"Asi to tak má být", řekla mi ukrajinská organizátorka. Rozloučili jsme se. Jeden z nás čtyř byl Čech. Jeho syn padl na Ukrajině. Bojoval v Ukrajinské armádě… Jistě bude také mezi vyznamenanými. Čest jeho památce.
„Dnes, v naší době, jako by se kolektivismus, vláda těch, kdo žijí z druhé ruky, ta odvěká stvůra, utrhla ze řetězu a začala vztekle řádit. Dotlačila lidi na úroveň takového intelektuálního ponížení, které nemá v historii lidstva obdoby..."
Ukrajina bojuje za uchování zdravého rozumu nemocného světa, včetně jejích sportovců, kteří jsou hodni myšlenek a odkazu zakladatele Olympijských her barona Pierre de Coubertina. Ukrajina obětuje a dělá pro záchranu dnešního světa nejvíce!
Díval jsem se na televizi a sedmiletý synek se zarazil nad slovy řečníka: „Chceme patřit k Evropě, chceme jít do Evropy“. Zeptal se mne: „Proč to říká, my přece k Evropě patříme, jsme evropská země, nemám pravdu?“
Něco je hodně špatně se světem, když jeden chorý člověk sám ohrožuje celý svět. Na záběrech z poslední doby je vidět klesající rozhodnost v hlase, i vypovídající řeč těla ruského diktátora, není divu.