PRAVDA DĚJIN: Národ za frontou – Jan Antonín Baťa a boj „Baťova systému“ za Československo

Jan Antonín Baťa nebyl pouhým bohatým průmyslníkem, který přispíval k obraně Československa. Byl jedním z hlavních civilních tvůrců předválečné připravenosti národa – a poté, co byl samotný stát rozbit, vůdcem podniku, který pokračoval v českém a slovenském boji napříč okupovanou Evropou i po celém světě.

 

Jeho přínos nelze měřit hledáním jediného dramatického činu. Musí se měřit tak, jak se měří vedení ve velké organizaci: podle systému, který vybudoval, lidí, které vybral a zmocnil, zdrojů, které zmobilizoval, rozkazů, které vydal, a výsledků dosažených pod jeho vedením. Tyto výsledky sahaly od strategických rezerv a výcviku pilotů před Mnichovem až po tajné financování, pomoc při útěku, odbojové sítě, Slovenské národní povstání a průmyslovou výrobu pro spojenecké armády v ohromujícím měřítku.

 

Zachované záznamy odhalují něco většího než pouhou firemní filantropii. Odhalují soukromý průmyslový systém přeměněný na nástroj národního přežití.

Jan chápal národní obranu v širším smyslu než většina politických vůdců. Země nemohla být bráněna pouze opevněním. Vyžadovala to vycvičené lidi, letectvo, dopravu, komunikaci, suroviny, výrobní kapacity, finanční sílu a organizaci schopnou rychle jednat. Ve svých projevech během krizového roku 1938 hájil demokratickou identitu Československa, kritizoval slabost a nerozhodnost a pronášel projevy o „nekapitulaci“, které v té době zaznamenali britští diplomaté.

 

Svá slova podpořil i prostředky. Když se Dr. Karel Engliš z Národní banky obával, že nouzová národní obranná akce by mohla vynést nanejvýš 300 milionů korun, Jan zmobilizoval zaměstnance společnosti Baťa v celé organizaci a slíbil, že jejich dary dorovná korunu za korunou. Příspěvek společnosti Baťa v den zahájení činil přibližně 30 milionů zlatých korun. Během pěti dnů celostátní kampaň překročila 1,2 miliardy korun. Jan se neomezil pouze na vypsání šeku. Využil morální autoritu a organizační dosah společnosti Baťa, aby proměnil váhavou výzvu v celonárodní mobilizaci.

Na žádost vysokých představitelů československého generálního štábu, včetně generálů Jana Syrového a Čízka, se rovněž zavázal zajistit zásoby nezbytných válečných surovin na přibližně dva roky. Ve Zlíně a na Slovensku se hromadily kaučuk, textilie, aktivní uhlí, chemikálie, lepidla, průmyslové suroviny a další strategické zásoby. Do května 1938 byla údajně zajištěna téměř polovina plánované rezervy. Jednalo se o soukromými prostředky financovanou strategickou základnu vytvořenou pro národní účely – materiál, který by mohl udržet vojenskou výrobu v případě, že by dovoz byl přerušen válkou nebo blokádou.

 

Když byla organizaci Baťa v rámci celostátní kampaně známé jako „1 000 pilotů pro republiku“ přidělena kvóta pouhých sedmi pilotů, ve Zlíně jich vycvičili přibližně 250. Letiště, dílny, letecká škola, vývoj letadel a disciplinovaný Baťův vzdělávací systém vytvořily rezervoár vycvičených letců. Po okupaci mnozí uprchli a vstoupili do služby u Royal Air Force, včetně československých letek, které bojovaly v bitvě o Británii a v pozdějších taženích. Janův vlastní hlavní pilot, Jan Serhant, sloužil u 68. noční stíhací letky s československým posádkou, zatímco Jiří Doležal sloužil u 311. bombardovací letky.

 

Jednalo se o předválečné vedení s válečnými důsledky: peníze byly mobilizovány, zásoby nashromážděny, stroje připraveny, piloti vycvičeni a instituce připraveny ještě předtím, než byl znám výsledek.

Mnichov a německá okupace zničily územní obranu Československa, ale nezničily celosvětový systém, který Jan již vybudoval. V očekávání zabavení pracovníci firmy Baťa demontovali a rozvezli stroje do Británie, Indie, Singapuru, Manily a dalších míst. Specializované stroje na výrobu plynových masek a vyškolený personál byly přesunuty ze závodu Fatra v Napajedlech do Francie. Dodávky strategických materiálů byly zastaveny nebo přesměrovány do Rotterdamu, Marseille, Antverp, Terstu, Norska a Anglie, aby nemohly posílit německý průmysl.

 

Jednalo se o strategii průmyslového záchranného člunu: rozptýlit výrobní kapacity, zachovat české know-how, odepřít okupantovi cenná aktiva a udržet si schopnost bojovat a obnovit zemi ze zahraničí. Německo mohlo obsadit Zlín, ale nemohlo obsadit globální strukturu, kterou Jan umístil mimo jeho dosah.

 

Otevřené pokyny od Jana by je mohly vystavit zatčení, nuceným pracím, odvetným opatřením nebo smrti. Vedení se proto muselo stát tišším, decentralizovanějším a rozčleněným. Jan vládl prostřednictvím mužů, které dosadil na důvěryhodné pozice – Josefa Hlavničky, Dominika Čipery, Huga Vavrečky, Františka Maloty, Franka Krause, Franka Mušky a dalších. Nebyli to pouze bývalí zaměstnanci jednající izolovaně. Byly to výkonné složky systému, jehož autorita stále vycházela od Jana.

 

V září 1939 Jan pověřil Vavrečku, aby ve spolupráci s Georgem Kopeckým „zařídil, aby lidé mohli uprchnout a aby o ně bylo postaráno“. Hlavnička měl formální oprávnění zastupovat Jana a vykonávat hlasovací práva spojená se 175 400 akciemi společnosti Baťa. Kraus, jednající na základě plné moci, později vypověděl, že svou povinnost chápal tak, že má zabránit nacistům v získání hodnot z podniku.

 

Když Čipera a Vavrečka vypracovali opatření, která měla zabránit tomu, aby se společnost Baťa a.s. dostala pod německou kontrolu, návrh prošel přes Hlavničku a Malotu až k Janovi v zahraničí. Malota odcestoval do Terstu, telefonoval Janovi do Belcampu, získal jeho souhlas a toto povolení bylo potvrzeno zpět Hlavničkovi. Řetězec byl nezaměnitelný: Čipera k Hlavničkovi, Hlavnička přes Malotu, Malota k Janovi a Janovo oprávnění zpět do Zlína. Nešlo o opuštění velení. Šlo o velení přizpůsobené okupaci.

Žádná osobnost neilustruje tento systém jasněji než Frank Muška, Janův důvěryhodný osobní a finanční zástupce. 5. dubna 1939 udělil Jan Muškovi plnou moc nad svými podíly ve společnostech Baťa po celém světě. Muška se poté stal klíčovým prostředníkem pro finanční pomoc, vztahy s československým vedením v zahraničí, vojenskou pomoc a mobilizaci zaměstnanců společnosti Baťa.

 

23. prosince 1939 napsal Muška ministrovi zahraničí Janu Masarykovi a slíbil, že bude stát při něm „při každé příležitosti“. Jeho nejvýmluvnější žádostí bylo, aby jeho příspěvek nebyl zaznamenán do protokolu. Tajemství neznamenalo nedostatek podpory; bylo součástí ochranné strategie. Veřejné přiznání by mohlo ohrozit zaměstnance, rodiny, majetek a komunikační kanály, které byly stále vystaveny nacistické kontrole.

 

Jan napsal, že Muškovu činnost v českém odboji sledoval „s uspokojením“. Chválil Mušku za to, že sjednotil Baťováky pro společnou věc, a dodal: „Jistě si uvědomili, že za tebou stojím.“ Výslovně schválil Muškovu organizaci finanční pomoci pro československou věc a vysvětlil: „Nemohu jednat veřejně jako ty.“

 

Muška jednal otevřeně tam, kde Jan nemohl. Jan zajišťoval autoritu, souhlas, finance a organizační zázemí. Muška představoval viditelnou ruku.

 

Muška později tento vztah jasně vyjádřil ve své zprávě Československé národní radě. Požádal Radu, aby činnost „Batamanů“ považovala za činnost Jana Antonína Baťy, protože, jak uvedl, tak rozsáhlá a účinná práce pro československou a spojeneckou věc by bez Janova vědomí a podpory nebyla možná. Nejednalo se o rodinný výklad vytvořený o desítky let později. Jednalo se o soudobý úsudek muže, který vykonával Janem svěřenou pravomoc.

 

Na základě této pravomoci se Muška zasazoval o praktickou pomoc. Navrhl, aby Baťovy továrny v Britské Indii, na Jávě a v Singapuru bezplatně dodávaly obuv tisícům československých vojáků v Sovětském svazu, čímž by se uvolnily omezené prostředky na humanitární pomoc pro teplé oblečení a další nezbytnosti. Zabýval se evakuací československých vojáků a uprchlíků, kteří uvízli po pádu Francie. Pomohl zorganizovat finanční pomoc v rozsahu, který později uznal československý velvyslanec Vladimír Hurban, jenž Mušku ve svém smutečním projevu ocenil jako muže, který svou energii a finanční podporu věnoval ve službě národního osvobození.

 

Umělé oddělení „Muškova odboje“ od „politiky Jana Baťy“ nemůže před těmito dokumenty obstát. Sám Jan řekl, že za Muškou stojí. Sám Muška uvedl, že bez Jana by tato práce nemohla vzniknout.

Příspěvek tohoto systému se neomezoval pouze na finance a skryté řízení. Na Slovensku se průmyslová komunita Baťa v Baťovanech hluboce zapojila do Slovenského národního povstání. Zaměstnanci a manažeři poskytovali personál, organizaci, zázemí, zásoby a ochranu. Do boje se zapojily stovky mužů spojených s firmou Baťa. Záznamy shromážděné v příloze identifikují 435 účastníků povstání a popisují těžké ztráty spojené s brigádou kapitána Josefa Trojana, včetně přibližně 160 mužů z firmy Baťa, kteří padli v boji.

 

Význam Trojana spočívá v širší kultuře vedení, kterou Jan vytvořil. Janův podnik nebyl koncipován jako podzemní armáda. Byl navržen tak, aby vychovával schopné lidi – manažery a dělníky vyškolené k tomu, aby přijímali odpovědnost, improvizovali, organizovali ostatní a jednali, aniž by čekali na neustálé pokyny. Za okupace se právě tato kultura stala trumfem odboje. Muži, které Janův systém vybral, vycvičil a dosadil do vedoucích pozic, disponovali disciplínou a místní legitimitou nezbytnou k tomu, aby proměnili průmyslovou komunitu v centrum národního úsilí.

 

Celkový přehled v dokumentu uvádí 1 148 osob spojených s podnikem Baťa, které se zapojily do národně osvobozeneckého hnutí: 39 popravených nebo umučených k smrti, 65 uvězněných, 142 sloužících v československé armádě v zahraničí, 35 v partyzánských jednotkách, 16 na městských barikádách, 435 ve Slovenském národním povstání, 96 v organizovaném podzemním odboji a 320 v jiných bojových akcích.

 

Představují životy, které byly vystaveny riziku, a životy, které byly ztraceny. Po potlačení povstání převzala Baťova slovenská organizace odpovědnost za více než 250 vdov a sirotků padlých partyzánů. Baťovany byly později přejmenovány na Partizánské a tamní továrna se stala Závody 29. Augusta na památku povstání. Oficiální názvy připomínaly povstání, ale do značné míry vymazaly průmyslový systém a kulturu vedení, které k jeho uskutečnění přispěly.

 

Trojan a muži, kteří s ním bojovali, nebyli důkazem toho, že Jan osobně nařídil každý čin v horách. Dokumenty takové přehánění nevyžadují. Dokazují něco historicky významnějšího: Jan vybudoval komunitu, rozvinul její lidské vedení, zavedl delegovanou strukturu a schválil politiku, v jejímž rámci mohli zaměstnanci a zdroje společnosti Baťa sloužit národní věci.

Na okupovaném území měl odpor často spíše podobu „chráněného odporu“ než spektakulárních sabotážních akcí: zachovávání pracovních míst s cílem omezit deportace na nucené práce, skrývání či nesprávné přidělování materiálu, prodlužování výrobních lhůt, zpomalování produkce, tlumení německých požadavků prostřednictvím administrativy a předávání peněz, oblečení, obuvi, dokumentů a kurýrů podzemním organizacím. Ozbrojené akce byly pouze jednou částí širšího úsilí o zachování životů lidí a znemožnění okupantovi plně využívat české a slovenské kapacity.

 

Mimo okupovanou Evropu se Baťův systém stal významným průmyslovým přínosem pro Spojence Batanagar, průmyslové město, které Jan před válkou v Indii založil a rozvinul, zaměstnávalo v roce 1942 přibližně 10 000 lidí. Během války zde vyrobili 30 021 753 párů bot, obuvi a souvisejícího obuvnického zboží; 23 788 439 kusů vojenského popruhového vybavení; 542 709 kusů výstroje pro seskoky padákem; a 1 268 697 podložek, kromě milionů dalších gumových a vojenských komponentů.

 

Celkový počet obuvi zahrnoval 433 129 párů bot pro RAF, 52 015 párů bot „Mosquito“ pro RAF, 79 075 párů bot pro Královské indické námořnictvo, 126 370 párů protiplynových návleků a více než jeden milion párů kotníkových bot. Batanagar nebyl pouhou továrnou na obuv, která náhodou dostávala vojenské zakázky. Stal se diverzifikovaným zásobovacím komplexem spojenců.

 

Prvními dobrovolníky, kteří z Indie vstoupili do československé armády, byli zaměstnanci firmy Baťa z Batanagaru. Ostatní zaměstnanci zůstali u nezbytné válečné výroby, sloužili v organizacích civilní obrany, darovali krev a sbírali peníze. Současné záznamy uvádějí částku ₹183 649,99 pro válečné fondy československé vlády, ₹201 181,88 pro Československý Červený kříž, ₹96 672,06 pro československou armádu v Sovětském svazu a ₹15 029,54 na pomoc vojákům a související výdaje. Účet z listopadu 1945 uváděl celkové příspěvky Batanagaru do československých fondů ve výši 496 533,47 ₹ a souhrnné příspěvky Československa, Velké Británie, spojenců a charitativních organizací ve výši přibližně 756 864,23 ₹. (indické rupie. JŠ)

 

V Severní Americe byla do záznamů Kongresu Spojených států zapsána zpráva, která dokládala, že společnost Baťa a její zaměstnanci v letech 1940–1941 přispěli na československou věc částkou 280 000 dolarů. Jan později sdělil americkému velvyslanci, že dal pokyn francouzským, britským a indickým závodům, aby věnovaly značnou část svých zisků československé vládě, a odhadoval, že celková podpora organizace přesáhla dva miliony válečných dolarů, a to bez započítání příspěvků na obecné spojenecké účely. Tato zpětná tvrzení vyžadují kritické zhodnocení, avšak dobová Muškova korespondence, účetnictví Kongresu a záznamy z Batanagaru nezávisle potvrzují základní schéma.

 

Prvními dobrovolníky, kteří z Indie vstoupili do československé armády, byli zaměstnanci firmy Baťa z Batanagaru. Ostatní zaměstnanci zůstali u nezbytné válečné výroby, sloužili v organizacích civilní obrany, darovali krev a sbírali peníze. Současné záznamy uvádějí částku ₹183 649,99 pro válečné fondy československé vlády, ₹201 181,88 pro Československý Červený kříž, ₹96 672,06 pro československou armádu v Sovětském svazu a ₹15 029,54 na pomoc vojákům a související výdaje. Účet z listopadu 1945 uváděl celkové příspěvky Batanagaru do československých fondů ve výši 496 533,47 ₹ a souhrnné příspěvky Československa, Velké Británie, spojenců a charitativních organizací ve výši přibližně 756 864,23 ₹.

 

V Severní Americe byla do záznamů Kongresu Spojených států zapsána zpráva, která dokládala, že společnost Baťa a její zaměstnanci v letech 1940–1941 přispěli na československou věc částkou 280 000 dolarů. Jan později sdělil americkému velvyslanci, že dal pokyn francouzským, britským a indickým závodům, aby věnovaly značnou část svých zisků československé vládě, a odhadoval, že celková podpora organizace přesáhla dva miliony válečných dolarů, a to bez započítání příspěvků na obecné spojenecké účely. Tato zpětná tvrzení vyžadují kritické zhodnocení, avšak dobová Muškova korespondence, účetní záznamy Kongresu a záznamy z Batanagaru nezávisle potvrzují základní schéma.

 

To byla Janova charakteristická forma válečné moci. Exilová vláda mohla vydávat výzvy; systém Baťy na ně mohl reagovat penězi, továrnami, obuví, dopravou, vyškoleným personálem, zahraničními účty a výrobou na několika kontinentech.

 

Bylo by historicky nedbalé připisovat každý statečný čin každého zaměstnance společnosti Baťa osobně Janovi. Důkazy neukazují, že by vydával individuální pokyny pro každý převod, každou skrytou zásilku, každou partyzánskou misi nebo každou výrobní zakázku. Tak ale vedení obrovského podniku nefunguje – a není to standard, který se uplatňuje u politických nebo vojenských velitelů.

 

Nařídil, aby se uprchlíkům poskytovala pomoc a péče. Schválil opatření, jejichž cílem bylo uchránit podnik před německou kontrolou. Formálně zmocnil Hlavničku, Krause, Mušku a další. Prostřednictvím Maloty se jeho rozhodnutí dostalo k okupovanému vedení. Muškovi sdělil, že stojí za odbojovou činností a schvaluje její financování. Vytvořil letecký program, který dodával vycvičené muže do RAF. Nechal postavit Batanagar a mezinárodní továrny, které se staly výrobními centry Spojenců. A vytvořil kulturu řízení, z níž vzešli Trojan a stovky českých a slovenských odbojářů.

 

Jan později britskému velvyslanci bez obalu popsal svou válečnou politiku: vyjmout co nejvíce ekonomického potenciálu z dosahu Němců a nasměrovat jej do spřátelených britských a amerických zemí. Jednotlivé kroky zdokumentované v tomto dodatku – rozptýlení průmyslu, ochrana majetku, záchranné práce, financování odboje, vojenská pomoc, výroba v zahraničí a podpora československých sil – zapadají do tohoto strategického prohlášení.

 

Výsledek nebyl dílem pasivního podnikatele chránícího své jmění. Jednalo se o formu civilně-průmyslového velení: využití podnikavosti, organizace, financí, výroby a lidského vedení k udržení národa, který byl vymazán z mapy.

 

Jan Antonín Baťa by proto měl být uznán ve dvou neoddělitelných rolích. Zaprvé byl významným civilním vůdcem předválečného budování obrany Československa. Mobilizoval státní finance, budoval strategické zásoby, rozvíjel letectví a výcvik pilotů, chránil vojenskou výrobu, posiloval národní infrastrukturu a veřejně se stavěl proti kapitulaci před nacistickým tlakem.

 

Zadruhé vedl podnik, který po okupaci významně a trvale přispíval k české a slovenské věci. Důkaz nespočívá ve sloganech, ale v lidech, dokumentech a měřitelných výsledcích: Muškovo výslovné prohlášení, že práce „Batamanů“ byla Janovou prací; Malotovo svědectví o velitelské struktuře; Hlavničkova pověřená pravomoc ve Zlíně; Vavrečkův pokyn pomáhat lidem při útěku; Krausova mise zmařit plány nacistů; Trojanova brigáda a oběť u Baťovan; stovky účastníků odboje; letci RAF vycvičení v Baťově; miliony na finanční podporu; a desítky milionů kusů vojenského materiálu vyrobeného firmou Batanagar.

 

 

Stál za Muškou. Stál za pověřenými manažery. Stál za mezinárodní průmyslovou sítí bojující pomocí peněz, strojů, inteligence, organizace a lidské odvahy. Stál za národem, jehož území bylo okupováno, ale jehož lid a výrobní síla zůstaly nedotčeny. 

 

Válečné dědictví Jana Antonína Baťi tedy není pouhou poznámkou pod čarou v dějinách československého odboje. Je to příběh o tom, jak se moderní průmyslový systém – připravený ještě před krizí, rozptýlený před zabavením a řízený prostřednictvím důvěryhodných lidí – stal jedním z velkých soukromých nástrojů českého a slovenského boje o přežití a osvobození.

*** 

Tento článek vychází z práce Johna G. Nashe Addendum III — Jan Baťa’s Wartime Record (srpen 2026), včetně integrovaných rukopisů „The Baťa System at War“, „Jan Antonín Baťa and the Resistance by Proxy“, „Frank Muška as Jan Antonín Baťa’s Wartime Proxy“ a studie o válečné výrobě v Batanagaru.

 

Mezi hlavní dokumentární prameny uvedené v dodatku patří dopisy Jana Antonína Bati Franku Muškovi (24. ledna 1941), Hugovi Vavrečkovi (10. září 1939), britskému velvyslanci Donaldu St. Clairovi Gainerovi (1945) a americkému velvyslanci Williamu Douglasovi Pawleymu (1946); Muškova korespondence s Janem Masarykem a zpráva pro Československou národní radu; důkazy Maloty a Krause; plné moci a zmocnění akcionářů; kongresové vyúčtování Baťových příspěvků; a dobové záznamy o výrobě a příspěvcích v Batanagaru.

 

Historická poznámka: článek připisuje Janův systém, delegovanou pravomoc, zásady, schválení a konkrétní pokyny podložené záznamy. Netvrdí, že osobně nařídil každý samostatný akt odporu, který podnikl každý zaměstnanec společnosti Baťa.

***

***

Skrytá síla za filmem Crisis: Filmové ateliéry Jana A. Bati a filmový odpor roku 1939
Jen málokterý film v dějinách nemá žádného držitele autorských práv a přesto změní společenské vnímání; Crisis je jedním z nich. A v jeho pozadí stál Jan A. Baťa.

P.S.

Má-li svět přežít, potřebuje nové Bati. Odkaz zakladatelů a tvůrců firmy Baťa, je stále aktuální. V prvním filmu z padesátých let, BOTOSTROJ, byl Baťa promitivně pomluven. Ve druhém, nedávno, ÚSVIT, opět. Příští rok má být natočen třetí film, ke 150.výročí tragické smrti Tomáše Bati. Věřme, že bude konečně pravdivý, poctivý – o poctivé práci, jakou odváděla i první globální firma světa Baťa. 

 

Rodinná vila Jana A. Bati ve Zlíně byla nezákonně zabavena komunisty. Letos soud rozhodl, že nemůže být vrácena, protože na to není zákon?! Stále v ní sídlí ČRo…
***

Samozřejmě, že jsem později projev dokončil s pomocí muzikantů: “Nechte pána mluvit”. Nadace Tomáše Bati se, bohužel, snaží umenšovat podíl Jana A. Bati. Později na semináři o firmě Baťa ve Zlíně, jsem dokonce nebyl vpuštěn. V šatně se šatnář podivně díval pod pult, nelenil jsem: “Šinágl nevpouštět” (velkým písmem na papíře). Obratem jsem se zeptal primátorky města Ondrové, zda o tom něco ví, nevěděla. Reagoval jsem: “Tak věřím, že nemáte nic proti mé účasti”. Tak jsem se mohl zúčastnit přímo v hlavním sále (ne vzadu jen pasivně sledovat obrazovku). Přivezl jsem I písemnou vzpomínku na Jana A. Baťu od dr. Jaromíra Vlčka (bývalý zaměstnanec firmy Baťa a zakládající člen Sokola Luzern ve Švýcarsku. Onemocněl a nemohl přijet. Jeho paní byly dcerou jednoho z ředitelů firmy Baťa Jana Knapa). Byla přečtena publicistou (nebyl jsem na seznamu řečníků) Markem Belzou, autorem knih o Janu A. Baťovi, jeho životě a díle v Brazílii. Vše bylo zadokumentováno. Bohužel mi byl archiv i původní kanál YouTube, zničen. Takovéto praktiky Tomáš Baťa a Jan A. Baťa bytostně 

***
V knize Josefa Banáše: “JSEM BAŤA, DOKÁŽU TO!” se píše, jak Tomáš Baťa tušil svoji smrt. Těsně před zřícením letadla v Otrokovicích udeřil mohutný blesk na Lesním hřbitově ve Zlíně a rozlomil třistaletý letý dub, poblíž místa, kde byl později Tomáš Baťa, s Pilotem Jindřichem Broučkem, pochován. Byli mezi prvními pochovanými na Lesním hřbitově, který Tomáš Baťa založil…

Premiér ČR Andrej Babiš vstupoval do politiky s cílem uplatnit Baťovy principy poctivé práce i v politice…

Anglická verze:
HISTORICAL ARTICLE: The Nation Behind the Front - Jan Antonín Baťa and the Baťa System’s War for Czechoslovakia