Květa Jeriová - Pecková, aneb jak nás hlídalo StB na ZOH V Lake Placid a jiné postřehy

Cituji z MFD DNES Magazín: Závidím leda nádherný sníh (Jan Malinda 27.2.2025). Když skončila v reprezentaci, nikdo z papalášů jí nepoděkoval. Bohužel jsem odkaz na článek nenalezl, cituji z pěti stran skvělého rozhovoru:

*** 

… Večer před odletem do Lake Placid si nás vedení výpravy na hotelu svolalo s varováním, že kdyby náhodou president Spojených států řekl na zahajovacím ceremoniálu o Sovětech kvůli jejich invazi do Afganistánu, co by se jim nelíbilo, tak odjedou – a my bychom museli odjet taky. 

 

… Samozřejmě jsme věděli, kdo ve výpravě je naše hlídací vočko. Nervóznější ale byli funkcionáři spíš z hokejistů. Během celého pobytu řešili, že někde poblíž operují emigranti jako Václav Nedomanský a nemohli přijít na to, jestli a kde se s těmi hokejisty tajně schází. Zpátky se letělo přes New York, ale ten jsme viděli jen z dálky, protože vedení namítlo, že bychom se mohli dostat do zácpy, takže jsme pak pět hodin trčeli na letišti. 

 

… V samotném Lake Placid jsem byla jednou na večírku firmy Rossignol, která pozvala na oslavu všechny medailisty jezdící na jejich lyžích. Pustili mne tam s trenérem Cillerem, který po návratu z vesnice nešťastně uklouzl na zledovatělém zmrázku a odřel se na tváři, až mu tekla krev. Spatřil ho někdo z našeho vedení a za trest, že dělá ostudu, mu do konce olympiády uložili domácí vězení. Ciler byl tvrďák, ale také šíbr a recesista, takže druhý den se nechal vyfotit u neomítnuté zdi s vlastnoruční cedulí „První vězeň v Keene, cela 23B“ (olympijská vesnice se stavěla jako pozdější vězení JŠ), což mělo dohru. Po návratu z olympiády přišel na ekonomické oddělení dopis s výměrem pokuty za nevrácený klíč od cely 23B, ale v následujícím dopisu pořadatelé napsali, že ten klíč panu Cillerovi nechají na památku, protože vstoupil do dějin jako první vězeň v Keene – a navíc z komunistické země.  

 

Když jsem přišla do reprezentace, na první sníh se jezdívalo na tři neděle do Kiruny, kapesné bylo 200 švédských korun, za což by se dala koupit možná tak gramofonová deska, takže mazáci nám radili: „Vemte si s sebou litr vodky, dá se tam dobře prodat až za třicet švédů!“ Takže všichni nakoupili vodku, jenže v neděli odpoledne přišel telegram, že v pondělí se do Kiruny neletí – jede se na Mísečky, kde napadl metr sněhu, tak proč jezdit za valuty do Švédska? Byli jsme naštvaní, ale co se dalo dělat… Po deseti dnech dřiny, kdy jsme byli orvaní jak dobrmani, přišel trenér, že si zajede na noc domů. Víc nemusel říkat. Jakmile odjel, spontánně jsme se slezli v recepci, kde prodávali přeslazený džus, a vytáhli jsme ty láhve vodky – no přece to nepovezeme domů! … Švédskou Kirunu nám časem zatrhli a začalo se jezdit na přípravu do Ruska, do Apatity asi 200 km jižně od Murmansku, na sídliště uprostřed tajgy. 

 

Nebyla to žádná sláva, ale přežili jsme. Rusové byli navzdory své bídě velice pohostinní. Ve frontě na mandarinky nás chtěli pouštět dopředu a v krámě jste neviděl maso, ale mi ho měli na talíři dvakrát denně. V Apatity za námi chodilo družstvo místních lyžařů – chudáci, kteří jezdili na dřevěných lyžích, bylo nám jich až líto, tak jsme se s nimi dělili o vybavení výměnou za šampaňské. Když jsem to jednou spočítala, prožila jsem v Rusku půl roku života, z toho jednou jsme tam přebývali i čtyři týdny v kuse – to už byla zkouška psychické odolnosti.

 

Jak si biathlon urval sledovanost, zdá se mi, že lyžařská federace se snaží běh na lyžích zatraktivňovat, ale divácky to na ně moc nezabírá.

Souhlasím a myslím, že nevědí, co s tím. Zavedli sprinty, přenášejí běh na lyžích i do hal a měst. No nevím… Teď navíc zavedli tu hloupost, že ženské jezdí stejné vzdálenosti jako chlapi. Ať se na mne nikdo nezlobí, ale když si vzpomenu, jak jsme jezdili dvacku a jak mě i v solidní formě od patnáctého kilometru zaléval studený pot, měla jsem toho plné zuby a jakžtakž dojela do cíle… Pak nasadili třicítku a teď mají ženské jezdit padesátku? Proč? Proč ze ženského sportu dělají takové mučení?

Konkrétně čeští závodníci jsou odkázáni na individuální tréninky, protože nemají středisko jako my. My měli středisko v Jablonci i na Slovensku, trénovali jsme pohromadě, takže každý trénink měl úroveň, protože jsme se chtěli předhánět. Navíc padá míň sněhu, za nás se dalo lyžovat skoro všude – oni teď mají cestovat na ledovce? Zatímco my měli pět deset párů lyží, oni jich mají desítky a ani to neuvezou.

 

Jestli někomu něco závidím, jsou to tři věci. Když napadne hezký sníh a já nemůžu lyžovat, to druhým závidím, že oni můžou. Zadruhé, když svítí sluníčko a někdo si na něm může v klidu posedět a já nemůžu, to taky závidím. A třetí – když rostou houby a já na ně nemohu vyrazit a někdo jde proti mně s plným košíkem. Běžcům závidím leda ten nádherný sníh, když se dívám na nějaký lauf ze severu Evropy, to bych se svezla!

***

Z dnešního vrcholového sportu se stal byznys, na úkor ohrožení zdraví sportovců. Zákaz dopingu neznamená, že se přestal používat. Morální zásady to nemohou zastavit. Vede MOV či národní svazy statistiky zničeného zdraví vrcholových sportovců? Mnozí na následky dopingu zemřeli. Kolik dnešních vrcholových sportovců zaplatí svým zdravým či předčasně zemře? Kvůli tomu baron Pierre de Coubertin Olympijské hry jistě nezakládal. JŠ