Byl jsem se podívat na dokument „LÍVIA“ o manželce Václava Klause…

 

Za Slovenského štátu, byl otec první dámy zaměstnán u tajné policie . Zabavoval majetek slovenským židům, kteří následně pracovali na polomech ve Schwarzebergských lesích (už pod kontrolou Němců) a končili v Osvětimi. Nepřekvapuje, že se mu v době totality dařilo. Utopil se na Slapech… Jmenoval se Štefan Miština. Své rodiče si nevybíráme, ani prostředí, kde se narodíme. 

 

První dáma mluví prostě, popisuje, bez hlubších myšlenek, s absencí noblesy, neustále si vypomáhá rukama.  Na chatě vnoučata manipuluje, kontroluje, určuje, co a jak mají správně dělat. Vyzývá je, aby jezdili na Slovensko, naučili se slovensky a nejezdili do nějaké tramtárie Maroko… Pyšní se spravením komody (zachránila ji před zhroucením pod tíhou presidentského porcelánu podpůrnou nožičkou) jako vtipným příběhem… Roznáší CD sedícím hostům za Nadační fond Livie a Václava Klausových jako v hospodě pivo… Dostává kytku od spolupracovníků se slovy: „Tumáte…“.  

 

Dokument připomíná i aféru s falešnými dárci ODS. Tato událost byla jedním z klíčových faktorů, které vedly k pádu vlády premiéra Václava Klause koncem roku 1997. Stejně jako odmítavý postoj Karla Schwarzenberga ke jmenování Lívie Klausové velvyslankyní ČT na Slovensku. Ve věci minulosti jejího otce jsem jí psal na ambasádu do Bratislavy. Neodpověděla…

 

Rodina pro ni byla nadevše a únikem z povinností první dámy i manžela a jeho okolí, kde šťastná nebyla. Potvrdili mi to i lidé, kteří ji osobně znali.  

 

Známý mi vyprávěl, jak neférově se Klaus choval, ve studentských dobách, při cestě na Slovensko vlakem a následném utkání v basketbalu. V dokumentu se ani jednou lidsky neusměje. Působí jako hráč, který je nucen stále něco hrát. Schopnost být přirozený ztratil, pokud ji kdy vůbec měl… 

 

Před lety, po skončení tradičního pietního aktu u hrobu TGM v Lánech, při výročí narození 7.března mi osobně poděkoval (musel jsem sám dozpívat i druhou část čs. hymny na počest presidenta ČSR). Při odjezdu do Prahy mne odbyl slovy: „Vy pro mne nejste novinář“. Pocta.

 

Odpoledne u pomníku TGM na Hradčanském náměstí v Praze už u mne stáli dva pánové v civilu, v těsné blízkosti pomníku. Řekl jsem jim pouze: „Nebojte se, práci mít nebudete“. Zasmáli jsme se. Pietní akt proběhl důstojně. Nezapomenu, jak prezident Klaus přicházel s chotí a hledal mne očima - našel. Opět jsem se pousmál a zamával oběma.

Přeji oběma vše dobré. Jejich životy jim nezávidím.
P.S.

Věřím, že o minulosti Štefana Mištiny se v knize LIVIA zmiňuje Pavlína Wolfová. Vedla se mnou rozhovor na TV Metropol Praha, poslední, kdy jsem mohl oslovit širokou veřejnost v době mé kandidatury na presidenta ČR v roce 2012.

 

JŠ