Kdo náš veřejný život pozorněji sleduje, potká se také se zvláštním typem intrikantů. Intrikaření otrávuje celý náš společenský život. Nemohou být lvi, stávají se liškami, protože nemohou být žádní hrdinové, stávají se lokaji ... TGM
„Věrnost mému lidu pro mě znamená víc než můj majetek nebo můj život.“ Jan A. Baťa nemluvil nahlas, protože nemohl riskovat životy těch, kdo sami mluvit nemohli. Toto mlčení, tehdy nepochopené, si dnes žádá uznání.
Není už nejvyšší čas na nové „Pražské jaro“, jako v roce 1968 a vypořádat se s těmi, kteří za peníze daňových poplatníků neslouží zemi, ale hlavně sami sobě?! Ne jako v Listopadu 89, kdy jsme umožnili pokračování vlády komunistů a jejich pohrobků?
Je snad hodnota lidského zdraví určována postavením ve společnosti?! V ČR zřejmě ano. Nic nemožného v zemi neomezených nemožností. Škoda, že bojovnost českého etnika skončila s Janem Žižkou. Dnes by byl možná více motivován k činům než tehdy!
„Párkrát jsem se s ním potkal před více než čtyřiceti lety (byl to syn paní učitelky Aleny Pecinové) a vždy mě na něm fascinovalo, že fungování jeho mozku se zcela vymykalo běžným normám.“