Odvolání ředitele Krkonoš působí jako pomsta ekologicky negramotných motoristů

Rozklad ochrany přírody v přímém přenosu totiž právě začal v Krkonoších, ale u Sněžky se rozhodně nezastaví. Politická zvěř se dostala k moci. Na rozdíl od zvířat, nikdy nebude mít dost. Ohrožuje přírodu, životní prostředí, zemi, její obyvatelstvo a budoucnost nás všech. Dokážeme ji zastavit? Čekání na Godota ji neohrožuje! Krkonoše - Riesengebirge, po staletí budovali a ochraňovali čeští Němci. Nikdy by dnešní stav nedopustili. Jejich Krkonošské boudy byly pověstně kvalitou, pohostinností, pěstováním tradic, úctou k přírodě. Necháme si líbit barbarské ničení dědictví předků primitivy, kteří staví osobní profit na účet nás všech?! JŠ 

***

Robin Böhnisch vedl Krkonoše od roku 2018 jako moderní instituci. Dokázal balancovat mezi ochranou unikátní tundry a náporem milionů turistů. Pod jeho vedením získal park vysoké hodnocení od veřejnosti i samospráv. Paradoxně byl Böhnisch ochotný přistoupit i k úsporným opatřením – souhlasil se snížením rozpočtu ze 145 na 111 milionů Kč.

 

Přesto musel odejít. Ministr Igor Červený (Motoristé) důvody tají, ale indicie jsou jasné: Böhnisch odmítl ohnout pravidla pro „naše lidi“.

 

 

Klíčovou postavou, jejíž jméno by mohlo v souvislosti s personálním zemětřesením v Krkonoších figurovat, je Klára Sovová. Tato vlivná právnička a podnikatelka, která v roce 2025 kandidovala na druhém místě kandidátky Motoristů v Královéhradeckém kraji, vlastní Luční a Labskou boudu – dva strategické objekty v nejpřísněji chráněných zónách parku. Její vztah se Správou KRNAP není jen historií běžných sousedských neshod, ale chronickým střetem dvou naprosto odlišných světů.

 

Konflikt odstartoval prakticky okamžitě po roce 2004, kdy Sovová Luční boudu vydražila. Její první velký plán počítal s rozprodejem části zrekonstruovaných pokojů do soukromého vlastnictví jako luxusních apartmánů. Pro Správu KRNAP to byl nepřípustný scénář. Vznik soukromých bytů v srdci národního parku by totiž nevyhnutelně znamenal neřízený nárůst dopravy – každý majitel by logicky vyžadoval právo dojet ke svému majetku autem či rolbou, a to v létě i v zimě. Ochránci tehdy varovali před nebezpečným precedentem, který by mohl vést k postupné „apartmanizaci“ celých hřebenů Krkonoš. Sovová musela od plánu ustoupit, což v jejím vztahu k parku zanechalo první hlubokou trhlinu.

 

Další fáze sporů se přenesla do roviny masové zábavy. Sovová začala na Luční boudě pořádat veřejné akce, které svou povahou patřily spíše do městských arén než do tundry národní rezervace. Koncerty kapel jako Mig 21, Wohnout či Vypsaná fixa přitahovaly stovky lidí, které nahoru často vyvážely rolby. Správa parku tehdy argumentovala devastací kleče podél cest a nepřípustným hlukem. Sovová se hájila tím, že jde o „soukromé oslavy“ jejího klubu přátel, ovšem inzerce v televizi a na plakátech mluvila o opaku. Spor skončil až u Nejvyššího správního soudu, který v roce 2012 definitivně potvrdil oprávněnost pokut.

 

Napětí vygradovalo v roce 2025 v tzv. „válku o vjezdy“. Správa KRNAP pod Böhnischovým vedením instalovala na přístupové cesty kontrolní kamery, aby zamezila živelnému projíždění aut bez povolení. Pro Sovovou to byla poslední kapka. Tvrdila, že park „šikanuje“ její řemeslníky a dodavatele, a na protest Luční boudu pro neubytované turisty uzavřela. Zatímco Správa argumentovala, že pravidla platí pro všechny a drtivá většina provozovatelů s nimi nemá problém, Sovová situaci prezentovala jako boj „zdravého rozumu“ proti „zelenému fanatismu“.

 

Zlom nastal ve chvíli, kdy se strana Motoristé sobě, za kterou Sovová kandidovala, chopila moci nad resortem životního prostředí. Robin Böhnisch, který jako ředitel pouze trval na dodržování platných zákonů a rozhodnutí soudů, se stal pro novou politickou garnituru nepohodlným článkem.

 

Zatímco odvolání ředitele Böhnische je viditelným personálním řezem, skutečná demontáž ochrany přírody se odehrává v tichosti skrze rozpočtové tabulky. Ministr Igor Červený a vládní zmocněnec Filip Turek (oba za Motoristy) začali operovat s lákavým, ale pro odborníky děsivým termínem: „efektivita“. Jejich hlavním argumentem pro drastické škrty v provozních dotacích je tvrzení, že národní parky sedí na „zbytečných“ balících peněz. Konkrétně Turek v médiích opakovaně zmiňuje částku 726 milionů korun, kterou mají správy parků v rezervních fondech.

 

Rezervní fondy národních parků ale nejsou žádným „přebytkem“ určeným k běžnému provozu nebo k lepení děr v rozpočtu. Ve skutečnosti se jedná o účelově vázané prostředky, které slouží jako nezbytná pojistka pro krizové stavy, jako je likvidace následků ničivých větrných smrští, povodní nebo náhlých kůrovcových gradací, které nelze předvídat.

 

Zároveň tyto fondy představují klíčovou investiční spoluúčast. Bez těchto peněz by správy parků nebyly schopny čerpat miliardové dotace z Evropské unie, které proudí do regionů na nezbytné opravy cest, mostů a další turistické infrastruktury. V neposlední řadě jsou tyto prostředky určeny na strategické výkupy pozemků od soukromých vlastníků. Právě tato schopnost státu vykoupit půdu do vlastních rukou je často jedinou účinnou barikádou, která dokáže zabránit divoké a nevratné výstavbě apartmánových komplexů přímo na hřebenech hor.

 

Nutit parky, aby tyto rezervy nyní použily na výplaty zaměstnanců nebo faktury za elektřinu, je stejné, jako by stát nutil nemocnici prodat rentgeny a operační stoly jen proto, aby měla na okamžité výplaty pro sestřičky. Krátkodobě se sice tabulkový rozpočet ministerstva může zdát opticky vyrovnaný, ale dlouhodobě taková instituce nevyhnutelně ztratí schopnost plnit svou základní funkci a chránit svěřené národní dědictví.

 

Tuto strategii lze vnímat jako chladnokrevně promyšlený plán na řízenou degradaci našich nejcennějších území, který se odvíjí v několika navazujících fázích. Celý proces začíná cíleným ekonomickým vyhladověním, kdy se drastickým škrtnutím provozních peněz – v případě KRNAP jde o propad ze 145 na pouhých 111 milionů korun – správy parků záměrně vmanévrují do stavu faktické platební neschopnosti.

 

V další fázi pak logicky následuje odborný rozklad instituce. Pod tíhou neúnosných škrtů a nařízeného propouštění musí parky opustit jejich klíčoví experti, zkušení strážci přírody i specializovaní právníci. Tímto krokem se však fatálně oslabí schopnost parku účinně hájit veřejný zájem v komplikovaných územních řízeních, čímž se otevírá volná cesta pro vlivné developerské projekty, kterým dříve stála v cestě odborná oponentura.

 

Celá operace pak vrcholí cynickou argumentací vlastním selháním. Jakmile správy parků pod tíhou podvyživení přestanou zvládat běžnou údržbu turistických cest a efektivní ochranu území, vedení ministerstva jednoduše prohlásí, že „státní správa v této roli selhala“. To se pak stane vítanou záminkou k tomu, aby se národní parky konečně otevřely soukromým investicím, po kterých někteří straničtí podnikatelé už roky volají.

 

Tento postup navíc přímo ohrožuje schopnost Česka čerpat evropské dotace. Správa KRNAP v uplynulých letech přinesla do regionu přes 1,5 miliardy korun. Pokud parky kvůli Turkově strategii přijdou o své rezervy, nebudou mít na povinnou spoluúčast u evropských projektů. V konečném důsledku tak „šetření“ Motoristů může stát českou krajinu a státní pokladnu miliardy korun v ušlých dotacích.

 

Nejsmutnější postavou celého krkonošského dramatu není odvolaný ředitel, ale muž, který stojí v pozadí a mlčí: Richard Brabec. Jako dlouholetý ministr životního prostředí ve vládě Andreje Babiše to byl právě on, kdo v roce 2017 po extrémně náročné politické bitvě prosadil „národně-parkovou“ novelu zákona o ochraně přírody. Tento zákon, který přežil veta Senátu i tehdejšího prezidenta Zemana, posunul české parky mezi světovou špičku a dal jim jasná, odborná pravidla. Robin Böhnisch byl Brabcovým klíčovým spojencem – nejprve jako předseda sněmovního výboru, který zákon „odmakal“ v Parlamentu, a poté jako Brabcem jmenovaný ředitel, který jej uvedl do praxe.

 

Dnes je tato kontinuita v troskách. Je tragické sledovat, jak hnutí ANO, které se dříve pyšnilo „expertním přístupem“ a Richardem Brabcem jako ministrem-odborníkem, rezignovalo na obhajobu svých vlastních úspěchů. Brabec, jenž sám vtiskl KRNAPu jeho současnou moderní tvář, nyní k odvolání svého špičkového manažera mlčí.

 

Ještě mrazivější je potvrzení od Andreje Babiše, že odvolání Böhnische s Brabcem předem konzultoval a ten s ním souhlasil. Tento souhlas není ničím jiným než faktickým přiznáním, že odbornost a ochrana přírody byly na politickém trhu vyměněny za loajalitu koaličního partnera.

 

Andrej Babiš jako zkušený politický pragmatik dopustil, aby resort životního prostředí ovládli lidé, jejichž názory jsou v přímém rozporu s vědeckým poznáním i evropskými závazky Česka. Pod jeho dohledem nyní ministerstvo řídí politici, kteří neváhají veřejně prohlašovat, že celá představa o možnosti ovlivňovat či stabilizovat klima na Zemi je pouze „naivní, falešná a nevědecká“. Tento výrok Petra Macinky, za který si právem vysloužil anticenu Zelená perla, se tak stal novým ideovým pilířem úřadu, který má mít ochranu klimatu v popisu práce.

 

Děsivý je i posun v rétorice vůči občanské společnosti. Ministr Červený se neštítí označovat ekologické organizace, které se v regionech fakticky starají o údržbu krajiny, za „zločince“. Vrcholem této politické neodpovědnosti je pak faktická rezignace na mezinárodní scéně. Tím, že čeští ministři opakovaně odmítají účast na unijních radách a v Bruselu se nechávají zastupovat lidmi bez patřičného mandátu či diplomatické váhy, drasticky oslabují vyjednávací pozici celé České republiky. V momentě, kdy se v Evropě rozhoduje o miliardových investicích a klíčových regulacích, se tak dobrovolně odsouváme na vedlejší kolej, kde budeme jen bezmocně přihlížet rozhodnutím ostatních.

 

Babišovo hnutí ANO se tímto krokem dostalo do nebezpečného vleku „nováčků“, kteří v resortu životního prostředí nevidí ochranu národního bohatství, ale ideologické kolbiště. Ponechat Motoristům volnou ruku k destrukci profesionální státní správy výměnou za to, že „nebudou kecat“ do jiných ministerstev, hraničí s anarchií.

 

Hnutí ANO tímto „posvěcením“ popřelo svůj vlastní environmentální odkaz a dalo najevo, že profesionální správa země končí tam, kde začíná zájem koaličního partnera. Andrej Babiš tak nese přímou odpovědnost za to, že nechal položit resort životního prostředí na lopatky lidmi, kteří o jeho fungování nevědí takřka nic.

 

Výrok Petra Macinky o tom, že po nástupu Motoristů „poteče zelená krev“, přestal být  nadsázkou a stal se pracovní metodou. Odvolání Robina Böhnische není izolovaným incidentem, ale první domino kostkou v širším plánu na ovládnutí národních parků. Zdá se, že odbornost, respekt v regionu a dodržování zákonů nejsou ochranou, pokud stojíte v cestě stranickým zájmům.

Nebylo by vůbec překvapením, kdyby další jméno na seznam patřilo Pavlu Hubenému, řediteli Správy NP Šumava. Hubený, podobně jako Böhnisch, představuje generaci ředitelů-expertů, kteří dokázali park stabilizovat po letech politických válek o kůrovce a divočinu.

 

Pokud se veřejnost, akademická obec a zbývající racionální křídlo vládní koalice neozvou nyní, stane se z českých národních parků pouhá atraktivní kulisa pro byznys vyvolených.

 

***

Politická zvěř se dostala k moci. Na rozdíl od zvířat, nikdy nebude mít dost. Ohrožuje přírodu, životní prostředí, zemi, její obyvatelstvo a budoucnost nás všech. Dokážeme ji zastavit? Čekání na Godota ji neohrožuje! 

 

Krkonoše - Riesengebirge, po staletí budovali a ochraňovali čeští Němci. Nikdy by dnešní stav nedopustili. Jejich Krkonošské boudy byly pověstně kvalitou, pohostinností, pěstováním tradic, úctou k přírodě. Necháme si líbit barbarské ničení dědictví předků primitivy, kteří staví osobní profit na účet nás všech?! 

 

JŠ