Kritizoval Beneše, degradovali jej na vojína. Hodnost arm. gen. Lvu Prchalovi dodnes nevrátili

 

Jediný ze čtyř armádních generálů tehdejší československé armády, jehož jednotky se na Podkarpatské Rusi v březnu 1939 odvážily bránit území rozebírané republiky se zbraní v ruce, se jmenoval Lev Prchala.

Od počátku kritizoval naivitu a zbabělost kapitulantství prezidenta Edvarda Beneše a jeho odklon od demokracie a podřízení se stalinistické diktatuře. Beneš ho nechal v exilu degradovat na vojína a po návratu do Prahy si to nechal potvrdit i zvláštním usnesením vlády.

 

Ani třicet pět let po pádu komunismu nestačilo, aby mu armáda a vláda vrátily alespoň hodnost a uznaly jeho vojenskou čest. Byl statečnější, než všichni generálové, kteří sloužili komunistické armádě dohromady. Ministryně Jana Černochová přesto nad jeho případem váhá už několik let. Spravedlnost?

 

 

Devatenáctého června uplynulo osmdesát let od masakru německy hovořících civilistů, kteří se po válce chtěli vrátit do svých domovů na středním Slovensku. Je známý jako masakr na Švédských šancích.

 

Vůbec poprvé bude v kostele svatého Vavřince v blízkém Přerově celebrovat mši na památku dvou set šedesáti sedmi obětí této neomluvitelné masové vraždy pražský arcibiskup a primas český Jan Graubner. Budiž připomenuto, že jeho předchůdce na arcibiskupském stolci tu odvahu neměl.

 

Z Armády České republiky nebo z ministerstva obrany nepřijde nikdo. Vrahy přitom byli vojáci 4. divize československé armády. Jen jediný z vrahů, poručík Karel Pazúr, byl postaven před soud a odsouzen. Ve vězení strávil jen něco přes rok, kdy byl propuštěn na amnestii.

 

Agent StB, předtím ještě sovětské expozitury Obranného zpravodajství armády, byl až do sedmdesátých let místopředsedou Zväzu protifašistických bojovníkov na středním Slovensku, a to i přesto, že byl za války aktivním členem Hlinkovej gardy.

 

Dlouhá léta v komunistických kriminálech strávili naopak dva prokurátoři, kteří se případ před únorem 1948 odvážili vyšetřovat – František Doležel a Anton Rašla.

 

O samotném masakru nejméně dvou set šedesáti pěti nevinných civilistů je už mnohé známo. Nejvíce se o to zasloužil přerovský patriot docent František Hýbl, který na závěr svého více než dvacetiletého bádání vydal česko-německou souhrnnou knihu „Krvavá noc na Švédských šancích nedaleko Přerova 18. a 19. června 1945“ (vydalo statutární město Přerov v roce 2018).

 

Přesto je namístě, aby se nová generace historiků znovu ponořila do archivů a doplnila obraz zpravodajských operací a uměle provokovaných masakrů německých civilistů o jejich kontext a propojenost.

 

Postoloprty, Brno, Ústí nad Labem, Švédské šance u Přerova, Petržalka – tam všude tyto „černé“ vojenské oddíly byly. Šlo vlastně o trestné jednotky ze zajatých příslušníků takzvaných Pohotovostných oddielov Hlinkovej gardy, kteří se jako poslední bojující část armády Slovenského štátu v ústupových bojích dostali až k Písku, kde přešli do amerického zajetí.

 

Za necelý týden si je už v první polovině května 1945 vyzvedl osobně československý ministr obrany Ludvík Svoboda. Zařadil je pod 4. „slovenskou“ divizi armády umístěnou v Praze. Jen o pár týdnů později zmizeli v černých operacích Obranného zpravodajství.

 

Prakticky všichni důstojníci brigády bojovali v armádě Slovenského štátu na Ukrajině a na Kavkaze a měli vysoká nacistická vyznamenání, někteří i Železné kříže za odvahu v boji. O to víc nyní museli poslouchat nadřízené z OBZ a sovětské „poradce“.

 

Kromě Pazúra nebyl nikdo z nich nikdy za svoje poválečné zločiny potrestán. Karel Vaš, Bedřich Smetana, Eugen Surovčík… Eugen Kosmel, kterému soud v roce 1947 prokázal spoluúčast na vraždách maďarských, židovských a německých civilistů v koncentráku na Petržalce u Bratislavy, si neodseděl ani den ve vězení.

 

 

Čtvrtá divize byla rozhodnutím velení armády (rozkaz 127) už na konci května 1945 pověřena obsazením jižního a středního Slovenska a hranice s Maďarskem. Mezi její úkoly mělo patřit vyčištění území od Němců a Maďarů.

Až do konce roku 1947 vedla ve stavech zvláštního důstojníka pro přesidlování Maďarů. Petržalka byla jen první z řady jejích posádek na přesunu z Prahy. Nevracela se tedy z vojenské přehlídky a Petržalka pro ni byla zcela novým umístěním.

 

Nová generace historiků by měla hledat kontext a souvislosti. Třeba si pak všimnou i detailu, který vyvrací všechny možnosti náhodného setkání dvou transportů na nádraží v Horních Moštěnicích.

 

Osmdesát let po válce by moderní Armáda České republiky měla otevřít zbývající archivy a sama usilovat o popsání zločinů, prováděných po válce v cizích službách, ale jejím jménem. Měla by označit organizátory vraždění civilistů a odebrat jejich vyznamenání.

 

A jistě by měla očistit čestné vojáky, kteří se dokázali vzepřít dobrovolnému podřízení stalinské diktatuře a destrukci demokracie. Armádní generál Lev Prchala si to zaslouží. Celý článek>

P.S.

Stejně jako loni jsem pozval 12 vrcholných představitelů ČR na pietní akt na Švédských šancích, kdy vedení města Přerov nemá odvahu je pozvat. Odpověděla pouze KPR: „Dovolte mi touto cestou popřát vydařený a důstojný průběh celé vzpomínky.“ Veronika Zitová (KPR 3.6.2025). 

 

Předpokládám, že pražský arcibiskup a primas český Jan Graubner, bude celebrovat nejen žehnání nových zvonů, ale také promluví na pietních aktech na Přerovském hřbitově a na Švédských šancích. Věřme, že z ostatních deseti pozvaných se dostaví alespoň někteří, jako první čeští politici od roku 1989. Uctí tak památku nevinných 267 obětí, včetně žen, dětí, batolat a kojenců, povražděných vojáky čs. armády v době míru. Projevili by tak svoji morální vyspělost – i za cenu rizika, že příště už nebudou zvoleni – viz Karel Schwarzenberg při volbě presidenta ČR. Kdo jiný má společnosti vysílat potřebné mravní a morální signály než oni. 

 

Dnes večer odvysílá maďarské Rádio Kossuth v pořadu „Bez hranic“ reportáž o pietním aktu v Petržalce – viz odkaz níže. I mne požádalo na hřbitově v Petržalce o rozhovor. Hovořil jsem o mé práci, i o zločinech spáchaných po druhé světové válce na nevinných spišských Němcích z Dobšiné, sudetských Němcích ze Žatce a Postoloprt. O nebezpečném nevyrovnání se s vlastními zločiny, minulostí, kdy si můžeme minulost zopakovat. Připomněl jsem i pana Gézu Dunajszkého, jehož kniha „Zaorané masové hroby“ mne do Petržalky přivedla. Připomněl jsem i nutnost o všem veřejně mluvit, aby se zapomínaná minulost dostala a udržela v povědomí obyvatelstva, kdy mainstreamová média stále nejeví potřebný zájem. Zmínil jsem I nezastupitelnou úlohu občanských iniciativ. Děkuji i touto cestou za pozvání Rádia Kossuth a veřejné ocenění, že jsem byl jediným zástupcem z České republiky, i jako místopředseda European Justize Organization.  

 

Naposledy mne z českých veřejnoprávních médií oslovil Český rozhlas v roce 2008 (cestou autem), při 20. výročí smrti Pavla Wonky v komunistickém vězení (také s německými kořeny). Jel jsem do Trutnova na mnou pořádanou demonstraci. Od té doby už mne veřejnoprávní média nekontaktují. Moji práci znají. V rámci potřebné „informační osvěty“ dostávají mé články každý týden, včetně českých institucí. Samozřejmě informuji i zahraniční média a instituce. 

 

Opravdová služba zemi stála, stojí a bude vždy stát oběti. Arm. gen. Lev Prchala si toho byl plně vědom. Svým životem to prokázal. Pouhá slova nestačí, ale především činy, zvláště v dnešní kritické době. Kvalita vedení naší země může opět rozhodovat o našich osudech a budoucnosti země.

Obávám se, že odbornou a mravní kvalitu arm. gen. Lva Prchaly, mezi stovkami českých generálů, dnes nenajdeme. K hodnosti a postavení se vypracuje osobní kvalitou, ne známostmi. 
JŠ

***     

Bratislava-Petržalka 6.6.2025: Pietní akt za zavraždění 90 maďarských skautů po válce