Napřed vyhnaní němečtí Češi, poté likvidovaní čeští sedláci a návrat Jezulátka ke kořenům

Do Bravantic na Novojičínsku se po 37 letech vrátí kopie sošky Pražského Jezulátka. Přesune se tam z německého města Meerholz, kde od roku 1988 připomínala rodnou vlast Němcům vyhnaným po skončení druhé světové války z Bravantic. Věřící ji tehdy ze země museli tajně propašovat. Nyní se na Novojičínsko vrací především proto, že už téměř nikdo z původní bravantické komunity není naživu. Soška pro původní obyvatele znamenala mnoho. Připomínala jim rodiště, které museli po druhé světové válce opustit. V Meerholzu se u ní každoročně scházeli v den svátku svatého Valentina. Připomínali si, že v Bravanticích se ten den slaví pouť. Nyní se soška vrací do Bravantic. Po osmdesáti letech od vyhnání Němců už totiž není téměř nikdo z původních bravantických obyvatel naživu. Jejich přáním však bylo, aby potomci a farníci z Meerholzu jednou sošku jako symbol smíření vrátili do domovského kostela. A tak se také stane. Slavnostní přijetí sochy se uskuteční v sobotu 30. srpna při návštěvě potomků německých rodáků. Mše začne ve 14:00. V roce 1930 měly Bravantice bezmála 1200 obyvatel. Ještě na konci války byly převážně německou obcí. Žilo zde jen 15 rodin českých zemědělských dělníků. I proto v meziválečném období fungovaly v Bravanticích dvě německé školy a jen jedna česká menšinová škola. Po válce musela většina německých obyvatel odejít. Z Němců zůstali jen ti ve smíšených manželstvích, což bylo několik desítek žen a mužů. Obec pak postupně osídlilo české obyvatelstvo z blízkého okolí, ale také ze vzdálenějších míst a z Volyně.

*** 

Rodina Jany Karpíškové po čtyři staletí hospodařila na statku na Hané. Kolektivizace ve spojení se sousedskou závistí prosperující hospodářství zničila během několika let. Rodina skončila v domě, kterému Jana Karpíšková dodnes neřekne jinak než „hnusná kůča“. Na první poválečné léto roku 1945 Jana Karpíšková vzpomíná jako na dobu plnou oslav, sokolských slavností a především šťastných shledání. Její otec Josef Nepustil se vrátil z koncentračního tábora, kde byl za války vězněn za zakázaný poslech zahraničního rozhlasu a znovu začal hospodařit na statku. Ona sama nastoupila v září téhož roku do místní malotřídky a prožívala nejkrásnější období svého dětství. Rodině se dařilo. Jejich statek o rozloze třiceti hektarů s dvanácti kravami a dvěma koňmi patřil v Odrlicích u Litovle k těm největším. Josef Nepustil, politickým přesvědčením národní socialista, ochotně pomáhal místním malorolníkům, bavil se s nimi v hospodě, jenže v očích některých z nich mu to jen přitěžovalo. Bohatý šatník jeho ženy Zdeňky, vyjížďky bryčkou nebo výlety automobilem do divadla, to všechno bylo některým trnem v oku. Všímala si toho i malá Jana: „Byli tam komunisti a ti prostě záviděli. Za války ne, to drželi hubu, vždycky k nám lezli, když něco potřebovali.“ - „Sebrali auto, sebrali traktor, tátu pořád tahali po soudech. Když už jsme neměli nic, v listopadu ho zavřeli.“ S sebou si směli vzít jen nejzákladnější vybavení bytu: stůl, židle, postele, kola pro děti. Ze zvířectva si mohli odvézt jen pět slepic, všechna ostatní zvířata musela zůstat na statku včetně Janina milovaného jezevčíka Žoliny. Z dopisů kamarádky Žofie Čankové se Jana dozvídala, jak pokračuje život doma v Odrlicích: „Denně mi psala, co tam komunisti vyvádějí, jak nechtějí dělat. Seděli v našich křeslech a hádali se, co bude kdo dělat.“ „Kuřata nechali pochcípat, prasata nechtěli krmit, mysleli, že se to bude dělat samo.“ O život bohužel přišel i Janin psík Žolina, kterého noví páni zabili, aby mu nemuseli dávat nažrat. Součástí „trestu“ Nepustilových byl i zákaz rodné Odrlice navštěvovat. Když Zdena Nepustilová přesto přijela, aby upravila rodinné hroby na hřbitově, po celou dobu ji sledoval příslušník StB. Zdena Nepustilová pracovala jako dojička, a každé ráno tak mohla ukrást pro děti trochu mléka. Tím a také drobnými krádežemi plodin na poli rodinu zachraňovala před hladověním. Zlomyslnost, která na bývalé „kulaky“ dopadala na každém kroku, se totiž projevovala i v tom, že vedení státního statku Nepustilovým nedávalo žádné potravinové lístky, na které jako zaměstnanci měli nárok. Místní funkcionáři si je rozdělovali mezi sebou. „A my jsme měli chcípnout hlady,“ konstatuje Jana Karpíšková. Připomíná si jednu z nejtěžších chvil, kdy její matka doma vykrmila prase, ale těsně před zabijačkou jí ho zabavili. „Prý: Jste kulaci, měli jste se nažrat dřív,“ vzpomíná Jana Karpíšková a pokračuje: „Tehdy máma poprvé brečela a všechny je proklela. A všichni dopadli špatně.“ Jídlo nebylo to jediné, čeho se jim nedostávalo. Neměli ani „uhlenky“, tedy poukázky na uhlí, a „šatenky“, za něž se nakupoval textil. V Kopistech musela Jana snášet i posměch a urážky od dětí místních komunistů. Po vzoru své matky si ale uměla zjednat respekt: „Jak jsem jim dala přes držku, byl klid.“ Josef Nepustil se vrátil z jáchymovského lágru v roce 1956, když Janě bylo sedmnáct. „Táta přišel jako zlomený člověk. Nemluvil, byl celý špatný, úplně vyřízený“. Rodina Nepustilových dostala zpět půdu v Odrlicích až během restitucí po roce 1989. Rodinná pole na Hané patří Janě Karpíškové dodnes: „Pole se neprodávají,“ konstatuje. Ona sama je ovšem rozhodnuta, že do Odrlic, kde se její rodina nikdy nedočkala žádné omluvy, už nikdy nepojede. „Jak ta vesnice dopadla, to je hnus. Všechno vybydlené, zpustlé, šeredné. A byla to taková krásná vesnice.“ Vystěhování sedláků podle ní pro venkov znamenalo katastrofu: „Společenský život na vsi skončil s tou komunistickou závistí.“

***

Události ČT o Jezulátku neinformovaly. Nenašly si čas ani mezi 28 zprávami dne. Jak jinak, když upřednostňují kdejaký „prd“. I ona je dědic toho, co zasel zločinný komunismus do našich duší, zvyků a myšlení.

***

Jak nám dnes naši krajané německého původu mravně, hospodářsky a kulturně chybějí, stejně jako „páteř země“ naši sedláci. I proto jejich Agrární stranu komunisté rychle zlikvidovaly, podobně jako zlikvidovali SOKOL a jeho elitu, která zbyla po likvidaci nacisty a které se báli nejvíce.

JŠ