Maxim Ponomarenko je ukázkovým případem mravního kolapsu české společnosti a politických stran. Dokáže se společnost ještě takovým lidem a politickým stranám ubránit, nebo se stane jejich další bezbrannou obětí?
Právo, slečno Tagartová?“ podivil se soudce Narragansett. „Jaké právo? Já s ním neskončil – ono přestalo existovat. Stále se však věnuji své profesi, stále sloužím spravedlnosti… Kdepak, spravedlnost existovat nepřestala. Jak by mohla?
Schválili zákon „mravní zákon“, jak říkali. Trestal každého, kdo ho dodržoval za to, že ho dodržoval. Čím svědomitěji se jím člověk řídil, tím více trpěl. Čím víc ho šidil, tím lépe si žil. Jeho poctivost byla nástrojem sloužící nepoctivosti druhých.
Co se stalo mě, může se stát v této zemi komukoliv. Zmanipulovat jasnou kauzu se zjištěnými pachateli, přes všechny nashromážděné důkazy, to je neakceptovatelné! Pokud vás můj případ zaujal, prosím, šiřte jej dál. Nesmí zapadnout „pod koberec“.
Následující texty mohou vyvolat nevolnost, nechutenství, morální paniku, a rozhodně, měli-li jste kdy jaké, ztratíte poslední iluse o Policii České republiky jako o tom, kdo v této zemi prosazuje právo a pomáhá obětem těch, kteří je porušují.