Co není veřejnoprávní ČT a měla by být

Nabízet co nenabízí soukromé televize, nepřebírat jejich komerční, konzumní styl, nevysílat 24 hod. denně. Nepotřebného „harampádí“ v hlavách má veřejnost více než dost. Potom bude mít peněz dostatek a diváci to ocení. Nepotkal jsem normálního člověka, který by byl nadšen z ČT. Pro starší populaci je to často jediný prostředek, jak přežít, hlavně „aby něco mluvilo“. Proto se dívají na všechno. Reklamy do veřejnoprávní ČT nepatří. 

 

Sportovní přenosy z kdejaké okresní soutěže pro pár diváků? Kolik to asi stojí? To že nemá ČT peníze na špičkové sporty zajímající širokou veřejnost, je také selhání veřejnoprávní služby: např. Chance Liga, grandslamové tenisové turnaje, či Liga mistrů. Má zbytečně moc zahraničních zpravodajů, informujících často o nepodstatném. Pokleslé „zábavné programy“ typu  Star Dance, Peče celá rodina, Všechnopárty apod. na obrazovky veřejnoprávní ČT nepatří. Lze mezi ně zařadit i Máte slovo a mnoho dalších. 

 

Diváci by se divili, kdyby mohli sledovat zábavné pořady německé ARD např.  „Klein gegen Gross“ (Malí proti velkým), kde v atraktivních soutěžích si to rozdávají děti s dospělými, či „Verstehen sie Spass“ (Rozumíte legraci). Program má vyhovovat a zaujmout většinu, ne ji „ubavit a uinformovat k smrti“. Při rozumné skladbě programů lidi se budou diváci rádi dívat napříč generacemi. Mimochodem Rada ARD je složena z respektovaných osobností, vybavená velkými pravomocemi. Členové vykonávají funkci čestně.

 

Kdy konečně odvysílá ČT britský film: „Malý lord Fauntleroy“ (1980), obdivovaný televizními diváky po celém světe? Roky se o to snažím: „Nemáme autorská, práva, pracujeme na tom, letos to nebude…“, zní opakovaně z Kavčích hor. Jen výmluvy, aby diváci neviděli skutečnou kvalitu.

Dlouhodobé smlouvy s producenty pořadů, uzavřené bývalým gen. ředitelem ČT Petrem Dvořákem a zavazující instituce na spolupráci na léta dopředu, jen garantují „nepotřebné“ a úpadek kvality. 

 

 

ČT neustále varuje a zastrašuje o co vše bude veřejnost „ochuzena“. Vyřazením nepotřebných programů bude naopak obohacena a ráda bude platit i více, pokud jí bude nabídnuta očekávaná kvalita, kterou jinde nenaleznou. Chystá se točit seriál o OSPOD, proslulé likvidací milujících otců a zastávající se většinově matek (např. ing. Petra Vlčka, které opatrovnická justice profesně a majetkově zlikvidovala). Absolvoval jsem mnoho kauz a byl jsem zděšen. O tom to v seriálu těžko bude… 

 

 

Jisté peníze nenutí k efektivitě, ale návyku je zbytečně utrácet. Obávám se, že se to v „rodinném podniku“ ČT děje masově. Rozkrádají se veřejné peníze, kamarádi nahrávají kšeftíky, blokují mladé, talentované tvůrce. Obrazovka ČT je plná zbytečných efektů, znělek, reklam, nepotřebné impulsy buší do diváka, mozek vše ukládá do paměti, kde se množí „haraburdí“. Podstatné uniká, ztrácí se v moři nepodstatného, jako na soc. médiích. Hrozí dřívější nástup demence. To má být veřejnoprávní služba? Zatím je to neslužba, podporující debilizaci diváků, kterých zákonitě ubývá. 

 

Jak by asi dopadl statistický průzkum, kolik zaměstnanců ČT a jak dlouho sleduje ČT a kolik z nich jiné?

Přílišné množství pořadů pro děti z nich dělají opice – nikdy nemohou nahradit ulici a živý kontakt. Televize jim bere život stejně jako mobily a sociální sítě. Stále řešíme následky, příčiny včas poznat a předcházet jim, neumíme.

 

 

Německá ARD má na hlavní zpravodajskou relaci 15 min. Dozvíte se vše, v klidu bez primitivních znělek, zvukových efektů a reklam, včetně sportu a počasí. Počasí jako přednáška většinu nezajímá. Zahltí a divák na konci už pomalu neví, jak bude zítra.

 

Někdy má člověk dojem, že se dívá na TV USA, samé kovbojky – nakoupila levně licenci na stovky filmů a má z čeho „tvořit“. "Krmí" nás tím takřka dennodenně. Alespoň je kvalita, ve srovnání s ČT, daleko vyšší.

 

Moderátor stojí, host sedí jako žák před učitelem? Proč moderátor nekomunikuje v sedě? V OVM a nové Nedělní debatě sedí všichni spolu těsně, nedůstojně, jako „spiklenci v hospodě“. V ARD také moderátor při debatách stojí, má-li před sebou více hostů. Jeden proti jednomu vždy sedí, stojí-li moderátor, uráží, byť nevědomě hosta. Jakoby překypoval energií, nemůže v klidu sedět, neustále se pohybuje, gestikuluje rukama a podvědomě tak ventiloval přebytečnou energii. Tím vůbec nezpochybňuji kvality moderátora.

 

Nepokryly by náklady na tento trapný pořad poplatky za sportovní přenosy, které nabízí soukromá sféra? 

 

Při propagaci očkování proti Covid-19, dostávali slovo pouze odborníci – propagátoři. Odborníci jiného názoru nebyli připuštění. Je tomu tak dodnes s propagací očkování i na veřejnoprávním ČRo. Komu a čemu obě média slouží. Občanovi, který si je platí dost málo.

Včera v Událostech ČT byly Svátky Velikonoc připomenuty až po 15ti minutách. Většinou „obrázky“, ne myšlenky. „Čím víc radosti rozdáš druhým, tím víc jí budeš mít sám.“ Arcibiskup Graubner 

 

Veřejnoprávní ČT stále produkuje duchovní a obsahovou bídu – neumí to jinak, nebo je to cílený záměr?!

JŠ

***

 

Někdy má management určitý čas na reakci, jiny přijde takováto situace bez varování. To ale nikterak nesnímá z managementu povinnost udělat vše pro to, aby se daný subjekt s onou situací vypořádal a přežil.

 

Důsledkem snížení počtu zaměstnanců je pak i snížení souvisejících režijních nákladů, možnost sestěhování a opuštění některých objektů a prostor, snížení počtu vozidel, telefonů, počítačů atd.

 

Samozřejmě s omezenými zdroji není možné poskytovat služby ve stejném rozsahu, jako dosud. A zde vstupuje do pozornosti obecné pravidlo téměř všech podobných restrukturalizací. V dané situaci hrozící či již propuknuvší nedobré hospodářské situace a návazného nutného zeštíhlení zpravidla neexistuje žádné po všech stránkách dobré řešení – cílem je najít a realizovat to nejméně špatné ze všech špatných. Toho však stávající management nebývá většinou schopen. Je to pochopitelné – byl vybrán pro „plnohodnotný“ provoz, nezřídka i pro rozšiřování a rozvoj. Restrukturalizační úloha jde zcela opačným směrem a také vyžaduje naprosto jiné metody práce a zkušenosti. Běžný management je často také nutností „obětovat“ určité činnosti, spolupracovníky, objekty či zařízení ve prospěch alespoň určitého přežití demotivován až frustrován. V tomto okamžiku nastává prostor pro klasické krizové řízení. Nastupuje tedy krizový management, jehož jedinou úlohou je „převést“ daný subjekt přes kritickou situaci, provozně (někdy i právně, to v případě insolvenčního řízení) restrukturalizovat, stabilizovat v nových podmínkách a pak předat novému klasickému řídícímu týmu.

 

Sám jako občan však vnímám, že politici mají své ekonomické myšlení až na výjimky hodně mimo realitu běžného života. Přidávají další a další požadavky a povinnosti, ale vůbec jim nevadí, že na ně vynaložené výdaje nejsou pokryty odpovídajícími příjmy 

 

ČT si může dovolit jen takové činnosti, na které má/bude mít peníze a zbytek holt bude muset případně obětovat právě v procesu provozní restrukturalizace.

 

Samozřejmě může (jako jakýkoliv jiný subjekt) požádat své zákazníky, tedy občany o dobrovolné dary/příspěvky. V tom případě však musí poskytovat takové služby, aby se dostatečně velkému počtu takovýchto „klientů“ svými službami zavděčila. To je úplně stejné, jako u jakékoliv jiné veřejné či komerční služby.

 

ČT je určitě provozně restrukturalizovatelná. Vyžaduje to odvahu stakeholderů, kvalitní krizový manažerský tým a ráznost při překonávání předpokládatelných překážek. Provozní restrukturalizace, tedy nastavení ekonomicky udržitelného a dobře kontrolovaného provozu, není ve své podstatě žádné velké politikum, to jsou prostě jen jednoduché počty. Můžu dělat jen to, na co mám/získám peníze.

V aktuální situaci by tedy měl management ČT urychleně připravovat různé možné scénáře hospodaření, a to vědom si toho, co prý kdysi dávno prohlásil vojevůdce Oliver Cromwell: „Když zasedá parlament, nikdo si nemůže být jist hrdlem ani statkem.“

***

Argumentace, že se tímto způsobem „posiluje demokracie“, dnes působí spíše jako relikt minulosti než jako přesvědčivý důvod. Žijeme v době bezprecedentního množství informačních zdrojů. Internet, soukromá média, zahraniční kanály – nabídka je nejen široká, ale i vysoce konkurenční. Představa, že bez povinně financovaných médií by demokracie zkolabovala, je nejen přehnaná, ale především neudržitelná.

 

Navíc roste počet těch, kteří oprávněně zpochybňují nestrannost veřejnoprávního vysílání. Pokud má být něco financováno povinně všemi, musí to splňovat nejvyšší standardy objektivity a vyváženosti. A to dnes nesplňují.

 

Jak trefně glosoval (v pondělí 23. března) veřejný ochránce práv pan Stanislav Křeček: „Pokud demonstranti na Letné volali po tom, že chtějí chránit ‚naši‘ televizi, rozuměl jsem tomu tak, nechtějí bránit nestranící, nezávislou a svobodnou televizi, ale tu svoji ‚naši‘ televizi...“

 

I z těchto slov je jasné, že veřejnoprávní televize dnes není vnímána jako nestranná a objektivní. Jakmile tato důvěra v nestrannost a nezávislost eroduje, potom zákonitě eroduje i legitimita samotného poplatku. To dá rozum.

Stát, který nutí své občany financovat služby bez ohledu na jejich vůli, se pohybuje na tenkém ledě. Nejde jen o částku samotnou, ale o princip svobody volby a odpovědnosti jednotlivce. Pokud někdo chce veřejnoprávní média podporovat, ať tak činí dobrovolně. Jestliže nechce, neměl by být nucen. Tak jako stát nedávno správně zakázal „výchovně“ fackovat děti, měl by i sám sobě zakázat „finančně fackovat“ ty, kteří o veřejnoprávní vysílání rozhlasu a televize prostě nestojí. Co je na tom k nepochopení?