Praha 28.7.2025: Kafkův Zámek v prezidentské kanceláři

 

V právním státě se informace poskytují na základě zákona. V kafkovském státě se informace poskytují podle toho, kdo s kým mluví a co je za to ochoten obětovat.

 

Případ Spolku Šalamoun a jeho žádosti o základní, zákonem zaručené právo na informace od Kanceláře prezidenta republiky (KPR) odhaluje v plné nahotě mechaniku mocenského aparátu, který se přestal řídit právem a jedná se žadateli o informace způsobem, který charakterizují slova: strach, loajalita a vydírání.

 

Tato výměna – „my vám umožníme setkání, vy se vzdáte svého práva“ – není ničím jiným než politickým vydíráním, které v právním státě nesmí mít místo. Takové jednání odporuje nejen smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím, ale i základním principům správy věcí veřejných.

A protože spolek svoji žádost o informace nestáhl, následoval dne 16. května 2024 rozzlobený telefonát od Víta Šťastného z KPR, že v tom případě se již dohodnuté setkání v Kanceláři prezidenta republiky ruší.

 

Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ), který rozhodoval o odvolání spolku proti odmítavému rozhodnutí KPR, ve svém rozhodnutí přijal bez jakéhokoli věcného ověření vyjádření tzv. „dotčených osob“ – anonymních pracovníků KPR. Tito bezejmenní úředníci, kteří jsou zároveň účastníky řízení, ale jejichž jména ani nejsou uvedena v rozhodnutí, lživě obvinili Spolek Šalamoun z údajné manipulace, zneužívání práva na informace, ba dokonce z ovlivňování rozhodování o milostech.

 

Spolek Šalamoun však nikdy nedostal možnost se s těmito tvrzeními seznámit, natož na ně reagovat. Jakožto účastník řízení byl zcela vyloučen z přístupu k podkladům rozhodnutí, a tím i z možnosti obrany. Totéž se nyní opakuje v řízení o žalobě před Městským soudem v Praze. Ani zde nemá spolek možnost se s nepodloženými útoky seznámit a vyjádřit se k nim, ačkoliv právě na nich je rozhodnutí o neposkytnutí informací založeno.

 

Takový postup odporuje nejen článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv, ale popírá samotnou podstatu práva na kontradiktornost řízení. Správní řízení v podání KPR a ÚOOÚ se zde mění v tajný tribunál, kde úřady jednají na základě neveřejných (utajovaných) udání, a jejich účelem není zjistit pravdu, ale zachovat anonymitu vládnoucích.

 

Zákon č. 106/1999 Sb. je postaven na principu veřejnosti, jednoduchosti, rychlosti a účinné kontroly veřejné moci. Jeho cílem není chránit úředníky před občany, ale umožnit občanům kontrolovat výkon veřejné moci – tedy samotné úředníky. Přesto KPR i ÚOOÚ zákon zneužívají: odvolávají se na údajnou ochranu soukromí osob, které ve skutečnosti vykonávají veřejnou činnost a mají moc fakticky spolurozhodovat (skrze zpracovávání žádostí a přípravu podkladů) o žádostech o milost. Že je takový názor neudržitelný, ba nesmyslný, traktoval už v minulosti opakovaně Ústavní soud i Nejvyšší správní soud.

 

Zaměstnanci KPR nejsou soukromé osoby. Nejedná se o jména pacientů psychiatrické léčebny ani o oběti trestných činů. Jedná se o státní zaměstnance, placené z veřejných prostředků (tj. daní), kdy výstupy jejich činnosti mají přímý dopad na osudy lidí. Přesto jim stát přiznává výsadu anonymity, a žadatel o informace, který se domáhá veřejnosti této agendy, je ostrakizován, pomlouván a ponižován.

 

Namísto uznání veřejné role Spolku Šalamoun jakožto „společenského hlídacího psa“ (vyplývající obecně z rozsudků ESLP i české soudní judikatury), je tento spolek označován za „nebezpečného žadatele“, jehož činnost je (podle rozhodnutí KPR a ÚOOÚ) údajně hrozbou pro bezpečnost úředníků a jejich rodin. Absurdní argumentace, skrze kterou by se stejným způsobem dal ostrakizovat (ba kriminalizovat) každý novinář, právník či občanský aktivista, je nejen právně nepřípustná, ale potenciálně nebezpečná jako precedens do budoucna.

 

Stát a jeho orgány tak vytvářejí precedens: kdo klade nepříjemné otázky, bude umlčen. Kdo se domáhá práva na informace, bude zařazen na seznam vnitřních hrozeb. A kdo upozorňuje na rizika netransparentního rozhodování – bude očerněn anonymními udáními a vyloučen z práva na informace, jakož i z práva na taková osočení reagovat.

 

JUDr. Vít Šťastný, ředitel legislativního a právního odboru KPR, se v tomto systému jeví jako architekt Kafkova Zámku, v rámci kterého je každý pokus o veřejnou kontrolu moci pokládán za útok. Základní vztah občan–stát je zde absurdně převrácen, ačkoliv podle Ústavy je zde stát pro občana, nikoliv obráceně. Podle Víta Šťastného z KPR však má být veřejná moc nekontrolovatelná, anonymní a chráněná. Odpovědnost neexistuje. Rozhodují úřední osoby beze jména. A kdo na to upozorní, ten bude obviněn z nátlaku.

 

Spolek Šalamoun nemůže a nebude mlčet. Nenechá si upřít základní právo na informace. Nepřijme „obchodní model“, v němž je schůzka na Hradě podmíněna vzdáním se svých zákonných práv. A nenechá se zastrašit anonymními vyjádřeními anonymních úředníků KPR, skrytými za (údajným) „zájmem na ochraně osobních údajů“. Právo na informace není privilegium. Je to důležitý nástroj demokracie. A kde ho stát upírá, tam přestává být státem demokratickým.

 

To není právní stát. To je Kafkův Zámek.

 

Spolek Šalamoun nemůže a nebude mlčet. Nenechá si upřít základní právo na informace. Nepřijme „obchodní model“, v němž je schůzka na Hradě podmíněna vzdáním se svých zákonných práv. A nenechá se zastrašit anonymními vyjádřeními anonymních úředníků KPR, skrytými za (údajným) „zájmem na ochraně osobních údajů“. Právo na informace není privilegium. Je to důležitý nástroj demokracie. A kde ho stát upírá, tam přestává být státem demokratickým.

 

***

P.S. 

JUDr. Zdeněk Altner: „Nežijeme v právním státě, ale v právnickém.“