Kdy přestane být kádrování autorů jiných názorů českým národním „sportem“?

Oto Klempíř, spoluautor nespočtu textů, které provázely generace, byl po 35 letech „nedobrovolně odejit“ z kapely J.A.R. Důvod? „Neslučitelné hodnoty.“ To zní jako z učebnice normalizační mluvy.

 

V překladu to znamená: má jiný (politický) názor, kandiduje za někoho, koho nemáme rádi, a už nám do kapely nezapadá. Tak ho vyškrtneme. Hotovo dvacet – eskalace dobra. A je to. Oto, kamarádství skončilo. Písničky zůstaly. A pachuť taky.

 

 

Je normální někoho po více než třech dekádách společné práce – nota bene v kultuře, která si zakládá na volnomyšlenkářství, otevřenosti a toleranci – vyšoupnout jen proto, že si dovolil mít jiný politický postoj?

 

Mnoho lidí říká: „No jo, ale když někdo kandiduje za takové divné hnutí, tak ať se nediví.“ Jenže to je přesně ten okamžik, kdy přestáváme být otevřenou společností a začínáme být kroužkem vyvolených, kde platí jediná pravda. A kdo se odchýlí, letí. A je jedno, že jste pro ně roky pracovali, psali jim texty, zpívali do ochraptění, jezdili koncerty po všech čertech, byli u zrodu všeho. Přátelství? Loajalita? Důvěra? Zapomeňte.

 

Je to vlastně symbol dnešní doby: vztahy nejsou o vztazích, ale o názorové shodě. Nejsi jako my? Nejsi náš. Hybaj! A jsi-li jiný – i když neublížíš, jen mluvíš – dostaneš ránu. Ne fyzicky, ale společensky. A někdy i profesně či umělecky.

 

Lidi, my už na toho Putina vlastně nemusíme čekat. My už ho dávno máme v sobě. V tom, jak se bojíme říct, co si myslíme. V tom, jak se preventivně auto-cenzurujeme, aby nás nevyšplouchnuli z práce, ze zakázky či z kapely.

 

Stáváme se velmistry v tom, jak šmahem odsuzujeme druhé, protože nám nesedí jejich názory, místo abychom se s nimi pokusili vést debatu. Co bylo dřív chloubou svobodné společnosti – pluralita, pestrost, různorodost – se najednou stává hrozbou.

 

A co je na tom nejsmutnější? Že tihle lidé, co ho poslali k šípku, se ještě budou plácat po zádech, jak prý zachovali a ochránili „hodnoty“. Nezachovali nic. Jen ukázali, jak křehká je tolerance, když narazí na skutečnou odlišnost.

 

Ať si každý myslí o panu Klempířovi, co chce. Ale to, co se mu stalo, by se dít nemělo nikomu (motoristům ani cyklistům). Jinak už to není skutečná havlovská svoboda. Je to diktát. Jen tentokrát v hezčím obalu.

 

***

V momentě, kdy hodnotíme autora, místo jeho názorů a postojů, končí skutečná demokracie a začíná účelové kádrování. Názorně nám to předvedli komunisté a předvádějí jejich pohrobci -  i jak toho stále dovedou využít v občansky nevyspělé zemi. Pokud se po volbách dostanou opět komunisté do Parlamentu (STAČILO-KSČM), bude to svědčit o tom, že jsme se vůbec nepoučili a nevyspěli. 

 

Od 1. ledna bude trestná propagace komunistického hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka. Zákaz symbolů a propagace komunismu na tom nic nezmění. Komunisté vždy mluví o „právech člověka“, ale ve skutečnosti je pošlapávají. Nezapomínejme, že tato zločinná ideologie stála v dějinách lidstva nejvíce lidských životů! 

 

Bez svobody slova a vlastního názoru demokracie končí. Jen ona určuje kvalitu společnosti a její (ne)vyspělost.

Abychom nezapomínali, v čem jsme žili a kdy si dnes opět koledujeme o zopakování… 
JŠ