Prof. Cyril Höschl: Jak číst svůj život a nepromarnit ho

Zemřel 21.4.2025. Právě jsem dočetl jeho knihu TAK O CO JDE? Jak číst svůj život (MF 2023). Skvělé, obohacující čtení a motivace pro smysluplný život. Nikdy nebyl členem žádné politické strany. V roce 1996 neúspěšně kandidoval na Praze 8 jako nestraník na kandidátce ODA (Občanská demokratická aliance) ve volbách do nově vzniklého Senátu Parlamentu České republiky. Zvolen nebyl, nebyl dost „dobrý“. Dodnes nebyl oceněn státním vyznamenáním ke 28.říjnu? Zato tam máme takové „výtečníky“ jako je např. senátor za ODS Zdeněk Hraba, který prohlásil, že Ústavu ČR napsal robot z 83 %. Zřejmě AI "vymyslel" už tehdy😊 Nedivme se, že je země v takovém stavu, řízena a zřízená neelitou, sloužící především sobě. Příjmení Höschl nám připomíná, že měl i předky německy hovořící, prospívající naší zemi po dlouhá staletí.

 

 

Zacinká zvoneček rodiče s dětmi vejdou do prvního pokojíku. Když pesimista uvidí tu hromádku dárků, rozpláče se a zoufale naříká: „To si nezasloužím! Stejně to s tím nebudu umět, mně to je k ničemu, jenom to rozbiju…“ Pak vejdou do druhého pokojíku, optimista otevře balíček, spatří koňský trus a vesele zajásá: “Tatínku, tatínku, tady někde blízko bude poník!“ (str. 36)

 

S pozitivní četbou reality skutečně jdete štěstí naproti, přivoláváte si ho, neboť jedna pozitivní věc plodí druhou. (str. 41)

 

Pokud máme čas, rozhodujeme se pomalu a racionálně, naopak v ohrožujících situacích a pod časovým tlakem používáme rychlé myšlení, intuitivní, které často může být špatné, ale pořád lepší než nic. Uvádí k tomu spoustu krásných příkladů. Například jeden známý: míček a pálka stojí dohromady 110 korun: míček je o 100 korun levnější než pálka. Kolik stojí míček?

 

Člověk vyhrkne, že pálka stojí 100 a míček 10 korun, ale je to klam. Málokdo spočítá takhle jednoduchou úlohu na první dobrou správně, tedy že míček stojí 5 korun a pálka 105. Je to zakleté. Způsobuje to zadání, které vás mate a svádí k falešnému výsledku. (str. 65-66)

Efekt přehnané sebejistoty způsobuje, že svým vlastním chováním dáváme váhu 99 procent, kdežto těm cizím jenom 40 procent. Ještě zmíním paradox volby. Když se zhroutil komunismus, tak jsme si říkali: „Konečně tady bude tržní ekonomika a budeme si vybírat z padesáti druhů hořčic a jogurtů!“. Mysleli jsme si, jaká to bude paráda, jenže se ukázalo, co už kapitalisté dávno věděli. Že velká škála možností nevede nutně k větší spokojenosti, ba naopak, čím je více možností, tím více zesiluje pocit, že jste si vybrali špatně. (str. 74)

 

Chudý středoškolský profesor na penzi si nese domů v síťovce kousek gothaje, půlku chleba a lahvovou desítku. Když čeká na přechodu na zelenou, přibrzdí u něj luxusní bourák se staženou střechou a hudbou puštěnou na plné pecky. „Jé, dobrý den, pane profesore,“ pozdraví řidič, bývalý žák. „Jé, dobrý den, Vonásku, koukám, že se vám dobře daří!“, profesor na to. „Čímpak se živíte?“ „Byznys, kupuju a prodávám.“ „Co si tak ale pamatuju, voni v matematice nebyli zas tak moc dobrej, že ne?,“ diví se profesor. „Ale pane učitel, mně to stačí. Za stovku koupím, za dvě stovky prodám, mně to jedno procentíčko stačí!“ (str. 78)

 

Řeknu vám důležitou poučku: od svého okolí se zpravidla dočkáme takového chování, jaké v něm svými postoji vyvoláváme. (str.96) 

 

Líbí se mi teorie, že přirozený jazyk je zrcadlem přírody. Podobně jako příroda je v neustálé proměně coby živoucí organismus, není to žádná rigidní struktura. Všimněte si, že mrtvé jazyky jsou opravdu mrtvé a nijak se nevyvíjejí, protože nemají jak. Zatímco živý jazyk je jako botanická zahrada, má svoje mutace, přesuny významu, je proměnlivý a zajímavý stejně jako příroda. Z toho mimochodem vznikají zdánlivě neřešitelné problémy, se kterými se potýká umělá inteligence. (str. 97)

 

Musím přiznat, že cítím vnitřní odpor k tomu, kam až to dospělo a zároveň určitou bezmoc. Počítače nám mimo jiné pomáhají řešit problémy, které jsme před tím neměli. (str. 174) 

 

Během ceremoniálu v Karolinu se už hosté řadili do průvodu, za nimi rektoři a děkani všech vysokých škol, a tak se stalo, že jsem se v jednu chvíli nachomýtl do blízkosti princezny Diany s Milanem Knižákem, tehdy rektorem Akademie výtvarných umění. Sám si pro tyto příležitosti navrhl extravagantní talár, na hlavě měl takové tři špičky, které připomínaly obrácené zmrzlinové kohouty, vzadu vodnickou zelenou oponu a v uších keramické střepy, jako náušnice. Samozřejmě tím budil pozornost. Princezně Dianě byl představen jako rektor umělecké školy, takže ona pochopila jeho outfit a začala se zajímat. „Ty náušnice jste si navrhoval sám?“ ptala se ho. „Ano, jistě,“ odpověděl Milan hrdě. Načež princezna si sundala svou královskou náušnici a podávala mu ji. „Pojďte si je vyměnit!“. „Ne, ne!“ odpověděl k údivu všech. Celá scéna byla lehce nevhodná, okolo stojící do něj šeptem hučeli: No tak, Milane! Vždyť to je terno! Neblázni! A tak podobně. A on pořád: Ne! Ne! Zabejčil se a nepovolil.

 

 

Velikáni se zblízka projevují úplně jinak, než jaký o nich máme obraz z médií. Doložím to příhodou z téhož průvodu, o kterém jsem mluvil. Rektor Radim Palouš si tehdy nesl svůj projev v deskách a na nich měl položené brýle. Když míjel stupínek před pódiem, brýle mu spadly na zem. A princezna Diana, která už byla uvedena na místo do první řady, si toho hned všimla. Takže nikoli zřízenec, úředník, nebo asistent, ale Její královská výsost Princezna z Walesu jako první vyskočila ze sedadla, zvedla brýle ze země a podala je rektorovi. To všechny tak ohromilo, že se ozval potlesk. Jak jsem ji poznal zblízka, chovala se vždycky nenuceně a přirozeně, mile a nenafoukaně. Udělala na mne velice dobrý dojem. (str. 197-198).

 

Mimochodem Milan Knižák, jako člen Rady ČT, kdysi prosadil zákaz přímých obrazových přenosů ze zasedání Rady ČT (dnes pouze audio přímý přenos). Důvodem byl nesouhlas většiny radních, aby je diváci veřejnoprávní televize viděli, jak si chodí, i mimo přestávku, pro velké porce do bohatého bufetu a jak se při „práci“ nekulturně „cpou“, s prvky plebejského chování – při vší úctě k menšině radních, jejichž vůle se nemůže prosadit. Nepřejí si, aby je při práci viděli ti, co si je platí. Alespoň jim nezakázal předseda Rady ČT Karel Novák přístup do bufetu, jako mé osobě, kdy mne „trestal“ za mé „nedemokratické“ jednání, často jako jediného zástupce veřejnosti, nemluvě o jednom zrušení bodu Různě, abych nemohl promluvit za veřejnost 3 min. (po mnohahodinovém tlachání radních o ničem). 

 

Prof. Cyril Höschl by i pro ně měl jistě připravenu „diaognózu“…. Čest jeho práci, památce a trvalému odkazu.

 

Vzdálili jsme se od skutečného života, jen prázdně, nedůstojné člověka, existujeme. Člověk je nezměnitelný, nucen neustále stoupat a klesat, neschopen udržitelného stavu tak, jako to umí zvířata. Budováním blahobytu rosteme jen do určité hranice. Jeho nezřízenou konzumací zákonitě časem padáme a vracíme se na začátek. Uregulujeme se k smrti duchovní i fyzické, kdy se zákonitě, vždy projeví neměnné zákony Přírody. Ještě nám dává čas, ale moc ho už nezbývá na potřebné změny – hlavně v našich hlavách.

 

JŠ