1/3: Jeho Eminence kardinál Dominik Duka OP: 29.10.2011 Mše za národ

***

Sv. Anežka Česká: „Pečujte, starejte se o moji zem, je to vaše vlast“. Skuteční víra v Boha vede člověka k pravému vztahu k vlasti. Co znamená vlastně ono slovo vlast? Po listopadu 89 jsme objevili sílu peněz. Ne jenom mít věci znamená být šťastný. Sv. Anežka určitě neměla napsáno ve svých zemských deskách, že jí patří tato zem. Přesto říká chraňte, pečujte o mou zem. Je to vaše vlast. Na katastru není zapsáno, že nám patří Česká republika. Je to můj domov, moje město, je to má obec, je to moje vlast, je to moje zem. Je to moje katedrála, je to můj kostel. Nikdy jsme si to nekoupili, ani jsme na to neušetřili. Nedělali jsme podvodné machinace, abychom si tu zemi mohli koupit. Ani ti, kteří přišli velmi lehko k penězům se o to nepokusili. Ale ještě jsem neviděl, že by někdo položil život za své auto, za svůj televizor či nějaký jiný předmět. 

 

Ale víme, kolik lidí až do své smrti dokázalo hájit až do své smrti svou obec, své město, svoji vlast. Uvědomujeme si tento rozměr? Tedy existuje forma vlastnění, která vyrůstá ne z finančních, obchodních procesů a machinací, ale existuje forma, kdy vím, že mi něco, nebo někdo patří. To je trochu jiné vlastnění. Ojetý automobil pošlete do šrotu, možná, že vám někdo za to i zaplatí. Všichni ti šrotovníci nezachrání naši zemi od krize. Ale svůj domov, svoji vlast, své přátele nemůžete odhodit, nemůžete prodat. Jim musíte také patřit i vy. 

 

Čili musíme si uvědomit, že vlast, domov, naše katedrála, náš kostel, naše obec nám patří úplně jinak. To je vzájemný vztah, kdy my také patříme jim. Nemůžeme za toto vlastnictví zaplatit, my musíme vždy dávat své srdce. Někdy po kapkách, někdy úplně. Je to moje země, je to vaše vlast. Co znamenají tato slova? 

 

Po 22 letech svobody si stále kladu otázku jaký je vztah české církve k Anežčině zemi, k naší vlasti. A mám určitý zvláštní pocit. Pokud se dohadujeme, tak se dohadujeme o navrácení církevního majetku. To jsou věci, které se dají koupit, prodat, zpronevěřit, prohýřit. A dvaadvacet let jako bychom slíbili, že teprve pak bude naše církev mocná, pak se nám všechny programy podaří. Dovolte mi zpětnou úvahu. 

 

Slovenská církev po navrácení církevního majetku je na tom hůře, než byla předtím. Církev v Polsku zápasí s nenávistí, dokonce s tak silnou, že si ji mnozí troufají sáhnout na Kříž. Na ten Kříž, který byl bytostně spojen s těmi, kteří věděli, co je vlast. 

 

Pozor, před námi není jen krize eurozóny, či krize z globalizace. My, bratři a sestry stojíme před krizí, která nás může ohrozit, a to totálně, jestliže si neuvědomíme, co znamená vztah církev, společnost, stát. 

 

Mnohdy se chováme jako ti, které jsme dokonce pronásledovali, jako bludaři a heretici, protože jsme byli přesvědčeni, že kdo nedokáže žít a srovnat se se společností a se státem, nemůže se srovnat ani s Bohem. Víme, že je to mnohem složitější, ale měli bychom si tyto složitější otázky z dějin naší země znovu položit a uvědomit si, že jestliže mluvíme o církvi a mluvíme o druhém Vatikánském koncilu, tak nebudeme-li brát vážně slova té velké konstituce radost a naděje, že radosti, starosti a bolesti naší společnosti, této země jsou našimi radostmi, našimi starostmi a našimi bolestmi. Pak bychom asi v době Středověku byli odsouzeni jako ti, které jsme nazývali bludaři, kacíři atd. 

 

Nepřivolávám žádné hranice, jenom chci upozornit, jak je nesmírně vážné období, před kterým celá naše církev stojí. Přesto bych chtěl s radostí konstatovat jedno, že v této zemi od návštěvy, která se odehrála zde na místě umučení jediného dědice české země a jediného panovníka české země sv. Václava, na místě Paládia české země, se uskutečnila návštěva papeže Benedikta XVI. A my všichni víme, že atmosféra v zemi se změnila. Je zapotřebí mít oči, uši a být pozorný. Hledět srdcem, nenechat se svést jakýmsi ublíženectvím a dokonce upřímně řečeno i falešným bolestínstvím. 

 

Jestliže slýchám velmi často tomu Bruselu to tak dlouho trvá, že se tyto věci nevyřešily, to není problém té naší církve, ten nejzákladnější a nejpodstatnější. Pokud se uskuteční tato jednání, splní se přání těch, kteří ho od roku 1914 volali a říkali: „Ať církev není placena ze státního rozpočtu“. Můžeme být třeba také spokojeni, nebo nebudeme, protože bude záležet na nás, jak budeme umět hospodařit. Ale to není podstatou, přece církev není výrobní podnik, ani zaopatřovatelská služba, ale církev je ono společenství přátel Božích a být Božím přítelem znamená být přítelem druhého. Být Božím přítelem, být přítelem společně s druhými, tak skutečně vím, co je moje vlast a co je země Anežština. 

 

Modleme se za to, modlete se i za nás, kteří neseme určitou odpovědnost při těchto jednáních, abychom se nenechali svést. Neděláme žádné tanečky ani žádné podvody. Naše vztahy k zemi, k této společnosti a k tomuto státu nejsou založeny na tom, abychom dostali co nejvíc polí, lesů, luk a financí. Protože dobře víme a vy také, že církev potřebuje tyto věci okrajově, že církev dovede žít ve vnitřní svobodě, bez všech těchto věcí v této zemi. Tak žila v této zemi po více jak 40 let. Tak žila v Polsku, na Slovensku, v Maďarsku, tak žije v Číně a vzkvétá. To je obrovská výzva – a co by nám řekla sv. Anežka? Co by nám řekl sv. František? Nechtěl bych před ním stát. 

 

Ale my chceme tu Anežštinu výzvu opravdu přijmout vážně. Sami jsme si vědomi, že v naší zemi nebude lépe, když se vyrobí více automobilů, televizorů, pomozte mi, praček a nevím čeho ostatního. V naší zemi bude opravdu lépe, když naše děti budou moci říci mámo a táto. V naší zemi bude lépe, když starý, nemocný člověk bude vědět, že má své děti, že má své sourozence a že není odkázán jenom na státní péči. I kdyby ten stát byl dvacetkrát bohatší, není schopen dát to, co dává skutečná láska. 

 

Proto považuji za důležité, abychom touto cestou vedli své modlitby. To neznamená, že si řekneme tak vlastně nás nezajímá pomoc druhým, nás nezajímá charita, nás nezajímá církevní školství, zajímá, ale musíme skutečně rozlišovat prostředky od cíle, musíme také rozlišovat mezi prioritami a vedlejšími zájmy. Musíme skutečně dokázat odlišit zrno od plev. To sv. Anežka dokázala. To dokázala i Panna Maria. 

 

Uvědomujeme si, co považuje Bůh v životě člověka za nesmírně důležité? Ano, definujeme Boha právě díky plnosti zjevení Bůh je láska. Láska není bez svobody, proto se Panna Maria v tom evangelním úryvku musí svobodně rozhodnout. Ona měla možnost říci ne, a nebyla by za to zatracena, protože Bůh potřebuje svobodu člověka, aby mohla být láska přítomna ve světě. Proto jsme zde, proto jsme u Paládia, protože si uvědomujeme, kdo je Bůh, který se zjevil Ježíši Kristu, synu Marie Panny. 

 

AMEN

***

Skvělé, nadčasové kázání – mělo být v Katedrále sv. Víta odvysíláno!

Znali jsme se roky, příležitostně potkávali na pietních aktech. Jednou mi po mém projevu před gen. štábem AČR, po skončení pietního aktu na počest gen. Heliodora Píky řekl: „Ubývá nás…“ Dnes už mi promluvit dovoleno není. K jeho rakvi jsem položil růži – stejně jako při pohřbu Ctirada Mašína v USA, kde jsem ji položil i za Věru Čáslavskou a Martu Kubišovou na jejich přání...

To že za politiky promluvil Václav Klaus, považuji za nemravné – otec rozkrádání státního majetku. Opravdu, ale opravdu nechápu, z jakého titulu seděla v první řadě s prezidenty herečka Jiřina Bohdalová? 

Veřejnoprávní ČT vysílala přímý přenos na ČT24 – na ČT1 veřejnost „obohacovala“ Všechnopárty… Události ČT jako obvykle ukázaly jen „popisky“, nezmohly se ani na jednu myšlenku zemřelého. Měly by si vzít příklad od ARD, jejíž reportáž k 10. výročí masakru v Paříži, byla příkladná, včetně závěrečné vzpomínky v katedrále, kde se četla jména všech povražděných (trvají 15 min. a dozvíte se vše podstatné)  

Pro stojící veřejnost zcela vzadu už obrazovka nezbyla. Jako novinář jsem nebyl vpuštěn dopředu (dříve to šlo, dnes už jen pro vybrané novináře). Místo k sezení na mne nezbylo. Stál jsem u orchestru vzadu. Moc nechybělo a vstoupil jsem do živého vysílání ČT, kdy jsem se blížil do záběru orchestru. Naštěstí mne v posledním momentě, v panice, gestikulacemi varovala pracovnice ČT – viz VIDEO. Tímto se jí a ČT omlouvám. Byla to chyba pořadatelů. Potom už jsem dostal osobní ochranku viz VIDEO😊

Naposledy jsme se s kardinálem Dominikem Dukou pozdravili na Bratislavském Hradu (1.10.2025), kdy jsem mu představil diplomatku dr. Janu Chaloupkovou a její boj proti zločinným poměrům na MZV ČR.

Připojuji VIDEO natočené na Pražském arcibiskupství a FOTOGALERII z obou dnů na Pražském Hradě. II. díl následuje 17. 11 a III. díl 18. 11. 2025    

JŠ

***

V posledních letech při nesčetných příležitostech prokázal, že je ochotným a oddaným přítelem Maďarska. Často navštěvoval naši zemi, pravidelně sloužil mše svaté v našich kostelech a promlouval k významným historickým událostem u nás.

 

Zdá se mi a překvapuje, že dnes jedinou správnou skupinou, jedinou správnou ideologií jsou ti, kdo mají přístup do médií a tvoří jakousi mediálně-vládní koalici.

***