Vaše hlášení o transparentnosti, svobodě tisku nebo korporátním a politickém vlivu pomáhá zajistit spravedlivý právní systém a rovnost pro všechny před zákonem.
Detail článku
3/3: Ukázky z duchovního odkazu Jeho Eminence kardinála Dominika Duky OP
Zdá se mi a překvapuje, že dnes jedinou správnou skupinou, jedinou správnou ideologií jsou ti, kdo mají přístup do médií a tvoří jakousi mediálně-vládní koalici.
Za informace uvedené na této stránce nese plnou odpovědnost autor textu. European Justice Organization z.s. poskytuje pouze publikační účet pro nezávislé novináře a nenese odpovědnost za obsah ani za uvedené zdroje.
Požadavek, aby teologii studoval věřící člověk, je stejný jako požadavek na jiných fakultách. Vždyť ani konzervatoř nemůže studovat ten, kdo nemá hudební sluch. Stejně tak je tomu tak i v jiných oborech: technických, vojenských či sportovních. Kdo nemá potřebné schopnosti a talent, může studovat spíše jen jako pozorovatel.
Skutečnost reakce těch, kteří se hlásí ke Kristu, k odkazu a hodnotám křesťansví a nikoli k pseudo hodnotám evropských komisařů a předepisovatelů. Ale jasně nám říká: ne nenávisti, ne závisti, ne šovinismu ani parciálnosti. Otázka zakrývání a překrucování pravdy se totiž netýká pouze teologie, nýbrž celé řady oborů, které dnes hýbou světem.
Pravdivé zastávání hodnot, bez přetvářky, bez falše, musí být při našem hlásání evangelia autentické.
Ještě dříve ve své knize Osoba i czyn (Osoba a čin) Karol Wojtyla uvažoval o tom, jaké musí být lidské jednání, aby bylo pravdivé, aby v něm bylo vyjádřeno duchovní bohatství člověka. Jeho tehdejší osobní úvahy jsou důležité pro osobní život, pro církev, pro společenský život. V této knize budoucí papež odlišil autentické a neautentické postoje. Autentické postoje, to jsou solidarita a odpor a neautentické postoje jsou konformismus a vyhýbání se. Člověk, který chce být ve svém životě pravdivý, autentický, vnitřně upřímný, schopný zastávat hodnoty, dokáže být solidární s těmi, kteří směřují k pravému dobru, i když to něco stojí.
Žít Boží mocí je velké dobrodružství. Ale toto dobrodružství nelze uhasit zdánlivým, předstíraným, falešným jednáním.
Když se pro pohodlí utíkáme od náročného hledání pravdy, a přijímáme neautentické postoje, pohodlný konformismus a vyhýbání se, jen aby se člověk nevystavil riziku, jen aby neztratil nějaké pozemské výhody.
A tak i v této nesnadné situaci, jejíž jsme svědky, kdy se jistým způsobem mění obraz světa, kdy se ukazuje pravda ale i přetvářka, je důležité zůstat vždy na straně Pravdy, na straně člověka – s vědomím, že žádná láska není bez kříže, ale bez lásky žádný kříž nikdo z nás neuneseme.
Vidíme, že ve světě se láme ten velký ledový příkrov polopravd, manipulací a někdy i lží.
Naše společnost se nestala ateistickou kvůli pětsetpadesátipěti ateistům. Nebudeme asi tvrdit, že podle těchto našich statistik, vládne v naší zemi ateismus, musíme však bolestně konstatovat, že v naší společnosti, v naší vlasti (a jsou to sotva dva dny, co jsme slavili 28. říjen), vládne skepse, neúcta k druhému, vypjatý egoismus a nadutost.
Život, který nemá zakotvený smysl, život v němž není víra, je život bez naděje. A tam, kde chybí naděje, se vytrácí i láska.
Ne, neříkejme, že je málo času. Čas i prostor jsou kategorie tohoto světa. Naší nadějí je ten, který jest, který je s námi. A v tomto velikém tajemství Boha, který se stal člověkem v Ježíši Kristu – jak nám připomene Lev XIV. při návštěvě míst, kde se před 1 700 lety konal Nicejský koncil – nacházíme základ své víry To je skutečný bod, který nás vede k tomu, chceme-li mluvit o západní civilizaci! Ale vidíte, že to není podle kompasu. Západní civilizace vznikla tam, kde vyšel horizont – ke se rozbřesklo.
V nemocnici jsem se mohl do jisté míry ztotožnit s těmi, kdo vědí, že život není jen procházka růžovým sadem, a zároveň chápou, že i my, kteří věříme v milosrdného Boha, víme, že i nemoc patří k životu. Vyrovnávání se s ní nám dává sílu být pevnější – a také uznalejší vůči druhým.
Míváme často dojem, že architekti jako Plečnik nebo Gaudí jsou jakési „extrémní postavy“ umění. Ale v případě Gaudího musím říci – a podobně by to šlo říci i o Plečnikovi – že šlo o lidi, kteří objevili nejen současné umění, ale i měli hluboký vhled do jeho vývoje.
Otázky úzkosti, strachu či nudy, nejsou výlučně problémem moderních generací – provázejí člověka odjakživa.
Jinak už naše televizní kanály sleduji jen výjimečně. Když mne zaujme nějaké téma, hledám spíše informace na různých sociálních sítích. Tam mne překvapila obrovská vlna probuzení, která potvrzuje, že v člověku je stále hluboké touha po smyslu života – touha, která vede k pramenům a ke kořenům. K rodu, národu, k vlastní kultuře. Ne k fanatismu, ale k jasnému uvědomění si vlastní identity. Vidíme to v Polsku - ať už před presidentskými volbami, nebo při oslavách Varšavského povstání. Vidíme to i v Anglii, která se znovu hlásí ke svým kořenům.
Co mně však překvapuje, je, že toto dění zasahuje i do života církve. Uveďme třeba okolnosti kolem smrti Charlieho Kirka. Já mám ale pocit, jako bychom opět žili za železnou oponou, pokud jde o přístup k informacím. Dovídáme se jen to, co vyhovuje určité skupině, zatímco politické vedení k této skupině často raději nezaujímá žádný postoj, aby si nekomplikovalo situaci.
Smyslem demokracie není urazit nebo přemluvit.
Stačí mít dva hlasy atd. Ale aby to, co já prezentuji, to, co považuji za moudré a budu prosazovat, bylo vlastně přijato co největším počtem. A také se podle toho musím i já do jisté míry chovat. To znamená, že nemohu vyvolávat extrémní postoje. Ty nevedou většinou k řešení.
Zdá se mi a překvapuje, že dnes jedinou správnou skupinou, jedinou správnou ideologií jsou ti, kdo mají přístup do médií a tvoří jakousi mediálně-vládní koalici.
Když se však podíváme, jak dopadly volby, tak mne především teda nepotěší, ale skutečně mne hluboce zneklidňuje, že celá řada našich bratří a sester nedokáže přijmout prohru.
Namísto toho, aby reflektovali její příčiny, zahajují útok – a v tom útoku už neplatí Desatero. Nemluvím o terorismu, ale o tom, že nactiutrhání, pomluvy a urážky se stávají běžnou součástí veřejného prostoru, jakousi popkulturou mainstreamu a politikaření.
Dnes se lidé snadno nálepkují.
Máme zákon o škodlivosti komunismu i nacismu, a přesto se opět objevuje nálepkování – jedni jsou fašisté, druzí nacisté, ani se tak nenadává na komunisty. Kdo něco řekne, tak se okamžitě nálepkuje. No toto už mně připadá opravdu na nebezpečí, ne ochlokracie, ale hluboká morálně kulturní krize.
Celkově je situace ve světě složitá – vytváří se nová mocenská rovnováha.
Nejednou vidíme, že mnozí, kteří nám dříve tvrdili, jak je to vše jednoduché a černobílé, začínají své postoje měnit. Pokud však mezi sebou nebudeme jednat s respektem, úctou a snahou o porozumění, pokud nebudeme schopni skutečné diskuse založené na argumentech, skončíme ve slepé uličce. Ale nemusí to tak být. Člověk přece není bytost jen emocionální, nýbrž také rozumná a svobodná – bytost schopna soucitu, přátelství i lásky. Neměli bychom vytvářet mýty a ani mytologické postavy z lidí. Kult osobnosti tu nebyl jen za Stalina a Gottwalda – i po roce 1989 se u nás objevila určitá ideologizace a snaha vytvářet nové idoly, aniž bychom si přiznali, že každý člověk má své limity a dělá chyby. A přesto si můžeme historických osobností, ať už to byli presidenti, politici či duchovní – opravdu vážit.“
A pak dodal:
Jako dominikán jsem velmi vděčný, že se dnes sv. Tomáš Akvinský – nejsvatější z učenců a nejučenější ze svatých – stal spolupatronem vyučujících!
O slavnosti všech svatých je pro nás velikou radostí zapsat svatého Johna Henryho Newmana mezi učitele Církve a zároveň, při příležitosti Jubilea vzdělávání, jmenovat jej spolu se svatým Tomášem Akvinským spolupatronem všech, kteří se podílejí na výchovně-vzdělávacím procesu. Newmanova mocná kulturní a duchovní osobnost bude inspirací pro nové generace, jejichž srdce žízní po nekonečnu a které jsou ochotny uskutečnit – prostřednictvím bádání a poznání – onu cestu, která, jak říkávali staří vede per ad astra, tedy přes těžkosti až ke hvězdám.
„Můžeme tedy říci, že vzdělávání v křesťanské perspektivě pomáhá každému stát se svatým. Přesně tak – nic menšího.“
Zde je poslední řádek z domova
Při převozu do nemocnice sobotního večera 1. 11. 2025 v sanitě se Otec Dominik ptá: „To si mě tam asi nechají, že?“ A po chvíli hlasitě odpoví: „Jsme v Božích rukou!“
A pak se dlouze a soustředěně zadíval až někam k horizontu, jakoby očekával horizont neviditelný…
Před lety pro TV NOE Otec kardinál Dominik mluví o naději:
„Smrtí vše nekončí a křesťanské poselství Knihy knih Starého a Nového zákona hovoří o Vzkříšení, tedy máme mít skutečně hlubokou radost, protože máme naději, že celý náš život, naše starost, naše bolesti, ale také naše touhy a naděje, neskončí tím okamžikem, kdy nám budou přát odpočinutí věčné…“
***
Kdy začneme sami konat a přestaneme se chovat jako nevolníci?
Kardinál Duka neměnil své názory podle nálad veřejnosti. Říkal, co cítil bez ohledu na to, co si myslí druzí.
Kolik bývalých členů KSČ sedělo v Katedrále sv. Víta v prvních řadách? BIBLE: Podle činů poznáte je! Jak kardinál Duka mluvil, tak i konal. Vždy mění především jednotlivec a jeho skutky. Následujme jeho příklad a odkaz, ať se nemusíme stydět za své životy, být jich hodni – i trvalého odkazu pana kardinála.
Jsme povinováni na odkaz našich velkých mužů navazovat, a hlavně KONAT i v jejich jménu!
Současně se však ukazovalo, že si přestal s částí církevních kruhů rozumět, včetně svých dominikánských spolubratrů. Mnozí z jeho dřívějších přátel přestávali chápat i jeho politické preference. Rozdíly ve vnímání tehdejších problémů se prohlubovaly. Se stejným nesmiřitelným zaujetím se Duka zaměřoval i na otázky rodiny a zejména v posledních letech ventiloval obavy, že vývoj Západu tyto hodnoty zpochybňuje. Vadilo mu například, že lidé si dnes namísto dětí pořizují spíše domácí mazlíčky, a kriticky se vyjadřoval také ke „genderové ideologii“.
I jako biskup pak později vystupoval mnohokrát proti pronásledování v různých zemích
Kvůli nesvobodě čínských katolíků dokonce předal při jeho návštěvě Prahy v březnu 2016 dopis čínskému prezidentu Si Ťin-pchingovi, v němž ho vyzýval k dodržování občanských a lidských práv. Zastával se i Arménů, zvláště poté, co po prohrané válce o Náhorní Karabach s Ázerbájdžánem před pěti lety museli hromadně tuto oblast opouštět.
Vyvstávaly také otázky vztahu katolické komunity k veřejnému prostoru. Po Listopadu se často mluvilo o tom, že církve selhaly, protože se čekalo, že by ve větší míře měly určovat etický ráz transformace. Jenže se ukázalo, že církevní činnost byla zdecimována komunistickou nadvládou, navíc společnost neměla o duchovní rozměr velký zájem; lidé se mnohem víc soustředili na využití jiných možností, jimž návrat svobody otevřel dveře.
Duka si již tehdy uvědomoval obtíže, které plynuly z toho, jak se česká společnost odcizila náboženství. V rozhovoru pro Katolický týdeník na jaře 1990 prohlásil: „Má-li církev znovu oslovit společnost, pak bude muset hledat člověka a věnovat se mu nejen v kostele, nýbrž jít do prostředí, kde on žije.“ Vstupoval proto do porevoluční veřejné diskuse, v novinách vycházely jeho články, kde seznamoval čtenáře s duchovními tématy, a vyjadřoval se i k těm politickým.
Dominik Duka možná získal pocit, že vidí nástup něčeho temného, co svět kolem něj nevidí. A že se hodnoty starého světa radikálně vykořeňují a bez rozmyslu zahazují. ***
Cituji: Navzdory zásadním úspěchům se kardinál Dominik Duka všeobecného uznání nedočkal. Kvůli svému nekompromisnímu vystupování schytával místy až nenávistnou kritiku. Nesnášeli ho liberálnělevicoví novináři a progresivní intelektuálové.
Základem učení dominikánů je pravda. In Spiritu Veritatis (V duchu pravdy) bylo Dukovým heslem po celou jeho biskupskou misi. A za pravdu je nutno i bojovat. Když v roce 1985 napsal Václav Benda samizdatovou esej Jak dál po Velehradě, která reagovala na překvapivý a hlasitý nesouhlas poutníků s komunistickými pohlaváry na cyrilometodějské pouti, ukončil ji Kristovou výzvou, že „bude-li třeba, vezmeme do ruky meč“. Část katolíků včetně disidentů byla zděšena – a byl to právě Dominik Duka, kdo se za Bendu postavil.
Povahou byl bojovník
Miles christianus, křesťanský voják. K armádě měl blízko nejen proto, že jeho otec byl vojákem, blízká mu byla i služba feldkurátů. Rád přijímal pozvání ministrů obrany, aby povzbudil české vojáky na misích v zahraničí. Při jmenování arcibiskupem uvedl: „Vždyť já se svým způsobem cítím jako voják na frontě. Voják demokratické země se, stejně jako kněz, zasazuje o druhého.“
V církvi však působil v utajeném režimu, vydával samizdaty, spolupracoval s Poláky. Byl sledován StB a v roce 1981 také patnáct měsíců uvězněn na Borech. V kriminálu se seznámil s Václavem Havlem a vzniklo mezi nimi celoživotní přátelství.
Po uvedení do funkce Duka pro Katolické noviny uvedl, že „situace nahrává tomu, abychom si uvědomili potřebu spolupráce. Aby si církev i společnost uvědomily, že jde o záchranu našeho domu, kterým je stát, národ a společnost.“.
Úspěšná mise
V této misi Dominik Duka uspěl. Nejprve hned roku 2010 vyřešil s tehdejším prezidentem Václavem Klausem spor o Katedrálu sv. Víta kompromisem, s nímž obě strany žijí v míru a pokoji, a o dva roky později parlament schválil restituční zákon o majetkovém vyrovnání.
Navzdory diplomatickým úspěchům se však Duka celkového uznání zatím nedočkal. Kvůli svému břitkému vystupování schytával v médiích a na sítích urážky. Nesnášeli ho liberálnělevicoví novináři a progresivní intelektuálové. A Dominik Duka jim párkrát svým neobratným mediálním vystoupením nahrál.
S Klausem i Zemanem
Výčitky týkající se kardinálovy snahy o spojení trůnu s oltářem však nebyly vůči Dukovi fér. Sám důsledně odmítal cézaropapismus, typický pro pravoslavnou církev. Mimochodem, na rozdíl od některých skalních konzervativců na Západě i na Východě nikdy nepodléhal ďábelskému pokoušení, které nabízelo Putina jako strážce konzervativních hodnot proti upadajícímu Západu. Dominik Duka věděl, že podstatou putinismu je imperialismus, jehož pravým cílem je nás sežrat.
Nebylo ani fér dávat Dukovu snahu o dialog s politiky do kontrastu s odkazem jeho předchůdců. Kardinálové Josef Beran i František Tomášek, jeho velké vzory, se potýkali s odlišnou situací, když na straně moci stáli diktátoři. Nehledě na to, že i oni to nejdřív zkoušeli dialogem, a teprve když poznali, že to nikam nevede, se proti moci vymezili. Dukova situace byla jiná: Václav Klaus i Miloš Zeman, ať už si o nich myslíme cokoli, byli řádně zvoleni v demokratických volbách. A arcibiskupský palác stojí po staletí na stejném kopci naproti sídlu prezidenta. „Žiju s nimi na Hradě, musím s nimi nějak vycházet,“ odpovídal blízkým.
Mariánská úcta
Jako konzervativec ctil Dominik Duka tradice a význam křesťanských symbolů. Náboženské poutě ani obnovu zničených památek nechápal kunsthistoricky: byly pro něj způsobem, jak církev přiblížit lidem a jak posilovat národní a společenskou soudržnost ve stále více se atomizujícím světě. A tak propagoval slavnosti Navalis k uctění sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě, podpořil obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, zasadil se o restauraci Palladia země české, milostného obrazu Panny Marie ve Staré Boleslavi jako ochránkyně národa, prosadil nové varhany pro katedrálu sv. Víta a obohatil ji o sousoší zemského patrona sv. Vojtěcha.
Dalším velkým Dukovým tématem byla obrana rodiny a její spojení s mariánskou úctou
V roce 2015, při odhalení renovovaného Palladia, kázal: „Ztratíme-li úctu k Matce, přestaneme-li ctít Otce a odmítneme rodinu, bude to náš neodvratný konec.“ A jindy, při kázání u příležitosti návratu ostatků kardinála Berana z Říma, naléhal: „Opět stojíme v rozhodující hodině. Nemlčel kardinál Beran, nesmím mlčet ani já. Podobně jako tehdy je veden útok na rodinu. Jsou navrhovány bezprecedentní a ničivé zákony proti ní. Jsou chystány zákony degradující člověka na jakési bezpohlavní cosi. Je trvalá snaha církve marginalizovat a mít pod kontrolou (…) Společnost se tím polarizuje a radikalizuje.“ Kvůli genderové ideologii, kterou považoval za útok na lidskou přirozenost, se vymezil proti Istanbulské smlouvě a podporoval každoroční Národní pochod pro život.
Covidu navzdory
Neváhal kritizovat německou kancléřku, když umožnila nekontrolovaný příliv migrantů z Blízkého východu, a trpělivě vysvětlovat, že přikázání „miluj bližního jako sebe sama“ neznamená, že bližní z východní dálavy mají na něco automaticky nárok – tím spíš, když to ohrožuje bližní tady doma. Chápal totiž rizika pro společenskou soudržnost, čelíme-li příchodu lidí ze zemí zaplněných mešit a militantního islámu do země vyprazdňujících se kostelů.
Ale Duka se nebál. V době covidu prosadil, aby zůstaly otevřené kostely, navzdory mnoha vystrašeným biskupům. Přitom právě on byl kvůli stáří a zdraví první, kdo by se mohl klepat strachem. Strach ovšem nikdy nebylo to, co by určovalo jeho kroky.
Ukáže se, kdo jsme
Obranu proti kritikům mu věrně nabízel režisér Jiří Strach, který se svou filmovou tvorbou i veřejným vystupováním zasazuje o porozumění křesťanské zvěsti v sekularizovaném Česku. Právě v rozhovoru s ním o významu Velikonoc otec Dominik řekl: „Jednomu každému z nás je dáno, že musí zemřít. A tam se ukáže, kdo jsme.“
Jako křtěný Dominik se za něj modlím, ale jako někdo, kdo měl čest s ním mnohokrát mluvit, cítím, že se to v jeho případě už ukázalo. Přesto tu bude tento mimořádně vzdělaný, čestný, statečný, otevřený, přátelský a vždy pozitivně naladěný člověk moc chybět.
Amen.
***
17.11.1990 Praha: President USA Georg Bush: „Amerika bude po vašem boku!“.
Přivezl do Prahy repliku Amerického zvonu svobody a třikrát jej rozezněl: „Jednou za vaši odvahu, jednou za vaši svobodu a jedno za vaše děti“. Poprvé silně cítil, jakou sílu má svoboda.
Václav Havel:„Proč naše politické ovzduší je otravováno jedem demagogie a politické, národností i rasové nesnášenlivosti?“. Nic se nezměnilo ani po 36 letech!
„Takové oslavování je zpravidla oslavou oslavujících“, řekl tedy jeden student. Měl pravdu a měl by ji i dnes! (Z Událostí ČT 17.11.2025)
Co znamená slovo vlast? Po listopadu 89 jsme objevili sílu peněz. Ne jenom mít věci znamená být šťastný. Sv. Anežka určitě neměla napsáno ve svých zemských deskách, že jí patří tato zem. Přesto říká chraňte, pečujte o mou zem. Je to vaše vlast.
V posledních letech při nesčetných příležitostech prokázal, že je ochotným a oddaným přítelem Maďarska. Často navštěvoval naši zemi, pravidelně sloužil mše svaté v našich kostelech a promlouval k významným historickým událostem u nás.
***
Podpořte nezávislé vyšetřování a sdílení pravdy
Každý Váš příspěvek nejen pomáhá financovat naši práci, ale také podporuje šíření těchto informací, aby se dostaly k co nejvíce lidem. Společně tak můžeme zajistit odpovědnost a spravedlnost, aby pravda nezůstala skrytá. Děkujeme za Vaši podporu!