Aktualizováno 11.8.2025: Štít národa: Tichá válka Jana A. Bati za Československo

Aktualizováno 12.8.2025: JUDr. Lubomír Müller: „Základní zásada je, co je ukradené se má vrátit, pokud je to možné. A v tomto případě to možné je, protože pozemek existuje a vila na něm stále stojí!“
***

Ochrana čtvrt milionu životů prostřednictvím strategického mlčení

Autor: John Nash

23. července 2025

 

 

Během druhé světové války čelil Jan Antonín Baťa, vedoucí jednoho z největších průmyslových impérií ve střední Evropě, zdánlivě neřešitelnému etickému dilematu. Ze svého exilu v zahraničí byl naléhavě vyzýván československou exilovou vládou i spojeneckými autoritami, aby veřejně odsoudil nacistický režim. Odmítl. Ne ze strachu, politické nejistoty ani z kolaborace, ale z hluboce zakořeněného smyslu pro povinnost vůči zhruba 250 000 lidem, kteří byli na existenci organizace Baťa závislí. Ve svém dosud nepublikovaném memorandu z roku 1941 nazvaném „Věrnost svému lidu“ Baťa vysvětluje své rozhodnutí – rozhodnutí, které se stalo jedním z nejzásadnějších mlčení celé války. Toto mlčení nebylo pasivní. Bylo ochranné, strategické a v jádru humanitární.

 

Veřejné prohlášení by vyvolalo odvetu okupačních sil vůči samotným ručitelům, kteří se za něj zaručili při jeho odchodu z Československa v roce 1939.

 

Ještě před oficiálním začátkem války Jan Antonín Baťa – tehdy již působící prostřednictvím zástupců ze zahraničí – instruoval své ředitele a vedoucí pracovníky, aby tiše vzdorovali blížící se okupaci. Již v počátečních fázích pověřil důvěryhodné zástupce, jako byl ředitel firmy Baťa a.s. Čipera, aby navázali diskrétní spojení s československou exilovou vládou v Londýně, včetně dodávek technických a průmyslových expertů během několika dnů od žádosti. Tato spojení později sloužila jak zpravodajským, tak humanitárním účelům. Ze svého působiště ve Washingtonu, D.C., Baťa nadále vydával pokyny – nařizoval pomoc osobám usilujícím o útěk z nacisty kontrolovaných území a v jiných případech chránil a zaměstnával studenty, profesory a další odborníky, kteří byli režimem propuštěni nebo diskriminováni. Tyto rozkazy byly součástí širšího úsilí využít rozsáhlou infrastrukturu organizace Baťa jako štít lidským životům a tichý nástroj odporu.

 

Baťa v dopise jasně vysvětluje, proč v červnu 1939 opustil Československo. Jeho odchod měl být štítem. S blížící se okupací Čech a Moravy nacisty Baťa spočítal, že jeho nepřítomnost umožní domácím ředitelům odrazit německý nátlak s odkazem na to, že není dostupný. Jeho vlastními slovy:

 

 

V té době zaměstnávala Baťova organizace přibližně 60 000 osob. Se započítáním rodin, partnerů a dodavatelů dosahoval počet lidí spojených s firmou zhruba čtvrt milionu. Tato čísla tvořila rámec Baťova morálního kalkulu: veřejné odsouzení nacismu by neznamenalo jen riziko pro jeho vlastní život či majetek, ale mohlo by vést ke zničení ekonomického základu Zlína a popravám samotných ručitelů ponechaných pod nacistickou okupací.

 

Baťa označuje Jana Masaryka, ministra zahraničí exilové vlády, za hlavního zastánce veřejného prohlášení. Masaryk to vnímal jako nutný symbol loajality ke spojenecké věci. Baťa však považoval takové gesto za povrchní a morálně nebezpečné:

 

Podle Bati by takové prohlášení z něj učinilo „kata svých ručitelů.“ Zdůrazňuje, že loajalita k lidem – nikoli veřejná show – je měřítkem etického vedení. Jeho odmítnutí nebylo vzdorem vůči exilové vládě, ale ochranou těch, kteří stále přežívali pod okupací.

 

 

Jedním z nejzávažnějších tvrzení v Baťově dopise je jeho ujištění, že někteří britští úředníci znali jeho plány a strategii již roky před válkou:

 

 

Když generál Spears poprvé navštívil Zlín v roce 1935, pravděpodobně neviděl jen dobře organizované průmyslové město, ale globální podnik, který mohl být využit pro strategické a politické účely. Spears – zkušený zpravodajský důstojník úzce propojený s imperiálními prioritami Britského impéria – později tajně převzal kontrolu nad Baťovými operacemi v rámci impéria. Již v rané fázi války se jmenoval prozatímním předsedou všech Baťových společností v Britském impériu – krok, který Jan Antonín Baťa nikdy formálně neschválil. Významné je, že při vzniku Special Operations Executive (SOE) v roce 1940 byl Spears krátce jmenován jeho prvním výkonným ředitelem – což odráží důvěru, kterou v něj britské elity vložily při řízení tajné války, sabotáží a odboje v okupované Evropě.

 

Současně byl Alexander Frederick Whyte jmenován vedoucím amerického odboru britského Ministerstva informací, kde měl na starosti propagandu v USA. Přitom nadále zůstával členem představenstva Baťovy pobočky v Tilbury. Whyte tuto pozici zneužil k tomu, aby schválil a nasměroval cílené propagandistické útoky proti Janu Antonínu Baťovi – vykreslující jej jako politicky problematického a morálně podezřelého. Tato promyšlená manipulace s americkým a spojeneckým veřejným míněním umožnila britským úřadům legitimizovat Baťovo zařazení na černou listinu a zabavení jeho majetku. Whyteova dvojitá role – ředitele propagandy a člena vedení Baťovy klíčové pobočky – vytvořila skrytou strukturu politické války, která přímo podkopávala legitimní vedení Jana Bati v exilu.

 

Toto přiznání obrací narativ podezření naruby. Britské ministerstvo hospodářské války (MEW), které v roce 1940 zařadilo Baťu na černou listinu, nemůže tvrdit, že jednalo z nevědomosti. Z pohledu Jana Bati už nešlo o bezpečnostní opatření – ale o zradu dřívějších dohod.

 

 

Tato změna pohledu si zároveň žádá širší pochopení toho, co znamená hrdinství. Baťovo vedení během války zpochybňuje tradiční představu exulanta, který vzdoruje slovy a symboly. Jeho hrdinství bylo jiné – tiché, organizační a neochvějně zaměřené na ochranu Baťova lidu. Místo hesel nabízel úkryt. Místo dramatických gest organizoval úniky, vydával rozkazy a odmítal riskovat životy čtvrt milionu lidí pro symbolický zisk. Jeho vedení probíhalo pod povrchem – ne proto, že by mu chybělo přesvědčení, ale protože nesl morální tíhu následků. Tento odpor nebyl divadlem, ale odpovědností.

 

 

Po celou dobu se Baťa ve svém dopise vrací k ústřednímu motivu: že mlčení v tomto kontextu není spoluvina, ale forma správcovství. Zlín má pro český národ hodnotu jen tehdy, pokud zůstane český. Lidé ve Zlíně – školení třemi generacemi v Baťově systému – byli živou infrastrukturou národní odolnosti. Varuje:

 

Uvádí příklad: Kopřivnici, průmyslové město, které bylo po Mnichovu během šesti měsíců germanizováno. Baťa naznačuje, že Zlín mohl potkat stejný osud, pokud by Němci získali plnou kontrolu v reakci na jeho politické prohlášení.

 

 

Baťa předpovídá, že rozsah příspěvku Baťovy organizace k odboji bude doceněn až po válce:

 

 

Baťa nepředstavuje svou síť jen jako obchodní strukturu, ale jako tichého spojence odboje – usnadňujícího útěky, spravujícího finanční prostředky, poskytujícího úkryt a připravujícího poválečnou obnovu. Dokonce cituje šokující výroky britských diplomatů, kteří naznačovali, že obětování českých spolupracovníků může podnítit větší odpor:

 

 

Baťa tuto logiku odmítá. Nikdy nedá souhlas k popravám svých kolegů pro politický zisk.

 

 

Ačkoli byl ve své době nepochopen a očerňován, činy Jana Antonína Bati během druhé světové války vyprávějí jiný příběh—příběh, který nebyl vyhlašován projevy ani hesly, ale byl vetkán do tiché, život zachraňující infrastruktury. Jeho forma odporu se projevovala prostřednictvím mzdových listin, vývozních dokladů, šifrovaných telegramů a diskrétních pokynů. Tyto kroky, často na první pohled neviditelné, byly nepostradatelné pro přežití tohoto nenahraditelného českého podniku a jeho lidí.

 

Úsilí o ochranu židovských zaměstnanců a jejich rodin začalo ve Zlíně, kde Jan Antonín Baťa řídil tajnou záchrannou operaci prostřednictvím firmy Kotva a obuvnických závodů Baťa se sídlem ve Zlíně. V rámci dovozně-vývozního oddělení Kotvy byly tiše připravovány cestovní doklady, pasy a emigrační dokumenty pro jednotlivce čelící nacistickému pronásledování. Ze Zlína vydával Baťa důvěrné pokyny vedoucím po celé globální síti společnosti, aby zajistili útočiště, zaměstnání a bezpečný přesun pro ty, kdo byli v ohrožení. Infrastruktura Baťových továren, skladů a dopravních linek—vycházející ze Zlína—byla tiše přesměrována k humanitárním účelům. Toto úsilí se výrazně zintenzivnilo po Mnichovské dohodě a pokračovalo intenzivně až do konce roku 1939, přičemž pomohlo více než tisíci osobám uprchnout z okupovaných území. Poválečná svědectví a dochovaná interní korespondence potvrzují, že šlo o cílené a centrálně řízené úsilí—které proměnilo Baťovu organizaci ve skrytou záchrannou síť pro pronásledované.

 

Organizoval vývoz průmyslového zařízení, technických týmů a kapitálu z Československa do spojeneckých a neutrálních zemí včetně Afriky, Brazílie, Latinské Ameriky, Indie, Singapuru, Kanady a Spojených států. Tím bylo nacistickému Německu odepřeno přímé využití klíčové výrobní infrastruktury, zatímco v zahraničí přežila funkční česká průmyslová základna. Celé továrny byly znovuvybudovány v exilu pod Baťovým vedením s cílem obnovy národa po osvobození.

 

Podporoval výcvik stovek československých pilotů, inženýrů a odborníků, z nichž mnozí se později připojili ke spojeneckým silám. Prostřednictvím Baťova letiště v Baťově (dnešní Otrokovice) prošly stovky československých letců výcvikem v leteckých školách, které je připravily na budoucí službu v československé peruti RAF.

 

Mezi jeho nejzásadnější úsilí patřila trvalá finanční podpora, kterou poskytoval československé vládě v exilu—a bez níž by mnoho jejích klíčových operací v zahraničí nemohlo pokračovat. Z kanceláří ve Spojených státech, Kanadě, Spojeném království a Indii hradily Baťovy prostředky administrativní provoz, diplomatickou činnost i materiální zabezpečení. Jeho britská společnost financovala nákup dvou stíhacích letounů Spitfire pro československé letectvo v exilu a osobně hradil rekonstrukci zničených kasáren, kde byli ubytováni čeští letci v Anglii. Poskytoval rovněž přímou finanční pomoc Edvardu Benešovi, paní Haně Benešové a Janu Masarykovi, čímž zajistil jejich osobní a politické přežití v klíčových obdobích války. Tyto příspěvky nikdy nebyly veřejně uznány—avšak byly zásadní pro udržení činnosti exilové vlády a přežití českého odporu v zahraničí.

 

Nešlo o vedlejší aktivity. Tato činnost tvořila páteř Baťovy neviditelné války: odboj, vedený prostřednictvím podnikání, logistiky a loajality. Nevolal po pozornosti, ani neopustil svůj národ. Naopak—přetvořil globální podnik v štít pro svou vlast.

 

 

 

Na závěr Baťa potvrzuje, že láska k vlasti byla hnací silou všech jeho činů:

 

 

Tento dopis odhaluje člověka, který odmítl předvádět vlastenectví na úkor lidských životů. Ukazuje morální samotu průmyslníka, jenž nesl břímě národní infrastruktury, globálního podezření a politického opuštění – a přesto dál vzdoroval, chránil a připravoval. Jeho mlčení nebylo vyhýbáním se, ale etickým přesvědčením, zakořeněným v praktické solidaritě a historické prozíravosti.

Do dvou let má být natočen film o Tomáši Baťovi za 100 milionů korun, jako podnikateli a věřme i jako o filosofovi života. Jeho odkaz je nadčasový, platný i pro dnešní dobu. Neuznával dotace, jen zdravou konkurenci a poctivou práci. Měla by být natočena TRILOGIE – druhý díl o JANU ANTONÍNU BAŤOVI, kdy firmu dovedl se svými spolupracovníky k rozkvětu (největší firma ČSR a sedmá na světě) a třetí díl o jeho ODSOUZENÍ, životě a práci v Brazílii (navrhla ho na udělení Nobelovy ceny) a dosud marných soudních sporech o navrácení ukradeného, obrovského majetku. To, co dnes Baťové, pokud vůbec, v ČR mají, si museli koupit. Zdarma obdržel od ČR Jan A. Baťa pouze in memoriam vyznamenání Řád Bílého lva I. třídy při příležitosti státního svátku 28. října v roce 2019. Tomáš Baťa sn. dosud vyznamenán nebyl. V roce 1991 se stal nositelem Řádu T. G. Masaryka II. třídy jeho syn Tomáš Baťa jn. V rodinné vile Jana Antonína Bati ve Zlíně, dnes sídlí Český rozhlas a Česká tisková kancelář. Povolena byla jen pamětní deska na ulici, na sloupku u vchodu na pozemek (9.3.2018) …

***

Dne 7.8.2025 rozhodlo MV ČR, že rodinná vila Jana A. Bati nebude jeho potomkům vrácena! Cituji z Usnesení o odložení věci: Vydání požadovaného rozhodnutí není dle platné právní úpravy možné, resp. k vyřízení žadatelem učiněného podání není věcně příslušný žádný správní orgán.K tématu následuje článek.

 

Tomáš Baťa sn. si byl vědom ohrožení země. Prodal proto firmu svému nevlastnímu bratrovi, aby mohl kandidovat na presidenta ČSR. Bohužel přišel tragicky o život. Dějiny naší země se mohly ubírat jiným směrem, jistě ne východním. 

 

Vnuk Jana A. Bati John Nash: „Myslím, že je pravda, že Češi ztratili svou elitu. Jan Baťa byl nepřítelem elit, socialistů a komunistů. Zároveň byl na straně svých zaměstnanců a svého lidu. Právě kvůli své povinnosti vůči lidu byl během války potrestán a nakonec přišel o veškerý svůj majetek. Představte si, jak by dnes vypadala Česká republika a Slovensko, kdyby Jan Baťa mohl pokračovat ve své činnosti. Bylo by to úplně jiné. Pravděpodobně by byla firma Baťa 100krát větší a působila po celém světě.“ 

Vyprodukuje-li společnost takovou „neelitu“, nemůže se divit, že si se společností dělá, co se jí zlíbí. Ani tomu, že rodinou vilu (patřila manželce Jana A. Bati), nebyl stát ani po osmdesáti letech, schopen vrátit. Kolaborantkou nebyla, stejně jako její muž. Plně ho podporovala jako vlastenka, žena a matka. Většina politiků není čestná. Měli by se stydět, že osmdesát let mučili tak skvělou rodinu na kterou by byla hrdá každá vyspělá země. 

 

Úpadek poctivé práce a mravních hodnot tak, jako je dokázali realizovat Baťové, dnes naší zemi i světu chybí. Pokusme se tyto hodnoty opět společně pozvednout! I o tom to bude v příštích volbách. JŠ

***

Brazílie navrhla Jana A. Baťu na Nobelovu cenu. Dodnes jsme potomkům nevrátili ukradený majetek. To, co mají si museli koupit. V rodinné vile Jana A. Bati ve Zlíně stále sídlí ČRo a ČTK. Byla povolena jen pamětní deska!

***

***

Za vlády Petra Fialy začíná stát podnikat více než kdy dříve a do podnikatelských iniciativ státu proudí desítky miliard korun. Výsledky jsou tristní. Politici totiž vysávají úspěšné, dotují neúspěšné a snaží se skrze státní podniky řešit politické problémy, jakými jsou například zdlouhavé povolovací procesy staveb nebo deficitní rozpočty.