Prof. Jaroslav Turánek: Co se to děje s českými studenty?! Aneb dějiny se opakují

Realita byla ale trochu jinde: Bach se za Havlíčka přimluvil, nechal ho bydlet v nejlepším brixenském hotelu Zum Elephanten a vyplácel mu gáži 500 zlatých ročně. Jinými slovy – místní na internovaného Čecha žárlili, protože se měl mnohem lépe než oni, když přes den chodil na procházky po horách a psal a po večerech rozhazoval apanáž v hostincích s místními děvčaty (než mu úřady raději přivezly manželku s dcerou). Havlíčkovu situaci vlastně vystihuje humorná replika z Cimrmanova dramatu České nebe: „No, že by tak moc trpěl… Jel zadarmo do Alp a měl tam polopenzi!“

 

A o této zvláštní, zajímavé a ne tolik známé době je i kniha Jen žádný rámus, pánové! – což je mimochodem citát, který měla údajně říct vůdčí postava české politiky František Palacký na Havlíčkově pohřbu. Tento výrok tak trochu naznačuje, že Vídeň sice uzdu přitáhla, ale hlavy si Češi sklopili sami, k tomu je nikdo nenutil…

Magdalena Pokorná, autorka této objemné knihy, se zkoumanému období věnuje do všech detailů. Nijak si tu dobu neidealizuje, poctivě přiznává všechno, co tehdy bylo špatně, ale zároveň ani zdaleka nepokračuje v omšelém narativu, jak tehdy bylo všechno špatně. Místo toho nabízí přehledný portrét doby od toho, co zbylo z revolučních ideálů, až po nastupující reálpolitiku a nálady mezi lidmi.

 

Vůbec atmosféru doby se autorce, zkušené historičce se specializací na 19. století (pozornost zasluhují například její dosavadní knihy o „vůdci národa“ Františku Ladislavu Riegerovi nebo portrét o nespravedlivě zastíněném Josefu Němcovi, manželovi mnohem známější Boženy Němcové), daří vystihnout znamenitě. Pomocí dobových plakátů, jarmarečních písní a střípků nejrůznějších zajímavostí kreslí portrét doby, která byla stejně živá a plnokrevná jako naše současnost.

 

A vidíme, že se zas tak moc od sebe neliší. Tak třeba se podle jisté dobové fámy měla 13. června 1857 srazit se Zemí kometa. Lidé kvůli tomu dokonce opouštěli Prahu, protože se na venkově říkalo, že katastrofa postihne především hlavní české město. A také se začalo šířit, že tyto obavy záměrně vyvolávali určití lidé proto, aby národ „dohnali ke strachu a k poníženosti“. Kdepak, konspirační teorie tehdejších „dezolátů“ se od těch současných zase tolik nelišily. Dnes se jenom po Facebooku šíří daleko rychleji.  

David Lanz (MFD 17.1.2026) Celý článek>

Pořád se řeší, jak snížit státní rozpočet, a tedy státní dluh, ale nikdo neřeší – záměrně? –, jak snížit počet položek, které z něj platíme, to jest jak mít skutečně štíhlý stát. Novela Tajný život institucí Ladislava Šerého potvrzuje, že k erárnímu cecíku je přisáto příliš mnoho ambiciózních a neschopných s funkcí a taktéž zbabělých nemakačenků.

 

 

 

„Kancelářská práce, sen všech lenochů. Je to v podstatě zbyrokratizovaná náplň všedního dne, zklidňující, aby nepropukala nespokojenost se životem, ohlupující a pohodlná, aby nevyplouvaly na povrch jiné možnosti, méně pasivní, méně konformní.“ Je to o to protivnější, že dobou, která přála konformistům víc, tedy dobou vlády jedné strany, Marek evidentně pohrdá. Nezmůže se ale taky na nic lepšího než na parazitování na státu.

 

Je pravda, že sám přiznává, že již není zrovna jura a že je za zenitem: „Všechno mi sice ještě jakž takž chutná, ale už to nemá grády jako dřív. Vlastně to nemá žádné grády, skutečná radost z prožívání každodennosti je pryč. Jsou dny, kdy mi nejde vůbec nic, a jsou čím dál častější.“

 

 

 

Zkrátka, červi říkají: Nemůžeme za to, že jsme odporní, když se musíme svíjet v páchnoucím bahně. Bahno oponuje: Nemůžu za to, že páchnu, když se ve mně svíjejí ti odporní červi...

 

Nicméně rozčarování může pocházet i z faktu, že vytoužený odklon od Východu přinesl pouze to, že jsme zjistili, že Západ dávno není, co býval: „Vyhořelý Západ. Příliš mnoho pracoval a teď to má. A taky dost vykořisťoval, takže si může dovolit silnou vrstvu rentiérů. V mechanicky udržovaném blahobytu se pak oslabují zdravé instinkty, mezi které patří v první řadě nepouštět si domů nepřítele. Hlupáci navolí superbohaté fašisty, to bude jejich poslední akt demokratické vůle. Už se jich nikdy nezbaví.“

 

 

Ale teď už pojďme na to nejlepší, na prostředek Tajného života institucí, nabízející popis porady, kterou vede ředitel lačný moci, prebend a přátelení se s mocnými. Přitom k tomu naprosto není kompetentní. Kdo zná literární prostředí, ví, kdo byl předobrazem – je naprosto nepochopitelné, jak se někdo takový vůbec mohl ředitelem Památníku národního písemnictví stát.

 

„Povolanost“ ředitele na poradě vynikne – vedle toho, že vše nakousnuté se odkládá na jindy, neboť starý pán musí za chvíli odkvačit na ministerstvo –, když je řeč o chystaném mytí oken. A především když opakovaně hovoří o tom, že je nutno šetřit: „Protože my teda nemáme žádný celkový přehled, jakou máme spotřebu… Týká se to samozřejmě elektřiny a samozřejmě taky vody, tak prosím i na záchodě splachujte opatrně a s mírou… Je to záležitost, která nás bude škrtit zřejmě ještě asi nějakou dlouhou dobu možná… je třeba s tím počítat a prosím pěkně myslete na to… jakmile přijdete do práce, myslete na to. Protože samozřejmě… musíme se s tou situací nějak vyrovnat a nebude to lehké, to upozorňuji rovnou a vy to víte také…“ Přitom nejlepší by bylo, kdyby se všichni spláchli.

 

Následně se „dědkovo“ ptydepe ještě dostane do vyšších obrátek tím, že je jedním z podřízených obviněn z neschopnosti a lpění na funkci a je mu jasně řečeno, že by měl své křeslo uvolnit, což ho pochopitelně rozpálí. Přičemž nijak nepřekvapí, že na to zareaguje tím, že chce dotyčného vyloučit z porady. I tento konflikt ale patrně nakonec vyšumí do ztracena, jak to v této instituci ani jinak nemůže být.

 

Proto jsou čtenáři odporní taktéž veškeří „dědkovi“ podřízení. Proč tak dlouho pod ním pracují a dávno nic neudělali? A copak nemají ani kousek sebeúcty, že se nezvedli, nedali výpověď a nešli pracovat jinam, kde by to dávalo větší smysl? To jsou takoví zoufalci, že se musí stát de facto spoluviníky tohoto obludného blba s funkcí? Marek navíc v duchu vyjadřuje řediteli sympatie, jelikož on aspoň není bez chuti a zápachu, je to prostě hamižný buran. Ostatně, mají k sobě blízko rovněž, co se týče onoho splachování: ráno v bytě Marek totiž mudruje o tom, že přestal splachovat po každém použití toalety, odmítá dělat něco jenom proto, že je to zvykem.

 

Patrně se to bude zdát na první pohled jako zbytečné natahování textu, nicméně závěrečná část nás dovede k jasnému poznání, že jde jen o sérii nikam nevedoucích tlachů.

 

A dále k intenzivnímu uvědomění si toho, že se jedná o prózu z pracovního prostředí. Marek nad půllitrem nesedí s přáteli, nýbrž s kolegy, se spolupracovníky. Což se zvlášť názorně vyjeví ve chvíli, kdy se po telefonu od bratra dozvídá, že jejich otec zemřel. Sdílení tak intimní informace s ostatními u hospodského stolu správně vyhodnotí jako nepatřičné a nechá si to pro sebe. To je ta Márova pohodička: pracovat pod neschopným – či všehoschopným – mamelukem a potom sedět v hospodě s lidmi, kteří mu jsou vlastně cizí. Celý článek> (Ondřej Horák, MFD 8.11.2025).

Kam směřuje svět? Včera - matka k dceři: „Nikdy nechoď s žádným klukem sama do bytu. Víš, jací jsou. Jedno pomilování, uteče ti a ty budeš s ostudou rodit“. Dnes – otec k synovi: „Nikdy nechoď s žádnou holkou sám do bytu. Víš jaké jsou. Jedno pomilování, udá tě, neutečeš a ty půjdeš s ostudou do vězení.“

 

MFD Čtenářské Fórum, Jindřich Krbec (17.1.2026)   

Oslovením emocí a bezpracného zisku je u většiny Čechů snadné, i s nimi manipulovat, ať už ve volbách či bankovními účty. I to je následek trvalého selhávání vzdělávání a výchovy. Chybí nám všude skutečné elity, které jsme si sami zlikvidovali. I proto patříme k mediálně nejméně vyspělým zemím v EU. Stačí oslovovat emoce, pudy a zdravý rozum je na posledním místě, pokud vůbec. Před českým plebejstvím varovali už K.H. Borovský, F. Palacký i TGM.

 

S prof. Turánkem, se známe osobně z odborných debat na téma očkování proti Covidu 19 a rizik s ním spojených. Dnes se koná ve Sněmovně seminář na téma Covid 19. Předpokládám, že nebude chybět. Stejně tak předpokládám, že ze slovutných profesorů a vědeckých kapacit, kteří se roky ve veřejnoprávních médiích takřka denně zastávali očkování, se nedostaví ani jeden. Naposledy se na seminář o Covidu 19 ve Sněmovně dostavil jako jediný pouze prof. Václav Hořejší, český molekulární imunolog, mikrobiolog, biochemik a vysokoškolský pedagog. 

 

Možná se polepší veřejnoprávní ČT a natočí poprvé reportáž, v rámci demokratické výměny rozdílných názorů. Přímý přenos ČT 24 lze těžko očekávat. Přednost dostanou „krmící“ pořady nikoho a nic neohrožující, které patřičně udržují širokou veřejnost v potřebné nevědomosti. Otázkou je, jak dlouho si to bude moci, bez následků, ještě dovolovat?

V pátek jsem se přihlásil na seminář o Covidu 19 u paní I. Nové. Včera k večeru mi přišla jednoslovná odpověď: „obsazeno“. To by tak hrálo, aby do Sněmovny, na veřejné semináře, mohli chodit i občané, kteří nemají rádi našeho všemi milovaného a ctěného vůdce, pana Tomia Okamuru… 

 

Mimochodem Univerzita Karlova se nachází na 265 místě hodnocení všech univerzit světa. Nedivme se. Vysoké školy tvoří v podstatě průmysl. Pro skutečně nadané studenty, kteří v naší zemi zbyli, po mnoha let trvající likvidace skutečných elit, by jich stačil zlomek. 

 

JŠ
***

***
Žebrák dobyly Himaláje

Většina zná hrdiny pouze z médií, ale kolik skutečných, obdivuhodných lidí, potkáváme v denním životě, aniž bychom je znali? Nepotřebují se zviditelňovat, těší je, co sami dokázali, zvítězili sami nad sebou.