Stále se vypořádáváme s naší zločinnou minulostí. Nedokážeme-li se s ní vyrovnat, bude se nám stále připomínat i v budoucnu. Hoši tam na nebi, omluvit se vám nelze, není to omluvitelné, o to více je to trvale zavazující.
… Nejhorší je, že žijeme ve zkaženém mravním prostředí. Morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet. … Jen málokteří z nás dokázali nahlas zvolat, že mocní by neměli být všemocní.
Ale co se tady stalo před 81 lety, byl skutečně masakr. Stejně tak říkáme ‚odsun‘ Němců, jako kdyby jeli někam na výlet. V němčině tomu ale říkají ‚vyhnání‘, tedy něco násilného. Měli bychom mít odvahu událost nazvat pravým jménem.“
V době okupací kolaborujeme, udáváme, přežíváme za každou cenu. Nehrozí-li nám žádné nebezpečí, jsme najednou „hrdinové“ a „bojujeme“ proti bezbranným. Za naši svobodu museli bojovat většinou druzí.
V ČR jako by tato gesta byla stále jen selektivní – vrazi jsou jen ti druzí. My za naše vlastní zločiny nemůžeme, tak proč bychom je omlouvali a uctívali památku nevinných, navíc našich bývalých krajanů…