Vaše hlášení o transparentnosti, svobodě tisku nebo korporátním a politickém vlivu pomáhá zajistit spravedlivý právní systém a rovnost pro všechny před zákonem.
Umí si někdo představit, že na místě bývalých koncentračních táborů by bylo tréninkové sportovní centrum, bude postaven nový fotbalový stadion, kde bude hrát i reprezentace ČR?! Skutečný „památník“, který vystavíme sami sobě.
Za informace uvedené na této stránce nese plnou odpovědnost autor textu. European Justice Organization z.s. poskytuje pouze publikační účet pro nezávislé novináře a nenese odpovědnost za obsah ani za uvedené zdroje.
Aktualizováno 21.7.2025: „Vážený pane Šinágle, Vaše zpráva je jako živá voda v poušti. Děkuji za Váš komentář, je pro mě odměnou. Přeji si, s hlubokou úctou k předkům, bez ohledu na jejich národnost, abyste měl pravdu a k pozvednutí skutečně došlo. Henry Ertner
***
1 300 Němců z Příbrami hnáno pochodem smrti do pražského Strahovského stadionu, mnoho jich zemřelo, mezi nimi i malý Horst. Dodnes chybí pamětní deska. Připomínat, odpouštět a žít smíření.
V neděli 6. července 2025 jsme v Heiligenhofu měli možnost vyslechnout Dietmara Schmidta a Sigrid Platzek. Sourozence, kteří jako děti v roce 1945 přežili pochod smrti z Příbrami do Prahy. Zatímco Brněnský pochod smrti je poměrně známý, o Němcích z Příbrami, kteří byli za podobně krutých okolností hnáni do Prahy, ví málokdo.
„Bylo nás asi 1 300. Z Příbrami do Prahy je to kolem 60 kilometrů. Asi 300 lidí přišlo po cestě o život, umláceni, zemřeli v příkopu nebo spáchali sebevraždu.“
Dietmar Schmidt
Tábořili jsme na trávníku, měli jsme jen klacek a přes něj deku. Pod tribunami byly zeleně natřené místnosti, tam jsme někdy byli jako děti. Byly tam latríny, prostě prkna nad jámou. Pokud našli člena SS, stříleli je tak, aby spadli rovnou dolů.
Dietmar Schmidt
„Musela jsem se znovu učit chodit. Přišla jsem o oba ušní bubínky, dodnes mám křivá záda.“
Sigrid Platzek
13. května se pochod vydal na cestu. Jen pár dětí a matek s malými dětmi směli krátce jet na náklaďáku. Cíl stadion Strahov, dnes známý jako tréninkové centrum fotbalového klubu Sparta Praha. Tehdy však improvizovaný koncentrační tábor pro asi 9–10 tisíc Němců.
Nejtragičtější chvílí pro rodinu Schmidtových byla smrt malého bratříčka Horsta, sotva dvouletého, který na Strahovském stadionu zemřel hlady.
„Později jsem se matky ptala, co se s ním stalo. Řekla mi, že tam projížděli s vozíky na které házeli mrtvé, a pak byli pryč. Nikdy jsme se nedozvěděli, kam náš bratr zmizel.“
Sigrid Platzek
Masový hrob dodnes oficiálně neexistuje. Dietmar Schmidt se už léta snaží přes organizace pro válečné hroby nebo archivy zjistit, kde by mohl být bratr pohřben. Zatím marně. Pamětní deska na stadionu Strahov dodnes chybí. Možná by bylo na čase to změnit? I kvůli malému Horstovi, který opravdu neměl s nacistickým režimem nic společného. Po několika týdnech byli přeživší rozděleni do pracovních táborů.
„V zimě rodiče sehnali kamna, vyrazili díru do okna na rouru. Když v noci přišli Rusové, schovávali jsme matku pod postelí, my děti jsme si na ni lehly, aby ji Rusové nenašli.“
Dietmar Schmidt
„Rodiče museli na „Apel“ a vojáci si vybírali ženy. Velitel oslovil mou matku, chtěl ji. Otec se postavil před ni a řekl: „Nejdřív musíte zastřelit mě, než si vezmete mou ženu.“ Očividně s tím počítal. Nakonec se velitel zasmál a dal mu cigaretu.“
Sigrid Platzek
„Pak jsme viděli jak lidé, co museli nosit bílé pásky jako Němci, je vyhazovali z vlaku, takže stromy vypadaly jako bílé vánoční stromky.“
Dietmar Schmidt
Jeho otec si ten den zapsal do deníku: 14:30 překročení hranic, v pohledu na stromy jsou jen bílé pásky (vypadají jako vánoční stromky). Konečně doma v Říši! Po roce strachu a hrůzy konečně vysvobozeni.
V Bavorsku začal pro Schmidtovy nový život, ale prožité zůstalo až do dneška. A především téma smíření, Dietmar Schmidt zdůrazňuje, jak důležité pro něj bylo prohlášení města Brna z roku 2015, kterým se Brňané omluvili za pochod smrti.
„To, co jsem viděl, byla nenávist, nenávist mezi národy. Proto se celý život snažím o porozumění mezi lidmi přes hranice a jazyky.!
Dietmar Schmidt
Výzva, která je dnes snad ještě aktuálnější než kdy dřív.
V květnu 2024 valná hromada FAČR schválila vybudování nového stadionu AC Sparty Praha na místě dnešního Stadionu Evžena Rošického. Stadion bude s kapacitou 35 tisíc diváků největší v republice a budou se zde také pořádat zápasy české reprezentace. Pozemky zůstanou FAČR, stadion bude vlastnit Sparta a bude platit roční nájem. Cena stavby by měla být okolo 4,5 miliardy Kč a dokončena by měla být nejpozději roku 2035.
Umí si někdo představit, že na místě bývalých koncentračních táborů by bylo tréninkové sportovní centrum, bude postaven nový fotbalový stadion, kde bude hrát i reprezentace ČR?! Skutečný „památník“, který vystavíme sami sobě. Na místě lidských tragédií staví vyspělé země památníky, Česká republika sportovní stadion, za mlčení politiků a veřejnoprávních médií. Nikdo soudný nemohl očekávat stavění pomníků a památníků nevinným obětem po skončení války, hovořící řečí nepřítele. Nevybudovat je ani po 80ti letech už je diagnosa mravního stavu celé společnosti.
Nelze se divit, že naši zemi už svět přestal dávno brát vážně. Považuje ji za plebejské etnikum, které doplatilo na ztrátu skutečných elit a které si po generace cíleně likvidovalo. Země opět tone v bezpráví a nemravnosti, jako před Listopadem 89. Může se ještě jednou pozvednout? Mnoho času už nám doba nedává na potřebný nový, skutečný začátek. JŠ
Podpořte nezávislé vyšetřování a sdílení pravdy
Každý Váš příspěvek nejen pomáhá financovat naši práci, ale také podporuje šíření těchto informací, aby se dostaly k co nejvíce lidem. Společně tak můžeme zajistit odpovědnost a spravedlnost, aby pravda nezůstala skrytá. Děkujeme za Vaši podporu!
