30.6.1945: Na hromadný hrob na Bukové hoře se zapomenout nedá!

Na Bukové hoře zemřeli 30. června 1945. Největší kameny jsou muži, menší ženy, nejmenší „patří“ třem malým dětem a tříměsíčnímu miminku. Jmenovalo se Falk Lindner, a když jeho tělíčko vyjmuli z hromadného hrobu v nedalekém kamenolomu, bylo zřejmé, že mu někdo rozdrtil hlavičku pažbou pušky. Ostatní zemřeli kulkou do týla, několik lidí bylo asi ubito.

 

V roce 1946 byla ustanovena parlamentní komise, která nařídila vyšetřování a posléze exhumaci mrtvých z hromadného hrobu na Bukové hoře, následovala žaloba proti Václavu Svobodovi, Miroslavu Rýdlovi a Janu Horákovi, který velel popravčí četě.

 

„Kdo mu dal ale rozkaz? Kdo dvě desítky lidí poslal na smrt? Po roce 1989 jsem jela do archivu a pročítala jsem zprávy z někdejšího vyšetřování parlamentní komise. Rýdl tvrdil, že o popravě rozhodl Svoboda, ten to zase házel na Rýdla. A nedostatek důkazů byl nakonec příčinou, že je v březnu roku 1948, po pár měsících vazby, propustili, “ říká Irena Pospíšilová. Mimochodem Miroslav Rýdl pak dlouhé roky působil jako učitel v Broumově a ve sborovně se pravidelně potkával se sestřenicí zavražděné Marie Wichtrei. „To bylo pro moje prarodiče nesnesitelné. Babička byla – stejně jako řada lidí – přesvědčená, že Rýdl byl vrah její dcery, dokonce tvrdila, že se mé mámě chtěl pomstít. Když před válkou totiž v Teplicích učil, ucházel se o ni, ale ona dala přednost Němci Franzi Wichtreiovi. A tak když se Rýdl po válce vrátil a převzal město do správy, nebral ohled na to, že je Češka, a zařadil nás obě do toho transportu,“ vysvětluje Irena Pospíšilová. Na chvíli se odmlčí, pak ale pevným hlasem pokračuje:

 

Její zoufalý, vysílený dědeček podlehl v roce 1951 infarktu, babička zemřela o šest let později. „Bylo mi šestnáct, zůstala jsem sama, a tak jsem si zažádala o cestu do Německa. Chtěla jsem vidět otce, který se vrátil z francouzského zajetí až dlouho po válce a usadil se ve Wiesbadenu. Jenže s tou žádostí jako kdyby si na úřadech teprve uvědomili, že jsem nepřítel socialismu. Nejenže mne nikam nepustili, ale zkoumali, jak je možné, že dcera západního Němce studuje obchodní školu. Maturitu mě sice nechali dodělat, ale pak jsem hned putovala do průmyslové výroby.“

S otcem se jí podařilo poprvé sejít až v 1960, ale i když neměl jiné děti a moc si přál, aby zůstala s ním a jeho druhou ženou, vrátila se do Hronova. „Na vytvoření vztahu už bylo pozdě, ve dvaceti letech jsem svůj domov cítila v Čechách.“

 

 

Už v listopadu 2002 někdo obelisk zhanobil hákovými kříži a nápisem „Smrt Němcům“, kříž v místě hromadného hrobu zase rozbil kladivem. O rok později se fanatik, který měl na svědomí bombové útoky po celé republice, pokusil obelisk vyhodit do povětří a mezitím vznikl v lese také „trucpomník“ oslavující chrabrou československou armádu.

 

„Neskrývali jsme, že ty staré lidi a malé děti zabili muži v československých uniformách, čímž jsme se v očích některých dopustili zločinu,“ shrnuje Věra Vítová. Dramatické období vyvrcholilo při následujících místních volbách, při nichž sice získala nejvíc hlasů, ale pak – jak říká – její oponent dokázal právě z událostí souvisejících s pietním místem vytěžit body pro sebe. „Stal se starostou a já šla do důchodu. Další roky jsme se o památník starali s rodinou a přáteli. Město nezorganizovalo ani jedinou vzpomínkovou akci. Lidé sem však přicházeli sami,“ říká Věra Vítová. Pietní akt „pod hlavičkou Teplic nad Metují“ uspořádala až letos její dcera, která teď zastává starostenský post.

 

Na Bukové hoře se při příležitosti 80. výročí hromadné vraždy sešly desítky lidí. Nejstarším bylo přes devadesát, nejmladší dítě se vezlo v kočárku.

 

Irena Pospíšilová má dvě děti, čtyři vnuky a jednu pravnučku. „Osud? Tak na ten nevěřím, vlastně nevím, co je osud. Tenkrát se lidi chovali jako utržení ze řetězu, spíš šlo o šílenství. Když mi bylo dvacet třicet, nemohla jsem na Teplice ani pomyslet. Dělalo se mi špatně, když jsem měla jen tím směrem jet. To už naštěstí přešlo. A památník na Bukové hoře? Ano, to je jediné zadostiučinění.“