Baťa nebyl žebrák, ale „bojovník“, „velitel“ české průmyslové fronty, rozhodnutý uchovat svůj podnik i své lidi bez ohledu na britské nepochopení či nepřátelství. Byl nejtvrdším odpůrcem mnichovské kapitulace. Jeho názor byl, že země měla bojovat.
Plocha na novou Sněmovnu by měla být dvakrát větší, než kolik zaujímá Anglický parlament a třikrát větší než Parlament USA, národa, který je tisíckrát bohatší nežli náš stát a kterému náš stát dluhuje značné obnosy.
„Věrnost mému lidu pro mě znamená víc než můj majetek nebo můj život.“ Jan A. Baťa nemluvil nahlas, protože nemohl riskovat životy těch, kdo sami mluvit nemohli. Toto mlčení, tehdy nepochopené, si dnes žádá uznání.
Při vyslovení jména Baťa si většina lidí představí boty. Jan Antonín Baťa ale hleděl mnohem dál. V době, kdy většina Čechoslováků televizi nikdy neviděla, poslal svého odborníka do USA a začal uvažovat o vlastním televizním vysílači ve Zlíně.
“Loyalty to my people means more to me than my properties or my life.” Jan A. Baťa did not speak aloud, because he could not risk the lives of those who could not speak for themselves. That silence, misunderstood then, demands recognition now.