„Jsem vděčná za svoji cestu a lidi, které jsem na ní potkala. Udělala jsem spoustu chyb, ale jsem ráda, že jsem vždycky šla za tím, čemu věřím. Pokud tahle cesta mohla motivovat, jednoho z diváků, budu za to ráda. Pravda se, podle mě, pořád vyplatí.“
Budeme o dnešních zločinech psát zase až za 30 let, nebo opět budovat nové Muzeum Paměti národa za 50 let o dnešním dění, zamlčovaném před veřejností, jako za vlády KSČ? (Ne)závislá média o nich ví, ale poslušně mlčí, stejně jako v 50tých letech ...
Když jsem měl 20 let, myslel jsem si, že můj otec je idiot. Ve třiceti, jsem si občas myslel, že má docela pravdu. Ve čtyřiceti, že to byl celkem moudrý chlap. V padesáti jsem si řekl: kdyby tu tak byl a poradil mi!
Jejich syna, Jana V. Rotta, jsem znal. Žil ve Švýcarsku, v Curychu. Pomáhal jsem mu s restitucí budovy slavného železářství, provoz chtěl obnovit. Dopadl jako Jan A. Baťa. Podivnou roli v restituci sehrála rodina bývalého senátora Edvarda Outraty.
"Ničeho jsem nenabyl lehce, každá věc mně stála nejtvrdší práci. Nehledejte lehké cesty. Ty hledá tolik lidí, že se po nich nedá přijít nikam." Tomáš Baťa