Vaše hlášení o transparentnosti, svobodě tisku nebo korporátním a politickém vlivu pomáhá zajistit spravedlivý právní systém a rovnost pro všechny před zákonem.
Detail článku
FAZ 6.12.2024 - str. 10: Jak koloniální éra dohání Belgii
„Systematické únosy rasově smíšených dětí jsou nelidským činem, který musí být stíhán a představuje zločin proti lidskosti v souladu se zásadami mezinárodního práva uznanými ve statutu Norimberského tribunálu", uvádí se v pondělním rozsudku.
Za informace uvedené na této stránce nese plnou odpovědnost autor textu. European Justice Organization z.s. poskytuje pouze publikační účet pro nezávislé novináře a nenese odpovědnost za obsah ani za uvedené zdroje.
"Vypadá to jako dárek od Mikuláše! Norimberské zákony jsou najednou uplatňovány i proti neněmeckým občanům!" F. Volk *** Soud odsuzuje zemi za „zločiny proti lidskosti“
Thomas Gutschker, Brusel
Začátkem tohoto týdne vynesl bruselský odvolací soud rozsudek, který má význam i mimo Belgii: uznal belgický stát vinným ze „zločinů proti lidskosti“ během jeho koloniální vlády v Kongu. V samotné Belgii takové rozhodnutí nemá precedens a přinejmenším v sousedních evropských zemích není žádný znám. Případ vzbudil v zemi velkou pozornost, protože širší belgická veřejnost se nyní dívá na svou koloniální historii novýma očima. Staré vyprávění o tom, že evropská civilizace byla přinesena do Afriky, již neplatí.
Pět žen, které se narodily v Belgickém Kongu v letech 1946 až 1950, podalo žalobu. Požadovaly odškodnění za psychickou újmu, kterou utrpěly tím, že byly jako děti poslány do církevních sirotčinců, kde musely vyrůstat v nepříznivých podmínkách. Byly to „děti smíšené krve“, nebo jak se tehdy také říkalo: „děti hříchu“, narozené z nelegitimních vztahů mezi belgickými koloniálními vládci a domorodými ženami. Celkem se uvádí, že v belgické koloniální době bylo takových případů asi 15 000 až 20 000, a to nejen v Kongu, ale také na svěřených územích Rwandy a Burundi.
Historická fakta jsou dobře zdokumentována
Již na počátku koloniální éry vydal belgický král Leopold II. v roce 1890 nařízení, že děti v Kongu budou svěřeny do státní péče, pokud budou jejich zotročení rodiče zatčeni, například pokud se pokusí o útěk, opustí své děti nebo je zanedbávají. Náboženské organizace byly oprávněny takové děti přijímat. To platilo zejména v případě, že děti nebyly uznány svým evropským rodičem. Automaticky byly svěřovány do státní péče a končily v ústavech vedených katolickými řeholními řády.
Zpráva koloniální správy ukazuje, jak to probíhalo v praxi. Podle této zprávy belgičtí úředníci cíleně vyhledávali ve vesnicích „děti se smíšenou krví, které zůstaly opuštěné, osiřelé nebo žily v nejistotě se svými matkami.Snažili se donutit matky, aby se svých dětí vzdaly ve prospěch jejich umístění do státem kontrolovaného vzdělávacího zařízení“. To se vydávalo za civilizační akt. Ve skutečnosti šlo o udržení koloniálního systému segregace, který byl zpochybněn existencí „mulatů“, jimž nebylo dovoleno existovat.
Děti dostaly nová jména a novou identitu. Bylo jim řečeno, aby zapomněly na svůj původ, a už neměly žádný kontakt se svými rodiči. Byly také zneužívány. Ústavy byly uzavřeny až v roce 1961, rok poté, co Kongo získalo nezávislost. Belgická biskupská konference se v roce 2017 za svůj podíl omluvila. Přes „všechny dobré úmysly“ vedlo ubytování k „odcizení od vlastního původu a skutečné identity“, uvedla v prohlášení. O rok později belgický parlament uznal „záměrnou segregaci míšenců“ a „politiku nucených únosů“. Premiér Charles Michel se za to omluvil a hovořil o jednání, které je v rozporu s lidskými právy.
Před soudem stála otázka, zda to opravňuje také k požadavku na odškodnění
Žalobci se dovolávali porušení svých základních práv a zločinů proti lidskosti. Odvolávali se na mezinárodní právo, zejména na Statut Mezinárodního vojenského tribunálu, který byl zřízen v roce 1945 za účelem souzení hlavních válečných zločinců nacistického režimu. Poprvé v něm byly zločiny proti lidskosti uvedeny jako trestný čin. Naproti tomu zástupci belgického státu tvrdili, že případné trestné činy podle vnitrostátního práva byly promlčeny nejpozději v roce 1966. Zločiny proti lidskosti byly do belgického trestního práva zakotveny až v roce 1999 a nemohly být aplikovány zpětně.
Zpočátku jim to procházelo. V prosinci 2021 soud prvního stupně odmítl vyplatit žalobcům odškodnění. Přestože podrobně zkoumal argumenty podle mezinárodního práva, dospěl k závěru, že umisťování rasově smíšených dětí do církevních zařízení v letech 1946-1961 nepovažuje mezinárodní společenství za zločin proti lidskosti. „Jakkoli mohou být tyto činy nepřijatelné, nejsou součástí všeobecné nebo systematické, záměrně destruktivní politiky, která charakterizuje zejména zločin proti lidskosti,“ uvedl v odůvodnění.
Odvolací soud však dospěl k jinému závěru. „Systematické únosy rasově smíšených dětí jsou nelidským činem, který musí být stíhán a představuje zločin proti lidskosti v souladu se zásadami mezinárodního práva uznanými ve statutu Norimberského tribunálu‘, uvádí se v pondělním rozsudku.
Tento tribunál již dříve uznal únosy a nucené adopce dětí z okupovaného Polska za zločin proti lidskosti. A jeho zásady výslovně potvrdilo Valné shromáždění OSN v roce 1946. Vzhledem k rozsahu rozhodnutí je výše odškodnění pouze symbolická: každé z žen bylo přiznáno 50 000 eur, jak požadovaly. *** V principu mají tak právo na symbolické odškodnění i všichni členové národnostních menšin, vyhnaných ze svých staletých domovů po konci II. světové války v Evropě: Němečtí Češi, Němečtí Poláci, Maďarští Slováci, Slovenští Maďaři, Polští Češi, nevyjímaje Podkarpatské Čechy-Rusíny, kterým byl „vyhnán“ domov a který nuceně opouštěli. Pro vyhnání neexistovalo žádné právoplatné rozhodnutí mezinárodní instituce, pouze doporučení. Češi, kteří opustili Sudety nebyli vyhnáni – měli volbu a mohli si s sebou vzít majetek. Žádné násilí se jim při návratu nedělo. Většina se jich do Sudet nastěhovala po vniku Československa, motivována výhodami, udělovanými Vládou ČSR po roce 1918.
Žádná vláda není zbavená odpovědnosti za zločiny vlád minulých. V podstatě by tak mohli požádat o odškodnění i všichni krajané, kteří byli nuceni opustit svoji zemi po roce 1948 a 1968 před zločinným komunistickým režimem a kteří nám i dnes tak zoufale chybějí. Jsem jeden z nich a jeden z mála, který se vrátil. Dnešní „demokratický“ režim moji potřebnou práci „ocenil“ jedním rokem vězení s dvouletou podmínkou, takže očekávat odškodnění za dnešního stavu nelze. Stal jsem se tak „vnitřním“ exulantem v rodné zemi, jejíž vedení toleruje, pokud přímo nepodporuje zločinné praktiky, používané komunistickým režimem, včetně praktik z 50tých let. Jen jsou zabalené do demokratických zákonů. Věřím, že nebudu nucen opět opustit svoji rodnou zemi. Nebyl bych prvním. Počet mladých, schopných, talentovaných lidí, kteří už v rodné zemi nechtějí žít, znepokojivě roste. JŠ ***
Slavíme Vánoce na místech utrpení... Veletrh se koná každoročně na bývalém židovském hřbitově v Bad Nauheimu. V současné době se v Lanškrouně nachází na bývalé, zabetonované hasicí fontáně, ve které na 17. a 18. Květen 1945 byli bez soudu házeni, mučeni a vražděni lidé, vánoční stánek se všemi možnými jedly. Tohle tady nebudu komentovat, protože jinak bych musel být diskvalifikován proti oběma městům.
