GREEN DEAL: Centrální plánování sovětského typu – EU: Sebereflexe po bruselsku - Jste jako Havel naruby

Cituji:

 ‚Zelená dohoda EU‘ vypadá jako sovětské centrální plánování: „Vypouštíme jen 7-8 % světových emisí, ale Brusel chce zavřít náš průmysl, aby zachránil planetu.“ 

 

„Lidé nepřišli o soukromí. Vzdali se ho.“ - „Dříve jsme hlídali soukromou sféru. Teď ji živě přenášíme.“ - Občanská společnost, nebo řízená společnost? - „Žijeme v době, kdy ti, kdo nejhlasitěji křičí o ‚demokracii a svobodě‘, jsou často těmi, kdo nejhlouběji nesnášejí skutečné projevy obojího – totiž skutečnou občanskou společnost.“  

 

„Záměrem je, aby všechny finanční prostředky podléhaly tomu, čemu se eufemisticky říká „podmíněnost“... žádný suverénní stát by neměl takové ujednání přijmout.“ - Zelená dohoda představuje riziko obětování evropské prosperity, suverenity a svobody ve jménu nedosažitelného ekologického ideálu. 

 

 

V podstatě se jedná o stejný druh centralizované ekonomiky, jakou jsme měli v Sovětském svazu, řízený stranickými byrokraty, kteří nebyli nikým zvoleni. V ústavě Sovětského svazu se samozřejmě hovořilo o lidové demokracii, ale stejně jako nyní v Bruselu to bylo zcela nedemokratické. Chruščov, Brežněv, Andropov a všichni ostatní vládli pomocí „diktátů“, jako to nyní dělá Evropská komise: potřebujeme kvóty, nesmíme vyrábět to či ono a tak dále. A stejně jako tehdy jsou všechny tyto plány na papíře velmi pěkné. Vedení Evropské unie se také zmocnil falešný pocit viny: byli jsme kolonizátoři a nyní musíme pomáhat všem zemím světa, integrovat nelegální přistěhovalce do našich společností atd. Tato myšlenka je absurdní, když více než polovina evropských zemí byla někdy sama kolonizována. 

 

Proto nemůžeme souhlasit s tím, že nevolení byrokraté v Bruselu využívají koloniální minulost Evropy jako ospravedlnění k tomu, aby dnes zaváděli drastickou politiku snižování emisí uhlíku. Navíc, i kdybychom snížili emise na nulu, jaký by to mělo dopad na životní prostředí ve světě? Byl by prakticky zanedbatelný, protože my vypouštíme pouze 7-8 % emisí, zatímco země jako Čína, Indie a Spojené státy budou znečišťovat životní prostředí i nadále.

 

 

Další paralelou je způsob, jakým je „věda“ považována za nezpochybnitelnou pravdu - používá se k umlčení diskuse a prosazování ideologie. To jsme viděli během pandemie, kdy se ve jménu vědy zavádělo mnoho omezení, přestože vědecká komunita nebyla jednotná. Dnes se dozvídáme, že „věda“ rozhodla, že EU musí snížit emise uhlíku - jinak bude čelit katastrofě. Totéž se dělo v Sovětském svazu: ateismus a marxismus byly vědou, a pokud jste se nepodřídili, byli jste nejen proti režimu, ale také proti vědě. 

 

Místo toho, aby se zabývala těmito skutečnostmi, vynakládá spoustu peněz na boj za životní prostředí, ačkoli jsme kontinent, který téměř neznečišťuje. Máme stovky předpisů, v čemž se také podobáme Sovětskému svazu. 

 

Zamysleme se například nad recyklací. Jsem pro recyklaci, ale problém je v tom, že továrny, které plasty taví, velmi znečišťují životní prostředí, takže nakonec získáme opak toho, co jsme zamýšleli. V Moldavsku dostáváme hodně zdravotnického odpadu z Evropské unie. Co s tímto odpadem děláme? Pohřbíme ho pod zem! Abychom zachránili planetu, znečišťujeme půdu.

 

 

Pokud člověk nemá žádný majetek, je zranitelný a závislý na státu; lze ho donutit k poslušnosti a sdílení jakéhokoli názoru. Pokud člověku vezmete majetek - „nebudeš mít nic a budeš šťastný“ -, berete mu svobodu. Evropská unie je v podstatě právě teď takovou neomarxistickou konstrukcí. 

 

Válka na Ukrajině nezačala v roce 2022, ale v roce 2014, a ukázala, jak je evropský establishment pokrytecký. Po obsazení Krymu a vytvoření separatistických regionů Doněcka a Luganska EU pokračovala ve výstavbě Nord Streamu a nadále nakupovala plyn od Ruské federace, čímž posílila Putina a poskytla mu všechny peníze, které potřeboval na plnohodnotnou válku v roce 2022. Musíme začít v roce 2014, abychom viděli celý obraz a pochopili, že až donedávna financovali válku. Nyní chtějí reindustrializaci, ale na to měli myslet dříve, než zavřeli jaderné a uhelné elektrárny. 

 

 

V březnu jsem byl ve Španělsku, když došlo k velkému výpadku proudu. Pracoval jsem na databázi Microsoftu, která měla vlastní zdroj energie, ale vyšel jsem na ulici a viděl město, kde nic nefungovalo. Výpadek byl důsledkem masivního přílivu zelené energie, to je oficiální důvod, a energetická soustava Portugalska, Španělska a jižní Francie byla odpojena. Ve své horlivosti propagovat tuto zelenou energii nemyslí na důsledky. Jak říká konzervativní spisovatel Douglas Murray: „Tato probuzená kultura, tato zelená hysterie, tyto nové neomarxistické myšlenky jdou příliš rychle a bez opatrnosti.“

 

Chceme-li se vyhnout katastrofě, musíme se zastavit a zamyslet se nad vším, co se děje, a také ukončit cenzuru, kterou chce Brusel uvalit na všechny, kdo nemají stejný názor. Jak řekl JD Vance, „bez svobody slova není svobody“, a má naprostou pravdu.

 

 

Přijímají rozhodnutí, která určují naši budoucnost, ale když se tato rozhodnutí nepovedou, nikdo za ně nenese odpovědnost. Místo toho se schovávají za vágní tvrzení o kolektivních rozhodnutích, vyšších autoritách nebo obviňují společnost jako celek. Deportace, vraždy a hladomory prováděné Sovětským svazem nebyly jen dílem abstraktního režimu – prováděli je jednotlivci, lidé se jmény a tvářemi, kteří tato rozhodnutí přijímali a prováděli. Špatná rozhodnutí, která se dělají v Evropské unii, mají také jména a tváře.

 

Cituji: 

Postupná ztráta konkurenceschopnosti EU způsobená zpackanou „zelenou politikou“ a přeregulovaností ekonomického prostředí nutí evropskou vrchnost nějak reagovat. Kdo by však čekal důkladnou sebereflexi, ten by se načekal.  Jako „návrat rozumu“ jsou prezentovány také úvahy o stažení návrhu na zákaz „greenwashingu“. Podle něj měly mít firmy chlubící se svojí „udržitelností“ povinnost svá tvrzení také prokázat. Je to samozřejmě celé nesmysl. 

 

 

Takže ověřovat pravdivost něčeho, čemu stejně málokdo věří, nemá žádný význam. Heslo „udržitelnost“ navíc nevzniklo spontánně v reakci na poptávku zákazníků, ale na objednávku „politickou“. Takže nejlepší cestou, jak zabránit jeho zneužívání, je zprostit firmy tohoto zadání. Ony se pak nebudou muset tvářit „udržitelně“ a ty, které to o sobě budou tvrdit, tak nejspíš takové i budou. Ovšem na základě svého vlastního svobodného rozhodnutí.

 

Na pozadí tohoto zdánlivého rozvolňování pravidel a snižování regulatorní zátěže pro firmy se evropská vrchnost naopak snaží svoji moc posilovat a centralizovat a prohlubovat „zelenou politiku“. Příkladem centralizace je například úsilí o zavedení takzvaného „28. režimu“, což není nic jiného než převlečená fiskální a daňová unie. Nebo nedávný návrh Evropské komise na zavedení nových unijních daní vybíraných přímo do rozpočtu EU a obcházejících tak členské státy. Což je jasný pokus o jejich oslabení a centralizaci moci do rukou evropské vrchnosti.

 

Mezi jasné signály, že ze „zelené transformace“ nehodlá evropská vrchnost slevit ani o píď, pak patří její návrh na přijetí dalšího „klimatického závazku“. Tentokrát spočívajícím ve snížení emisí CO2 do roku 2040 o 90 % oproti roku 1990. 

 

V reakci na pokračující ztrátu konkurenceschopnosti jsme se od evropské vrchnosti dočkali pouze několika bezcenných gest. Skutečná sebereflexe se zkrátka nekoná, EU se dál řítí do zdi a místo šlapání na brzdu ještě přidává plyn. Tohle nejspíš opravdu zastaví až pořádný náraz…

Cituji: 

Ukrajinský filozof Volodymyr Jermolenko varuje, že Evropa stále nechápe skutečný rozměr války. „Není to konflikt o území, ale o budoucnost světa. A pokud se Evropa neprobudí, může být pozdě.“ 

Z východní fronty i ukrajinské občanské společnosti stále častěji zaznívá naléhavé poselství směrem na Západ: Evropa se musí probudit. „Tohle není válka jen o Donbas. Je to válka o podobu světa ve 21. století.“. Západ stále nechápe, že ruská agrese není regionální konflikt, ale pokus o návrat ke světu rozdělenému mezi impéria – a Evropa je přímo v ohrožení. „Evropa je silná, ale chová se, jako by byla slabá,“ varuje Jermolenko. Západ podle něj ztrácí sebevědomí a propadá sebenenávisti. Ukrajina přitom stále vzdoruje, i když situace na frontě se zhoršuje. Rusko postupuje pomalu, ale systematicky. „A pokud Evropa nezačne jednat, ten čas, který teď ještě máme, brzy zmizí.“

 

 

Rusko totiž neusiluje jen o území. Jeho cílem je reimperializace světa, takzvaný návrat starých impérií. Rusko svět vnímá jako prostor rozdělený mezi tři mocnosti: Spojené státy, Rusko a Čínu. A v tomhle pojetí bude Evropa znovu rozdělená, východní část ovládne Rusko, západní Amerika.

 

Rusko nemá zájem o nějaké konkrétní části Ukrajiny. Chce změnit směr, kterým se vyvíjí dějiny. Chce návrat k dělení světa mezi impéria. Říkám tomu reimperializace – tedy konec procesu deimperializace, který měl několik klíčových etap. Pro Čechy to byl třeba rozpad habsburské monarchie po první světové válce, později pád Sovětského svazu. Ale těch etap bylo víc. A Rusko ten proces chce zastavit.

 

Ta myšlenka Havlova eseje Moc bezmocných, tedy že i totalitní režim je možné oslabit zevnitř, pokud si občané znovu osvojí vlastní subjektivitu a přestanou žít jen pro sebe, je podle mě mimořádně důležitá.

Dnes se v Evropě podle mě děje pravý opak toho, co Havel popisoval. Já tomu říkám bezmoc mocných. Evropa je silná, ale sama sebe vnímá jako slabou. To je naprostý opak třeba Ukrajiny. Ukrajina je objektivně slabší než Rusko, ale sama sebe chápe jako silnější. A možná právě proto stále vzdoruje – a v řadě ohledů i úspěšně.

 

Evropská unie je přitom podle mě pořád unikátní model, jak spojit ideu národního státu s ideou míru. A navzdory všem pochybnostem má Evropa obrovskou sílu, ekonomicky je silnější než Rusko, má větší lidský i inovační potenciál. Takže moje výzva Evropanům zní: Znovuobjevte svou sílu. Přestaňte si myslet, že jediný způsob, jak být „dobrý“, je být slabý.

 

Tohle je podle mě dědictví druhé světové války, přesněji řečeno způsobu, jak o ní mluvíme. Zdůrazňujeme především utrpení obětí a to je správně. Ale někdy zapomínáme, že jsme také museli zlo porazit. Nestačí trpět, musíte také jednat.

 

Evropa dnes často ztotožňuje moc s násilím, jako by moc nutně znamenala brutalitu. Ale to není pravda. Moc může znamenat autoritu. Reputaci. Zodpovědnost. A právě tuhle moc, nikoliv násilí, Evropa podle mě musí znovu najít. Proto říkám bezmoc mocných.

 

Mám pocit, že některé z nejlepších evropských hodnot prostě zašly příliš daleko. Například kritické myšlení, které je samozřejmě zásadní, se začalo obracet samo proti sobě. Kritické myšlení ale přece neznamená kritizovat všechno. Kritika je jen nástroj, prostředek, jak se přiblížit pravdě. Ale jakmile se z ní stane cíl sám o sobě, přechází v cynismus. A cynismus je podle mě známkou slabosti. Není to intelektuální skepse, je to jen absolutní nedůvěra ke všemu.

 

 

Podívejte se třeba na Masaryka. Byl výjimečný právě tím, že ukazoval, že je možné milovat svůj národ – a přitom k němu přistupovat kriticky. To je jádro tzv. republikánského nacionalismu, který vznikal už v 19. století, nejen v Čechách, ale i třeba v Itálii nebo na Ukrajině. Národ jako republika lidí. A z republik lidí lze potom postavit i republiku národů. Ale k tomu potřebujete pocit sounáležitosti. Bez něj nelze postavit jen nějakou kosmopolitní prázdnotu. Právě o tomhle musí dnes Evropa znovu přemýšlet.

 

Mým cílem není být zklamaný. Mým cílem je přesvědčit evropskou veřejnost – ať už v Česku, ve Francii, v Německu, nebo v Británii –, že to není válka „na Ukrajině“. Není to válka kvůli Krymu. Není to válka kvůli Donbasu nebo tomu, že by Rusko chtělo dobýt Kyjev. Je to válka o to, jak bude vypadat svět v 21. století.

 

V tomto střetu stojí dvě vize. Na jedné straně máte model Evropské unie, která se snaží skloubit myšlenku národního státu s mezinárodním řádem. Je to třetí cesta – mezi nacionalismem a imperialismem. Obě tyto krajnosti jsou podle mě problematické: Nacionalismus, když se stane xenofobním, uzavírá se do sebe a stává se nepřátelským vůči druhým. Imperialismus jde naopak úplně jinou cestou, potlačuje rozdíly, sjednocuje silou.

 

Evropská unie je samozřejmě nedokonalá, ale je to pokus tyto dva světy propojit. Spojit národní identitu, sounáležitost a komunitu s univerzálnějším řádem založeným na pravidlech a spolupráci.

 

 

Ve svých snech a i ve své ideologii chce zpět Berlín, chce kontrolovat Prahu, chce ovládat pobaltské státy. Tohle není přehánění. To je jeho reálná ambice. A to z něj dělá existenční hrozbu pro Evropu. Problém je, že si to dnes stále příliš málo Evropanů uvědomuje. Proto je třeba s nimi mluvit. Vysvětlovat jim, že tohle není konflikt mimo jejich svět, že se jich bezprostředně týká.

 

Problém je hlubší: Rusko dnes nenabízí žádnou alternativní vizi samo o sobě. Neexistuje tam silný proud, který by se jasně stavěl proti imperiálnímu způsobu myšlení. Ani mezi mnoha odpůrci režimu nevidíme hlasité odmítnutí imperiálního dědictví, to je slyšet jen výjimečně, třeba od (Garryho) Kasparova nebo několika dalších. I ti, kdo opustili ruské vězení, většinou nemluví o potřebě deimperializace. A bez toho se žádná zásadní změna neodehraje.

 

 

Putin nemá zájem o žádný kompromis. Jeho systém funguje na válce a expanzi. Každý mír, který nedosáhne jeho cílů, tedy změny režimu v Kyjevě, odzbrojení a neutralizace Ukrajiny, by pro něj znamenal porážku. Takže válka bude pokračovat.

 

A v určitém bodě Trump zjistí, že dohoda není možná. K tomu momentu se blížíme. A pak může přijít obrat, Trump může začít Ukrajinu podporovat víc než Biden, klidně i razantněji. Ne proto, že by změnil názor na válku, ale proto, že bude reagovat. Možná i na vnitropolitické tlaky, třeba na aféry, jako je Epsteinův skandál. Ale jestli to vydrží, to nikdo neví.

Co mi ale připadá důležité: Evropa si pořád nevzala z Trumpovy éry ponaučení. Pořád doufá, že se s Amerikou nějak dohodne, že jí USA budou garantem bezpečnosti. Ale to už neplatí. Amerika se o Evropu přestává zajímat, ať už je u moci Trump, nebo někdo jiný. Evropa je geopoliticky osamělá.

***

P.S.

Rusko je poslední koloniální říše. JŠ
***