Senát ČR 25.2.2025: Nebyl jsem vpuštěn do Senátu na konferenci o gen. Sergeji Vojcechovském

„Dlouhý Franta“ František Bareš: „Tisíckrát raději zvolím smrt, než abych žil jako otrok.“
***
Opomenul jsem přihlášení a nebyl „vpuštěn“ ani jako novinář. Ředitelka MENE TEKEL nezvedala telefon ... Civilního šéfa PČR na recepci Senátu jsem upozornil na porušování svobody tisku. Představit se odmítl, stejně jako odpovědná úřednice Senátu a úřednice za přepážkou. Vyzvala mne, abych udělal místo dalším (stál jsem u ní jediný). Ta jednostranná neochota, nevstřícnost, jednotnost postupu, byla až zarážející. Podivné chování osob u veřejné instituce. Předložil jsem policistovi novinářský průkaz. Odmítl, prý není důkazem mé totožnosti. Moji občanku také odmítl. Zato mne podrobně informoval, jak a kde si mohu stěžovat… Události ČT večer mlčely. Po cca 20 min. mé přítomnosti jsem nezahlédl žádného zástupce médií? Třeba byli s předstihem už na místě, pokud se včas zaregistrovali a dostali „povolení“?!

„Návštěvy“ Senátu vůbec nelituji, vždy se těším, co prožiji jinak - a také jsem prožil! Před začátkem jsem se osobně seznámil s delegací saského premiéra, včetně jeho osobně. PČR se snažila setkání zabránit,  nestihla. Stejně jako setkání s velvyslancem Litvy - J. E. Rolandasem Kačinskasem, hlavním řečníkem. Dal mi svoji vizitku automaticky, poté co jsem mu nabídl svoji. Litva má třetinu obyvatelstva ve srovnání s ČR. Je důkazem, že i malá země, malý národ, se může chovat jako David, hrdě. Za své dějiny se nemusí stydět, na rozdíl od naší země. Poučil se z ní a stále bojuje za svobodu, nezávislost a pomáhá i druhým v jejich boji. O od Litvy se máme stále co učit!

Podobně jako kdysi japonský ministr zahraničí na Václavském náměstí, kdy jsem byl přítomen jeho setkání s Věrou Čáslavskou při uctění památky na Jana Palacha. Ministr zahraničí ČR Jan Lipavský na mne ve Vídni 7.11.2023, na Diplomatické akademii, poslal rakouskou policii jen proto, že si nepřál moji přítomnost při jeho přednášce o bezpečnosti Schengenu. Jiné země, jiné mravy. …

Na poslední chvíli se dostavil i prof. JUDr. Jan Kuklík, Dr.Sc., prorektor Univerzity Karlovy a děkan právnické fakulty UK. Byl jsem v šoku – zpod saka mu zezadu koukala košile až do kolen (měl rifle!). Bylo to na poslední chvíli, kdy byl pro mne už „nedosažitelný“. Proto jsem ho ani nestačil upozornit a vyfotografovat. Krátce jsem s ním při příchodu hovořil (známe se roky). Snad se někdo ještě včas našel a zabránil mezinárodní ostudě? Při odevzdání kabátu si toho šatnářky nemohly nevšimnout, byl sám, mlčely… I on je dalším příkladem zdeformované doby, která vede i k takovýmto nevědomým excesům. Ve FOTOGALERII naleznete i trefný komentář o úpadku „oblékací kultury“ v naší zemi ing. Mirko Šindeleka, CSc (LN 13.7.2024).

Po letech jsem potkal i paní Naďu Kohlerovou ze Slovenska, roky bojující za uctění památky Pavla Wonky. Jako poslední, už mimo budovu, jsem ukázal cestu jedné stařence, české profesorce z Francie. Byla nejlépe oblečená ze všech! 

Následně jsem navštívil přednášku na UK o informatice na Malostranském náměstí. Bez problémů jsem prošel, žádná kontrola, mohl jsem pronést cokoliv… Za to si vedení UK účtovalo miliony na odměnách …  

Budeme o dnešních zločinech psát zase až za 30 let, nebo opět budovat nové Muzeum Paměti národa za 50 let o dnešním dění, zamlčovaném před veřejností, jako za vlády KSČ? (Ne)závislá média o nich ví, ale poslušně mlčí, stejně jako v 50tých letech, kdy se týkají i PČR a české justice?! Kdo má asi tu moc nařizovat médiím co smí a nesmí veřejnost vědět?

Jak je veřejnost, v jakékoliv době, informována o dění v zemi, ukazuje na její úroveň a vyspělost. Dost možná by gen. Sergej Vojcechovský dopadl stejně jako gen. Heliodor Píka, kdyby nebyl vydán … 

Akce byla o totalitě. Mně se její metody návštěvou Senátu opět oživily… 

P.S.

Při odjezdu domů ze Zličína jsem v nouzi zašel do křoví „na malou“. I po několika měsících tam „parkoval“ nákupní vozík firmy ALBERT. Očekával jsem, když ho vidí tolik lidí, že bude brzy na svém místě. Vrátil jsem ho na místo. Zaměstnankyně firmy mi vřele poděkovala. Pokud myslíme jen na sebe ve stylu „co není moje se mne netýká“, nedivme se dnešním poměrům v naší zemi. Aktivním zájmem o druhé a o dění v zemi, je začátkem řešení. Pasivita a odevzdání se osudu do rukou druhých, jeho koncem. JŠ

***

 

Ani po 35 letech nezná česká společnost plně pravdu o své předlistopadové minulosti. Nedivme se. Nemálo těch, co využili totalitu ke snadnému živobytí, využilo podobně demokracii ke stejnému. Cinkání klíčky nikoho a nic nemůže ohrozit.