Vaše hlášení o transparentnosti, svobodě tisku nebo korporátním a politickém vlivu pomáhá zajistit spravedlivý právní systém a rovnost pro všechny před zákonem.
Detail článku
80. výročí osvobození Osvětimi – o připomínání a nepřipomínání
… Nejhorší je, že žijeme ve zkaženém mravním prostředí. Morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet. … Jen málokteří z nás dokázali nahlas zvolat, že mocní by neměli být všemocní.
Za informace uvedené na této stránce nese plnou odpovědnost autor textu. European Justice Organization z.s. poskytuje pouze publikační účet pro nezávislé novináře a nenese odpovědnost za obsah ani za uvedené zdroje.
Eva Szepesiová, přeživší Osvětim: „ŠOA nezačala Osvětimí, ale slovy, mlčením, tím, že společnost odvrátila zrak.“ - PLR president Andrzej Duda: „Polsko se stará o tato místa, aby kvůli jejich paměti svět nikdy nedovolil, aby došlo k takovéto dramatické lidské katastrofě.“ - ČR president Petr Pavel: Pokud bychom si nepřipomínali, jak se to stalo, dostali bychom se pravděpodobně do pozice, kdybychom tuto historii prožili znovu.“ - SRN president Frank Walter Steinmeier: „My v Německu nezapomínáme. Vzpomínky nekončí, a proto nekončí ani odpovědnost.“
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu nepřijel i přes záruku Polska, že nebude zatčen a vydán na mezinárodní zatykač. Urazil tak Poláky, kteří by ho jistě nazatkli a nevydali. Na druhé straně i Poláci, Slováci a Češi vraždili Židy a pomáhali je aktivně deportovat do nacistických koncentráků. To si neradi připomínáme, pokud vůbec. Např. koncentrační tábor v Letech, kde končili i slovenští Židé. Jejich majetek na Slovensku pomáhal zabavovat i Štefan Miština, otec Livie Klausové, manželky presidenta Václava Klause. Než skončili v Osvětimi, pracovali na polomech ve Schwarzenberských lesích.
Letos v červnu si připomeneme i 80. výročí masakru na Švédských šancích u Přerova, kde vojáci čs. armády gen. Ludvíka Svobody, v době míru, bestiálně vraždili Karpatské Němce, včetně dětí, batolat a kojenců. Čeští politici se pietních akcí nezúčastňují, přestože jsou mnou každoročně zváni, včetně, presidenta, premiéra, předsedů Senátu, Sněmovny a Pražského arcibiskupství. Pravidelně se zúčastňují potomci zavražděných ze Slovenska, SRN, velvyslanec SRN či jeho zástupce. Změní svůj postoj a dostaví se letos, nebo se opět vymluví, že nemají čas, pozvání přišlo pozdě, nedostali jsme pozvánku od pořadatelů apod.?
Měl by přijet i president Petr Pavel, stejně jako se zúčastnil pietního aktu v Osvětimi, či zúčastňuje pietních aktů v Lidicích a Terezíně, kdy se zločiny proti lidskosti udály v době války. Jinak by působil nedůvěryhodně, pokrytecky a přispěl sám k tomu, že jeho oprávněné varování by se mohlo naplnit.
Loni v srpnu zemřel František Hýbl, historik, který se zasloužil za nezapomenutí masakru na Švédských šancích. Článek na jeho památku už jsem na www.sinagl.cz nestihl vydat (od srpna 2024 mimo provoz po značném přetížení). Bude zveřejněn na jeho památku v červnu.
Připomínám – dějiny máme, píší o nich historici a historii píší často i vítězové, ze svého pohledu. Na Standardě presidenta republiky by proto mělo být mnohdy spíše místo „Pravda vítězí - Pravda vítězi!“ Pravda v naší zemi ani po 35 letech nevítězí. Pravdu a naše dějiny je třeba neustále připomínat, jinak si je můžeme zopakovat.
… Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit. Celá odvětví průmyslu vyrábějí věci, o které není zájem, zatímco toho, co potřebujeme, se nám nedostává. Stát, který se nazývá státem dělníků, dělníky ponižuje a vykořisťuje. Naše zastaralé hospodářství plýtvá energií, které máme málo. Země, která mohla být kdysi hrdá na vzdělanost svého lidu, vydává na vzdělání tak málo, že je dnes na dvaasedmdesátém místě na světě. Zkazili jsme si půdu, řeky i lesy, jež nám naši předkové odkázali, a máme dnes nejhorší životní prostředí v celé Evropě. Dospělí lidé u nás umírají dřív, než ve většině evropských zemí.
… Nejhorší je, že žijeme ve zkaženém mravním prostředí. Morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet.
… Jen málokteří z nás dokázali nahlas zvolat, že mocní by neměli být všemocní.
… Z nadaných a svéprávných lidí, důmyslně hospodařících ve své zemi, udělal šroubky jakéhosi obludně velkého, rachotícího a páchnoucího stroje, o němž nikdo neví, jaký má vlastně smysl. Nedokáže nic víc, než zvolna, ale nezadržitelně opotřebovávat sám sebe a všechny své šroubky.
… Mluvím o nás všech. Všichni jsme si totiž na totalitní systém zvykli a přijali ho za nezměnitelný fakt a tím ho vlastně udržovali. Jinými slovy: všichni jsme – byť pochopitelně každý v jiné míře – za chod totalitní mašinérie odpovědni, nikdo nejsme jen její obětí, ale všichni jsme zároveň jejími spolutvůrci.
… bylo by velmi nerozumné chápat smutné dědictví posledních čtyřiceti let jako cosi cizího, co nám odkázal vzdálený příbuzný. Musíme toto dědictví naopak přijmout jako něco, čeho jsme se my sami na sobě dopustili. Přijmeme-li to tak, pochopíme, že jen na nás všech je, abychom s tím něco udělali. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by to mohlo oslabit povinnost, která dnes stojí před každým z nás, totiž povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat. Nemylme se: sebelepší vláda, sebelepší parlament i sebelepší prezident toho sami mnoho nezmohou. A bylo by i hluboce nesprávné čekat obecnou nápravu jen od nich. Svoboda a demokracie znamená přece spoluúčast a tudíž spoluodpovědnost všech. Uvědomíme-li si to, pak se nám okamžitě všechny hrůzy, které nová československá demokracie zdědila, přestanou jevit tak hrůzné. Uvědomíme-li si to, vrátí se do našich srdcí naděje.
… Zdá se mi, že v tom je velký mravní vklad této chvíle: skrývá v sobě naději, že napříště už nebudeme trpět komplexem těch, kteří musí trvale někomu za něco děkovat. Teď záleží jen na nás, zda se tato naděje naplní a zda se historicky docela novým způsobem probudí naše občanské, národní i politické sebevědomí.
Sebevědomí není pýcha.
Právě naopak: jedině člověk nebo národ v tom nejlepším slova smyslu sebevědomý je schopen naslouchat hlasu druhých, přijímat je jako sobě rovné, odpouštět svým nepřátelům a litovat vlastních vin. Pokusme se takto chápané sebevědomí vnést jako lidé do života naší pospolitosti a jako národy do našeho chování na mezinárodním jevišti. Jedině tak získáme opět úctu k sobě samým, k sobě navzájem i úctu jiných národů.
Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoli jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnohému se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout.
… Domácí mafie těch, kteří se nedívají z oken svých letadel a jedí speciálně vykrmená prasata, sice ještě žije a občas kalí vody, ale není už naším hlavním nepřítelem. Tím méně je jím jakákoli mafie mezinárodní. Naším největším nepřítelem jsou dnes naše vlastní špatné vlastnosti. Lhostejnost k věcem obecným, ješitnost, ctižádost, sobectví, osobní ambice a rivality. Na tomto poli nás čeká teprve hlavní zápas.
Máme před sebou svobodné volby a tudíž i předvolební boj. Nedopusťme, aby tento boj zašpinil dosud čistou tvář naší vlídné revoluce. Zabraňme tomu, abychom sympatie světa, které jsme tak rychle získali, stejně rychle ztratili tím, že se zapleteme do houštiny mocenských šarvátek. Nedopusťme, aby pod vznešeným hávem touhy sloužit věcem obecným rozkvetla opět jen touha posloužit každý sám sobě. Teď už opravdu nejde o to, která strana, klub či skupina zvítězí ve volbách. Teď jde o to, aby v nich zvítězili – bez ohledu na své legitimace – ti mravně, občansky, politicky i odborně nejlepší z nás. Budoucí politika i prestiž našeho státu bude záviset na tom, jaké osobnosti si vybereme a posléze zvolíme do svých zastupitelských sborů.
