosti. Jako by bylo možné úředně bránit čemusi, co se již nevratně dávno stalo! Znovuoživovat!!!

 

Jsa veden StB bez jakékoli omluvy tohoto státu jako Nepřátelská osoba 2. kategorie pod úředně přidělenými kryptonymy Spisovatel a Umělec, třebaže veřejně už dobrých 33 let nic nepíši, ihned jsem poučil onu úřední policejní preventistku věcí včera minulých a ještě v časech vzdálenějších, v jakých análech se může setkat s dokumentaci související s oněmi 10 popravami měsíc po válce. Adresu místního okresního muzea jsem v této zásilce nepoužil – to abych opět nehanobil běžnou zdejší tuzemskou muzejnickou praxi.

 

 

Stejně jako se preventivně ocitnout v posledním momentu před vznikem vesmíru. Pro šéfredaktora Jana Čulíka, který mě k sepsání článku z prostředí jeho britského univerzitního komparatistického profesorského exilu vyzval, mám však jednu novinku – která ovšem bude expandovat do minulosti ihned po jejím dopsání.

 

Navíc je míněna v žánru quirk, který v prostředí vědy zvané genologie vlastně ani neexistuje, obdobně jako v městské tradici oněch bez soudního výroku 10 poprav, mezi jejichž katy byl i jeden pozdější náměstek ministra československého ministerstva spotřebního průmyslu. Poněvadž její tabule se sestává už jen ze zbytků a nedopitků, na Těšínsku, známém obzvláště zvláštní mluvou, se hostině navazující druhý den na včerejší svatební obřad říká popravki.

 

 

Tento archaický výraz mi odevždy etymologicky připomínal zdrobnělinu slova popravy. Stejně jako ty rozsvěcované svíčky, kytice a věnce pokládané k čestným hrobům jubilea 17. listopadu mi tímtéž paběrkováním asociují ony waserpolské popravky. A nejenom proto, že nastávají vzápětí po Dušičkách.

Zbytkové hodokvasy slavené úředně uprostřed měsíce listůzrudýchknížekpádů. A zhruba tutéž dobu 35 let jako halloweeny – oproti nim však pokaždé předstírané coby Svátek demokracie.

 

Bez dějící se právnosti je související demokratická tradice mrtvá, a navíc leda tak k výsměchu – nehodnotná bez vlivu do budoucnosti. Obdobně jako oni bez primátorské památky popraveni v červnu 45. roku v místeckém lese Hliník. Bez práva, z pouhé msty oběti.

 

Závěrečnou větou zprostředkovávám můj preventivní odhad, že každý stávající primátor zřejmě v nabízejícím se prostředí neprávností rozvažuje kandidovat v nejbližších senátních volbách.

 

Bydlím nyní v Těšíně, před válkou byl starosta německý Čech. Jeho dcera se přátelila s mojí tchyní. Po válce byli odsunuti, těch spolužaček německého původu bylo víc. Někdy po roce 1985 jim bylo povoleno sem přijet. U tchyně se scházely potom každý rok i s rodinami, manželé, vnuci. Po roce 1989 byly kontakty samozřejmě intenzivnější. V roce 1992 jsem byl s manželkou na "školení" u této dcery starosty v Linci. Věděl jsem, co se děje na Západě, jednak jsem vyrůstal v NDR, jednak mne vychovávala rakouská TV.

 

Rok 1989 a cestování na západ byl pro mého tchána a tchyni strašný šok - nikdy se z toho nevzpamatovali. Žili v iluzi, že v Polsku je lépe. Tchán nevěděl, co je magnetofon, stereorádio, fotoaparát, modely autíček, vláčky, mikrovlnka, elektronické hodinky, myčka, barevná televize, klimatizace v autě, sekačka na trávu, el. vrtačka, el. bruska atd. 

 

Byla to rodina veterináře, dvě dcery, měl černobílou televizi a díval se do třech do rána na polské vysílání. Každý víkend oslavy něčeho - svátky, narozeniny, jinak nic. Koníčky nula. Po prvním návratu z Rakouska nespal a jen koktal. Nicméně byl obdarován hodinkami Seiko 5 - automaty, které mi po něm zůstaly. Jsou v pořádku, nechal jsem je namazat a vyčistit, jdou bezchybně. Takže mám hodinky po dceři (jejím manželovi) starosty Těšína. Hodinky jsou z roku 1972! Tehdy bomba, ale v Rakousku nevhodný dárek.

 

Arašíd
***

Jen k tomu Vámi zmíněnému prvorepublikovému starostovi Českého Těšína Josefu Koždoňovi, který nepřetržitě starostoval od roku 1923 po celou dobu ČSR. Dodnes se ve městě nesmí připomínat. Třebaže dal novému městu dodnes fungující urbanistickou podobu. Po válce ho chtěla polská rozvědka unést a popravit. O únos se pokusila - zatímco československá rozvědka mu odsunula do Němec manželku a dceru. Z Českého Těšína byl vymístěn i on, do Opavy, kde má hrob. Na českotěšínském hřbitově má druhý hrob, který mu zřídila po roce 90. (jako kenotaf, když tělo, nebo prsť, z Opavy i nadále přetransportováno být nesmělo), mladší z dcer. Po válce ji naopak záměrně neodsunuli. 

 

Odevždy se v Českém Těšíně spiklenecky tradovalo, že na přání bylo starostovi Koždoňovi vyoperováno v Opavě jeho srdce, a naloženo ve formaldehydu bylo potom deponováno u kteréhosi jeho českotěšínského známého.

 

Bohuslav Lojkásek.