Utajovat zdroje a sdělovat pravdu veřejnosti o veřejných záležitostech je právo novináře, judikoval Ústavní soud ČR už v roce 2018 v kauze Kmenta. Pro Šinágla stále neplatí…

Neškodí připomenout citace z NÁLEZU ÚS ČR týkající se svobody slova a práva veřejnosti na informace 

***

Podle názoru Úřadu pro zahraniční styky a informace stěžovatel popisuje vzniklou situaci jednostranně, zaujatě a poněkud zkresleně, proto úřad přiložil do přílohy také jeho článek s názvem “Jaroslav Kmenta I. ÚS 4037/18 4 zažil na vlastní kůži obrovský tlak, kterým stát působí na novináře”, publikovaný na webových stránkách Mediator1 dne 17. listopadu 2018.

 

„Státnímu zástupci jsem vysvětloval, že zkrátka chci podstoupit výslech, ale že mobil neodevzdám,” pokračoval Kmenta dalšími podrobnostmi. Protože zástupci ÚZSI nehodlali Kmentu vyslechnout, aniž by se předem vzdal svého mobilu, dohodli si s ním další schůzku. Na tu s ním šla i jeho právní zástupkyně. Telefon si raději nebral.

„Na dalším jednání po mně chtěli podepsat dokument, který by mě zavazoval k tomu neprozrazovat určité skutečnosti týkající se státu. Tomu jsme se opět bránili a oni nakonec souhlasili, že nepodepíšu. Výslech byl velmi strohý. Říkali něco ve smyslu, že ho nemohou plnohodnotně vést, když jsem dokument odmítnul podepsat,” popisuje Kmenta závěr tahanice s ÚZSI. Nakonec mu soud snížil pokutu za prvotní nedodržení termínu z 20 na tři tisíce korun. Společně s právničkou však vypracovali ústavní stížnost, aby zachovali ve společnosti dodržování principů svobodné žurnalistiky.

***

10. I když tedy Ústavní soud obvykle nevstupuje do oblasti, kterou lze vzhledem k výši požadované částky označit za bagatelní, s ohledem na specifika popsané věci, zejména s ohledem na ústavní principy ochrany novinářských zdrojů a svobody tisku však bylo v daném případě namístě tak učinit a meritorní přezkum připustit. Označit ústavní stížnost bez dalšího za zjevně neopodstatněnou tedy nebylo možné, jelikož v kauze se vyskytlo dotčení zásad, fundamentálních pro demokratický právní stát.

 

11. Ani Úřad pro zahraniční styky a informace, ani Vrchní soud v Praze se adekvátně nezabývaly tím, že v daném případě se jednalo o novináře, vyslýchaného v souvislosti s jeho činností, dotýkající se vysoké politiky. Přitom v euroatlantické oblasti nejpozději od vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států ve věci New York Times v. Sullivan 376 U.S. 254 (1964) patří tisková svoboda mezi preferované svobody, umožňující novinářům volně kritizovat politiky a veřejné činitele, pokud se nejedná o nepravdivé informace uveřejněné buď vědomě, nebo z nedostatečně ověřených zdrojů: debata o veřejných záležitostech musí být nerušená, robustní a široce otevřená. Význam ochrany novinářských zdrojů jako jeden z úhelných kamenů pro svobodu projevu potvrdil ve své judikatuře opakovaně také Evropský soud pro lidská práva, jenž ve věci Goodwin proti Spojenému království (č. 17488/90) zdůraznil, že bez takové ochrany by mohla být ohrožena role tisku jako veřejného strážce, jehož úkolem je poskytovat veřejnosti přesné a spolehlivé informace o záležitostech veřejného zájmu. Nepřiměřené zásahy státních orgánů vůči novinářským zdrojům mohou tyto odradit od pomoci tisku v informování o otázkách obecného zájmu. Právo novinářů zamlčet své zdroje nemůže být považováno za pouhé privilegium, které je možné jim přiznat nebo odejmout v závislosti na zákonnosti nebo nezákonnosti těchto zdrojů, ale za opravdový atribut práva na informace, s nímž je třeba nakládat s největší obezřetností (Tillack proti Belgii č.20477/05, Nagla proti Lotyšsku, č. 73469/10).

12. Svoboda tisku slouží k naplnění konstitutivních znaků demokratického právního státu tím, že novinářům umožňuje pravdivě informovat veřejnost o otázkách, které jsou předmětem obecného zájmu a komentovat je. To se samozřejmě vztahuje také na novináře publikující výsledky investigativní žurnalistiky v neperiodickém tisku. Orgány činné v trestním řízení, jako všechny orgány veřejné moci, se musí vyvarovat postupu, který by ohrožoval svobodu slova a právo novináře na ochranu svých zdrojů. Nedůvodné uložení pokuty, nebo uložení pokuty nepřiměřené by bylo takovým jednáním. Orgány činné v trestním řízení by se měly vyvarovat ve vztahu k novinářům jednání, které by mohlo vyvolávat dojem, že s novináři je zacházeno jinak a přísněji, než s jinými osobami. Uložení pořádkové pokuty takřka v polovině zákonné sazby za první a nepříliš závažné porušení povinnosti dostavit se k podání vysvětlení se může jevit jako pokus ovlivnit novináře ještě před položením první otázky, kdy bude novinář zvažovat, zda a v jaké míře využije svého práva odepřít poskytnutí informace v souladu s § 16 odst. 1 zákona č. 46/2000 Sb. tiskový zákon. 

 

13. V dané věci, s ohledem na její kontext, celkový přístup stěžovatele, jeho opakované omluvy a ochotu dohodnout se a podat požadované vysvětlení, se přístup Úřadu pro zahraniční styky a informace, který mu uložil pokutu ve výši 20 000 Kč, jeví neadekvátní a neproporcionální. Stěžovatel navíc opakovaně upozorňoval na to, že jako novinář považoval jednání Úřadu pro zahraniční styky a informace za šikanózní, s cílem vyvíjet na něj tlak prostřednictvím prezentování se z pozice síly. Pouze to, že Vrchní soud v Praze výši pokuty výrazně snížil na hranici bagatelnosti, vedlo nakonec Ústavní soud k tomu, že stížnost zamítl; závěry vyslovené v nálezu jsou však závazné.

 

14. Pouze pro úplnost lze dodat, že Ústavní soud nesdílí názor vrchního soudu a Úřadu pro zahraniční styky a informace, že stěžovatel reagoval “urážlivým a nemístným způsobem”, jako by se ”policejní orgán měl jeho představě přizpůsobit”, když trval na jím navrženém termínu k podání vysvětlení. Vyjádřil se emotivně, ale jeho reakce neobsahovala nic urážlivého. Orgánům veřejné moci by v těchto věcech obecně slušelo více velkorysosti. 

 

 

15. Ačkoliv tedy byla ústavní stížnost zamítnuta, z důvodů shora vyložených dal v mnoha bodech stížnosti Ústavní soud stěžovateli za pravdu. Pokuta ve výši 3 000 Kč je přitom vzhledem k okolnostem případu na hranici přiměřenosti. Pokud by vrchní soud výši pokuty nemoderoval, musel by Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět a vyslovit, že došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod. Takto došlo pouze k jejich zásahu, který lze ještě s ohledem na výše uvedené z ústavního hlediska výjimečně připustit. Ústavní soud tedy rozhodl nálezem podle ust. § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. 

 

V Brně dne 21. května 2019 David Uhlíř předseda senátu

***

Z argumentace plyne, že by se musel Ústavní soud ČR zastat i mne, ve věci svobody slova, tisku, práva veřejnosti na informace o veřejných osobách a institucích. V mém případě jsou práva novináře ohrožovány mnohem více, než u Kmenty. Bohužel nemám finance na právní náklady a roky trvající soudy, natož právem požadovat milionové odškodné za způsobenou majetkovou a nemajetkovou újmu. 

 

Mimochodem o kauze Maroko-Gate informuji veřejnost už 7 let. Zabývám se jí doposud jako jediný v ČR. Odmítl se jí zabývat i Kmenta (osobně jsem ho požádal o „mediální výpomoc“). Upřednostňuje besedy, píše knihy o minulých zločinech, slušně vydělává… Nedivím se mu. Ví dobře, kde jsou jeho hranice ohrožení. 

 

Můj boj za svobodu tisku a práva veřejnosti na informace trvá už přes 25 let, konec v nedohlednu. Zaplatil jsem a stále platím vysokou cenu – ztráta rodného domu, archivu za 30 let práce v ČR a v zahraničním exilu, trvající šikana nemožností pořídit si soukromé konto apod. 

 

Pozvánky na PČR, soudy, přestupkové komise, stížnosti, podněty, neustávají. Od roku 2002, kdy jsem se vrátil ze švýcarského exilu, se už blíží číslu 100. Soudní exekutor už mi udělil 10x max. pokutu 100 000 kč, fyzicky mne napadl, zabavil mi, jako novináři, pracovní nástroje počítače a osobní věci za pár tisíc korun (při zastavěném domě, což se běžně nedělá, kdy dům kryl milionové „dluhy“ za neprokázaná majetková a nemajetková poškození veřejných osob). Pokuty dostává stát – pěkně děkuji za takovou „ochranu“ státu…  

 

Za půl roku mi končí dvouletá podmínka (hrozí mi roční vězení za pokus zachránit rodný dům v dobrovolné dražbě). Nepochybuji, že snahy mne za každou cenu dostat do vězení, budou pokračovat. 

 

Všechna média v ČR, instituce, včetně zahraničních, jsou o mé činnosti informována. Odvahu o mne cokoliv napsat, vyjma pomluv a lží bulvárního tisku. Alespoň potvrzují „READ“, více si, zatím, netroufají. Věřme, že ne věčně a že se spravedlnosti stačím dožít.

Připomínám i kauzu novinářky Pavly Vackové z Děčína, zastupitelky města

 

Od roku 2014 je vláčená po policii, dvakrát trestně stíhaná, z toho jednou zproštěná, stát se jí musel omluvit. Odškodnění zatím žádné. Jednou nebylo rozhodnuto rozsudkem, ale roky trestního stíhání hozeny do přestupkového řízení, které s ní nebylo zahájeno, protože došlo k průtahům na soudu v Děčíně. Nebylo zahájeno přestupkové řízení, protože dotační podvody podepsal tehdejší primátor města, Pelant za ČSSD. Jednalo se o dotační podvody manažerů HC Děčín.

 

 

Vždy se jednalo o Krajskou zdravotní a její odpudivé zaměstnance. Právní zástupce si přišel na cca 3 milióny korun, aby žalovaná Pavla Vacková nestíhala žít a jen lítala po soudech. To vše jen proto, že je občansky aktivní. Ještě stále běží soud o přiznání odškodnění za průtahy.

 

Od roku 2016 stanula už 9x před samostatnými soudy. Je to boj, i druhé strany, který vedl k tomu, že se začala velmi silně zajímat o justici a právo. Bojuje sama doslova proti všem. Její boj je obdivuhodný. Nebojuje jen za sebe. Držme jí palce!  

 

Svoboda slova má svou cenu, zvláště v dnešní době dezinformací a snahami ovládat chování a myšlení obyvatelstva. Každý máme volbu, co tu po sobě zanecháme blízkým a budoucím generacím.

 

Dnešní společnost se snaží být ve všem dokonalejší, tempo k dokonalosti zrychlovat. Zákonitě se zpomaluje. Není vůle, zájem, např. nařídit aktuálně snížení max. rychlosti na silnicích, zpomalit, zbytečně nezabíjet, šetřit pohonnými hmotami, aby nám život „neujížděl“ a skutečný se nám začal vracet. 

 

Tělo je dopravováno, místo aby se dopravovalo, hýbalo a člověk začal myslet. Jídlo už se dopravuje pomalu na stůl, tělo a mysl se vyřazuje stále více ze života, zákonitě chátrají. Nemocnice z přílivu zbytečně nemocných nebudou stíhat péči v potřebném množství a kvalitě. 

 

Poznáváme celý svět, ale vlastní sousedy neznáme. Žijeme stále více osamoceni, resp. jen existujeme, kdy jedinými „kamarády“ jsou pro většinu mobil a televize. Život doslova „prokonzumováváme“. Stali jsme se sami spotřebním zbožím, lehce ovladatelným, závislým a snadno manipulovatelným. 

 

Rychleji, stále více, dokonaleji, je jistou cestou do zkázy mravní a následné bídy všech. Nikomu se nevyhne, budeme-li v této „sebevraždě“ dobrovolně pokračovat a jen nečinně vlastní sebedestrukci přihlížet. Jedinou smysluplnou cestu nám ukázal a v praxi realizoval Tomáš Baťa. Následujme jej!

JŠ

PS:

Na Velikonoční pondělí mne včera tradičně celé dopoledne, navštěvovaly děti ze Žebráku. Vajíčka došla rychle😊Potěšilo mne, že už znají více koled, než před lety, kdy jsem jim zapomenuté koledy našich předků připomínal. Velikonoce jsou o naději, tak ji i pro ně uchovejme!