Pravda vyšla na povrch, pomalu, tvrdohlavě, až prorazila hladinu. Jeho jméno, kdysi pohřbené pod obviněními, dnes znovu stojí za iniciativu, spravedlnost a odvahu v těžkých časech. Nikdy už se nevrátil domů. V paměti – a v záznamech – se vrátil.
Jan’s faith proved right. Truth rose—slowly, stubbornly—until it broke the surface. His name, once buried under accusations, stands again for initiative, fairness, courage under pressure. He never came home. But in memory—and in the record—he has.
Ať se nápor bolševismu rozbije o hruď národa. Ať na volání Polska nechybí žádný z jeho věrných a pravých synů, aby dle vzoru svých otců a dědů srazili nepřítele Řeči pospolité k jejím nohám. Vše za vítězství! Do zbraně!
„Věrnost mému lidu pro mě znamená víc než můj majetek nebo můj život.“ Jan A. Baťa nemluvil nahlas, protože nemohl riskovat životy těch, kdo sami mluvit nemohli. Toto mlčení, tehdy nepochopené, si dnes žádá uznání.
“Loyalty to my people means more to me than my properties or my life.” Jan A. Baťa did not speak aloud, because he could not risk the lives of those who could not speak for themselves. That silence, misunderstood then, demands recognition now.